ECLI:CZ:US:2009:4.US.170.09.1
sp. zn. IV. ÚS 170/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem, se sídlem Na Ořechovce 580/4, Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2466/2008-116 ze dne 15. 7. 2008, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 472/2007-92 ze dne 5. 3. 2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 6 C 190/2006-73 ze dne 23. 5. 2007, spojené s návrhem na zrušení resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 6 C 190/2006-73 ze dne 23. 5. 2007 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že je vlastnicí pozemku p. č. 621, p. č. 2913, p. č. 2914, p. č. 2915, budovy č. p. 33 na pozemku p. č. 2914, budovy č. p. 918 na pozemku p. č. 621 a budovy č. p. 1272 na pozemku p. č. 2914, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV č. 2787 pro k.ú. Smíchov, in eventum, že vlastníkem těchto nemovitostí byl ke dni smrti JUDr. A. S. Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 18 Co 472/2007-92 ze dne 5. 3. 2008 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2466/2008-116 ze dne 15. 7. 2008 odmítnuto jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti prostřednictvím řady argumentů zpochybňovala správnost závěrů obecných soudů, že ke konfiskaci majetku jejího právního předchůdce, JUDr. A. S., došlo na základě zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou (dále jen "zákon č. 143/1947 Sb."), a že tedy s ohledem na právní názor vyjádřený ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 neexistoval naléhavý právní zájem stěžovatelky na určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Stěžovatelka namítala, že v důsledku vydání výše uvedených rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a právo na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny, a dále že nebyly respektovány principy vymezené v čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Stěžovatelka rovněž podala v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., resp. na prohlášení jeho neúčinnosti, a to s ohledem na znění §6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., dle kterého pozbývají účinnosti ty ustanovení, které nejsou v souladu s Listinou, a dále pro rozpor s čl. 3, 4 a 10 Ústavy České republiky a s Ústavní listinou Československé republiky z roku 1920.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 129/94, I. ÚS 206/97, IV. ÚS 207/97, I. ÚS 289/97, II. ÚS 289/97, III. ÚS 289/97, III. ÚS 122/02 a III. ÚS 538/03). Nejnověji se pak Ústavní soud zcela shodně formulovanými námitkami stěžovatelky zabýval v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 267/07, II. ÚS 2491/08, II. ÚS 208/09 a IV. ÚS 130/09, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy nepochybily, když s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 určovací žalobu zamítly. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Jelikož okolnosti případu byly zcela shodné jako ve věci, jež byla čtvrtým senátem Ústavního soudu projednána pod sp. zn. IV. ÚS 130/09, pouze s tím rozdílem, že předmětem řízení byly odlišné nemovitosti, odkazuje Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění tohoto usnesení, jež má stěžovatelka k dispozici. Nad jeho rámec toliko podotýká, že namítala-li stěžovatelka porušení práva na respekt k rodinnému a soukromému životu, a to především s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/08, není taková argumentace případná, neboť uvedené rozhodnutí se, na rozdíl od nyní projednávané věci, týkalo vlastnictví rodinné hrobky, tedy místa, na něž se vztahuje zvláštní pietní ochrana. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 výslovně uvedl: "Součástí rodinného života je bezpochyby i to, jakým způsobem je nakládáno s mrtvými předky, v jaké formě jsou uloženy jejich ostatky a na jakém místě se tyto ostatky nacházejí [...] tento pietní respekt se proto týká nejen mrtvých samotných, ale též pietního místa. Pietní a emocionální vztah k tomuto místu může být v takovém případě dokonce silnější, než vlastnický vztah k tomuto místu, resp. než pocit "absolutního právního panství" nad věcí - místem posledního odpočinku předků". Právní názor vyslovený v citovaném nálezu nelze interpretovat extenzivně a vztahovat jej na jakýkoliv majetek, který náležel stěžovatelčiným předkům. Je logické, že mnohé vazby majetkové jsou doprovázeny vazbami citovými, tyto však zpravidla nemají právní relevanci. Pouze v případě pietních míst vedla intenzita a mimořádně osobní charakter těchto vazeb Ústavní soud k poskytnutí ochrany právu na rodinný a soukromý život a jeho upřednostnění před nárokem vlastnickým. V této věci se však o případ, na nějž by bylo možno citovaný nález aplikovat, nejednalo.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., který odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) o Ústavním soudu, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu