ECLI:CZ:US:2009:4.US.1335.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1335/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. S. H., zastoupené advokátem Mgr. Dr. Petrem Skalkou, se sídlem Olomoucká 2613/4, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 11 Tdo 184/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2007 sp. zn. 4 To 306/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11. 2006 sp.zn. 5 T 14/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 5. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces, jenž je jí garantováno čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - v trestní věci stěžovatelky totiž rozhodoval o vině a trestu soudce, který se sám vyloučil pro podjatost, dále byla porušena zásada in dubio pro reo, protože rozhodnutí soudu I. stupně je založeno jen na některých důkazech, když někteří navrhovaní svědci nebyli vyslechnuti. Citovaná rozhodnutí obecných soudů by měla být podle názoru stěžovatelky zrušena konečně i proto, že soudy v rámci tohoto trestního řízení hodnotily důkazy v extrémním rozporu s jejich obsahem.
Ze samotné ústavní stížnosti i ze zjištění, ke kterým Ústavní soud dospěl v rámci své činnosti, přitom vyplynulo, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. 5 T 14/2006 uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."). Pro úplnost je třeba dodat, že spolu se stěžovatelkou stáli před soudem pro stejný trestný čin
další dva obvinění.
Proti výše uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 4 To 306/2006 ze dne 20. 8. 2007. Z podnětu jejího odvolání byl v její věci napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), byla nově uznána vinnou tím, že před senátem Okresního soudu v Novém Jičíně v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. 5 T 173/2003 nepravdivě vypovídala, ač byla řádně poučena o následcích křivé výpovědi.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 11 Tdo 184/2008 tak, že zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp.zn. 4 To 306/2006 s tím, že je třeba se ještě zabývat předběžnou otázkou, zda se stěžovatelka svou výpovědí nemohla usvědčovat z trestného činu poškozování věřitele dle ustanovení §256 odst. 2 písm. a) tr. z., případně z některé formy účastenství na tomto trestném činu.
Citované usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovatelce doručeno 27. 3. 2009. Dne 4. 6. 2009 pak bylo stěžovatelce doručeno nové rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který o věci znovu rozhodoval v souladu s napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
Ústavní soud - před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti - je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká podmínek ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
V souladu s právě uvedenými vybranými aspekty přípustnosti ústavní stížnosti a při zohlednění shora uvedené rekapitulace celého trestního řízení ve věci stěžovatelky je zřejmé, že Ústavní soud není zatím oprávněn o věci rozhodovat. Pokud totiž stěžovatelka nové rozhodnutí krajského soudu bude chtít opět napadnout dovoláním (byť třeba jen proto, aby z formálních důvodů naplnila požadavky pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), pak v této fázi řízení bude příslušný k rozhodování o právech jednotlivce Nejvyšší soud. Bylo by tedy zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost Nejvyššímu soudu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud na druhou stranu ve své judikatuře rovněž dovodil (srov. například usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 1218/07), že za splnění určitých podmínek netrvá na tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností dovolání.
To znamená, že stěžovatelka může při splnění zmiňovaných podmínek napadnout ústavní stížností přímo nové rozhodnutí krajského soudu, aniž by se musela proti němu dovolávat k Nejvyššímu soudu. Obě nastíněné možnosti procesní obrany má stěžovatelka ve svých rukou a volba jedné nebo druhé varianty řešení je čistě věcí právní taktiky.
Tato situace ovšem nic nemění na tom, že ústavní stížností se za dané situace Ústavní soud nemůže věcně zabývat. Stěžovatelka jí totiž napadá jednak rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2007 sp. zn. 4 To 306/2006, které bylo ve vztahu ke stěžovatelce zrušeno, a jednak jí napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 11 Tdo 184/2008, o němž je ovšem zřejmé, bez ohledu na další právní kroky stěžovatelky, že se nejedná o rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Naopak nové rozhodnutí krajského soudu, které bylo stěžovatelce doručeno 4. 6. 2009 a které by za určitých podmínek mohlo být rozhodnutím o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, stěžovatelka nenapadá (a to i přes to, že právě projednávanou stížnost stěžovatelka naposledy doplňovala přípisem ze dne 10. 6. 2009). V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost připomíná, že při svém rozhodování je zcela vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli však jejím odůvodněním (srov. k tomu např. nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 25; vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.).
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
Michaela Židlická
soudce zpravodaj