ECLI:CZ:US:2009:4.US.2276.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2276/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Náměstí 28. října 12, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 361/2007-225 ze dne 21. listopadu 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citované rozhodnutí napadl stěžovatel ve výrocích I., IV. a V. dovoláním, které Nejvyšší soud meritorně projednal a rozsudkem č. j. 28 Cdo 2401/2008-261 ze dne 27. května 2009 podle ust. §243b odst. 2 občanského soudního řádu zamítl.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelem a nikoliv v řízení před obecnými soudy žalovanou R. J., přičemž výroky II. a III. v záhlaví citovaného rozhodnutí se dotýkají pouze jejích práv, nikoli práv stěžovatele. V části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení těchto výroků, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (tj. sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000), tedy je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výjimkami výše citovanými.
Pokud je dle zákona přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, musí být stěžovatelem před podáním ústavní stížnosti vyčerpán. Jestliže je tento opravný prostředek stěžovatelem řádně podán (zde řádně podané dovolání), je pak nezbytné ústavní stížností napadnout i na jeho základě vydané rozhodnutí (zde rozhodnutí Nejvyššího soudu), pokud se kompetentní orgán (zde Nejvyšší soud) námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohla existovat dvě různá rozhodnutí přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, sp. zn. III. ÚS 181/98, sp. zn. III. ÚS 598/01, sp. zn. III. ÚS 666/04, sp. zn. IV. ÚS 630/09 a další).
Uvedené závěry vyplývají z vymezení (rozhraničení) pravomocí orgánů veřejné moci a ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, ale je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud je oprávněn se zabývat námitkami stěžovatele pouze za splnění zásady subsidiarity, a to i z toho důvodu, že smyslem a účelem jeho přezkumu je i možnost Ústavního soudu svým rozhodnutím (kasačně) zasáhnout do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který právní řád stěžovateli poskytuje. Případným kasačním zásahem pak Ústavní soud koriguje v rámci systémové hierarchie jím spatřované (protiústavní) excesy orgánů veřejné moci.
Uvedené úvahy tedy lze shrnout tak, že k případné nápravě zásahu (excesu) orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít bez předchozího vyčerpání všech dostupných opravných prostředků a dále tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ze stěžovatelem předloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele meritorně projednal, zabýval se námitkami stěžovatele a k jednotlivým námitkám uvedl podrobnou argumentaci. Rozhodnutí o dovolání je (tedy) rozhodnutím, jež musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno.
Závěrečný návrh (petit) ústavní stížnosti stěžovatele tak vykazuje deficit, neboť stěžovatel nenapadl kasačním návrhem (také) usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2401/2008-261 ze dne 27. května 2009, kterým bylo rozhodnuto o jeho dovolání do výroků I., IV. a V. v záhlaví citovaného rozhodnutí. Stěžovatel tak neučinil navzdory dispoziční zásadě řízení o ústavní stížnosti (vigilantibus iura) a přes skutečnost zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem. V části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení výroků I. , IV. a V. v záhlaví citovaného rozhodnutí, se proto jedná o nepřípustný návrh.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. c) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako v části podaný někým zjevně neoprávněným a v části nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka