ECLI:CZ:US:2009:4.US.2033.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2033/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. J., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem, AK třída Míru 66, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2009 č. j. 7 Afs 27/2009-80 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím, že jím bylo porušeno jeho právo platit daň jen v zákonné výši dle článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na spravedlivý soudní proces zakotvené v článku 36 Listiny.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 168/2007 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel se správní žalobou podanou u tohoto soudu domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2007 č. j. 6745/07-1100-603393, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Chrudimi ze dne 12. 2. 2007 č. j. 17076/07/233911/1460, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, a to za použití pomůcek. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 12. 2008 č. j. 30 Ca 168/2007-52 žalobu zamítl, neboť doměření daně za použití pomůcek bylo v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2009 č. j. 7 Afs 27/2009-80 stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že výdajová i příjmová stránka jeho podnikání byla stanovitelná na základě dokazování. Jestliže správce daně neuznal některé výdajové doklady stěžovatele jako daňově odečitatelné výdaje a odečtením částek na nich uvedených stanovil výši výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů, činil tak správně na základě dokazování a nikoli pomocí pomůcek. V případě příjmů však stěžovatel namítá, že správce daně k příjmovým dokladům nevznesl žádné výhrady ani nebyla zjištěna žádná relevantní okolnost, z níž by vyplývalo, že příjmy byly ve skutečnosti vyšší, než jak bylo uvedeno v předložených dokladech. Za takovou relevantní okolnost nelze považovat výpočet a úsudek správce daně, podle něhož by daňový subjekt měl mít v inkriminovaném zdaňovacím období stejný poměr mezi příjmy a výdaji jako v období předchozím. Správce daně měl proto i příjmy stanovit na základě dokazování a nikoli pomůcek.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Těžištěm ústavní stížnosti je námitka, že nebyly dány předpoklady pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek, tedy že správní orgán na stěžovatelovu věc nesprávně aplikoval příslušné zákonné ustanovení.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, dostup. na http://nalus.usoud.cz).
Daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. V prvé fázi řízení tedy zákonodárce přenáší důkazní břemeno na daňový subjekt. Pokud zákonem určeným způsobem správce daně vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň podle pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (srov. nález Pl. ÚS 38/95, Sb. n. u., sv. 5, str. 271, též vyhlášen pod č. 130/1996 Sb.). Za porušení povinnosti daňového subjektu, která má za následek stanovení daně podle pomůcek, je nutno považovat i předložení dokladů neúplných či nehodnověrných, z nichž nelze daňovou povinnost dostatečně spolehlivě stanovit (srov. ustanovení §31 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Při stanovení daňové povinnosti za využití pomůcek musí správce daně dle ustanovení §46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, a to i když nebyly tímto uplatněny, tedy k přiměřeným výdajům, zohlednit nezdanitelné částky základu daně, jakož i jiné skutečnosti, např. za jakých podmínek a v jakém oboru činnosti daňový subjekt podniká, v jaké lokalitě má umístěnou provozovnu apod. (srov. nález IV. ÚS 179/01, Sb. n. u., sv. 23, str. 251). Rozsah následné přezkumné činnosti jak odvolacího správního orgánu, tak soudu ve vztahu k takto stanovené daňové povinnosti je pak omezen a soustřeďuje se zásadně jen k dodržení procesních podmínek pro užití tohoto postupu stanovení daně (srov. usnesení III. ÚS 309/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Námitce stěžovatele, že nebyly dány předpoklady pro stěžovaný postup, nelze přisvědčit. Správce daně vyjádřil důvodné a relevantní pochybnosti o výši stěžovatelem přiznaných příjmů, v nichž se nepromítlo zaplacení stěžovatelových pohledávek z předchozího roku ani prodej stěžovatelova auta manželce, a vyzval stěžovatele, aby doložil úplnost svých příjmů. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tak neučinil a požadované informace nebylo možno zjistit ani ze zákonem předepsané evidence, poněvadž ji stěžovatel, porušuje zákon, nevedl, dospěl správce daně opodstatněně k závěru, že zjištění daňové povinnosti pomocí dokazovaní není možné, a je proto nutno přikročit k náhradnímu způsobu, tj. k využití pomůcek. Postup, jímž následně správce daně zjistil stěžovatelovu daňovou povinnost za použití pomůcek, je řádně a velmi srozumitelně vysvětlen tak, aby o něm nemohly vzniknout pochybnosti. Volba konkrétních pomůcek, jež je věcí správce daně, nevybočuje ze zákonem stanovených mezí; správce daně rovněž přihlédl k nemoci stěžovatele na konci zdaňovacího období, tedy k okolnosti, z níž plyne výhoda pro stěžovatele, a poměrně snížil zjištěný základ daně. Lze tedy shrnout, že správce daně postupoval zcela v intencích příslušného zákona a při respektování judikatury Ústavního soudu, a proto k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo.
Pakliže soudy za takto nastolené situace napadená správní rozhodnutí zamítnutím správní žaloby i kasační stížnosti aprobovaly, přičemž svá rozhodnutí dostatečným, přehledným a srozumitelným způsobem odůvodnily, nelze jim z pohledu kautel ústavnosti cokoliv vytýkat; na jejich rozhodnutí, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu, postačí v dalším jen odkázat, nebo Ústavní soud neshledává za potřebné důvody naříkaných soudních rozhodnutí ať již zpochybňovat či argumentačně rozvíjet.
Na okraj se sluší poznamenat, jak již ostatně učinil Nejvyšší správní soud (srov. č. l. 85), že celý proces stanovení daňové povinnosti proběhl na základě pomůcek a nikoli dokazování. Pokud nebylo možno uložit daň na základě dokazování, neznamená to, že poznatky získané správcem daně v dokazovací fázi nelze využít jako pomůcky, pokud mají z hlediska stanovení daně určitou informační hodnotu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Afs 190/2004, dostupný na http://nssoud.cz); pomůckami totiž mohou být i skutečnosti zjištěné u dotčeného daňového subjektu (srov. ustanovení §31 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků). Využije-li tedy správce daně některých výdajových dokladů ke zjištění výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů stěžovatele, nakládá s nimi jako s pomůckami a neprovádí ohledně nich dokazování.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu