ECLI:CZ:US:2009:4.US.2315.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2315/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů I. K. a M. K., zastoupených JUDr. Janem Arnoštem, advokátem advokátní kanceláře v Uherském Hradišti, Havlíčkova 1239, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4132/2007-174 ze dne 30. května 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 59 Co 446/2006-159 ze dne 6. června 2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 6 C 182/2001-116 ze dne 23. června 2006, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a po odstranění vady plné moci splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé, s odkazem na zásah do jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu jejich vlastnictví dle čl. 11 Listiny, domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 6 C 182/2001 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem č. j. 6 C 182/2001 ze dne 20. listopadu 2002 (dále jen "první rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu žalobkyně M. S. S., s.r.o. (dále jen "žalobkyně"), kterou se proti stěžovatelům domáhala nahrazení prohlášení vůle stěžovatelů směřující k uzavření kupní smlouvy specifikovaného znění a uložil žalobkyni nahradit stěžovatelům náklady řízení v částce 7.890,- Kč. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 21 Co 281/2003 ze dne 16. listopadu 2004 (dále jen "první rozhodnutí odvolacího soudu") první rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni nahradit stěžovatelům náklady odvolacího řízení v částce 8.510,80 Kč. K dovolání žalobkyně proti prvnímu rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 33 Odo 824/2005-94 ze dne 30. listopadu 2005 (dále jen "první rozhodnutí dovolacího soudu") první rozhodnutí soudu prvního stupně a první rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem č. j. 6 C 182/2001-116 ze dne 23. června 2006 (dále jen "druhé rozhodnutí soudu prvního stupně") rozhodl, že se nahrazuje prohlášení vůle stěžovatelů směřující k uzavření kupní smlouvy specifikovaného znění a uložil stěžovatelům nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 33.227,90 Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 59 Co 446/2006-159 ze dne 6. června 2007 (dále jen "druhé rozhodnutí odvolacího soudu") druhé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelům nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení částce 10.817,- Kč. Dovolání stěžovatelů proti druhému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 4132/2007-174 ze dne 30. května 2008 (dále jen "druhé rozhodnutí dovolacího soudu") odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že smlouva o smlouvě budoucí (jejímž předmětem byla nemovitost), kterou uzavřela paní M. S. S. se stěžovateli ve prospěch žalobkyně, a na jejímž základě rozhodly obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími o nahrazení prohlášení vůle stěžovatelů směřující k uzavření kupní smlouvy specifikovaného znění (dále jen "smlouva"), je pro rozpor s ust. §17 devizového zákona ve spojení s ust. §50 odst. 3 občanského zákoníku neplatná. Obecné soudy se podle tvrzení stěžovatelů touto úpravou nezabývaly a v odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutích tuto skutečnost nezdůvodnily. Tím pádem se nemohly řádně vypořádat s otázkou platnosti smlouvy. Druhou námitkou stěžovatelů je, že žádný ze soudů neposoudil a nevypořádal se ani s otázkou, zda žalobkyně platně vznikla, ačkoli stěžovatelé opakovaně upozorňovali na to, že žalobkyně neměla souhlas stěžovatelů s umístěním sídla do jejich nemovitosti. Stěžovatelé uvádějí, že pod rámec spravedlivého procesu podřadil Ústavní soud i vyloučení libovůle v rozhodování, jež je dáno povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. V této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94. Dále poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 563/03, podle kterého jsou soudy povinny vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo. V těchto skutečnostech spatřují stěžovatelé porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda senátu 33 Cdo JUDr. Václav Duda. Uvedl, že námitku neplatnosti smlouvy stěžovatelé poprvé uplatnili až v ústavní stížnosti a předmětem posouzení před obecnými soudy proto tato otázka nebyla. V ústavní stížnosti po obsahové stránce nelze najít žádné argumenty, z nichž by bylo možno dovodit, jakým způsobem Nejvyšší soud zasáhl do ústavních práv stěžovatelů chráněných čl. 11 a čl. 36 Listiny. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů, neboť v dovolání přípustném podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu uplatnili nepřípustný dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 občanského soudního řádu. V rámci dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu dovolacímu přezkumu otevřeli otázku určitosti označení třetí osoby ve smlouvě. Poněvadž tuto otázku Nejvyšší soud vyřešil již v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2643/99 ze dne 13. února 2001, nemohla být důvodem pro připuštění dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud proto vyjádřil přesvědčení, že k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.
Za Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně se vyjádřil předeseda senátu 59 Co Mgr. Dalibor Bruk, který pouze odkázal na odůvodnění druhého rozhodnutí odvolacího soudu, které považuje za správné.
Za Okresní soud v Uherském Hradišti se vyjádřila předsedkyně senátu 6 C JUDr. Ingeborg Kohnerová. Uvedla, že podle jejího názoru je stížnost důvodná. V prvním rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vysvětleno, z jakého důvodu se soud nezabýval otázkou vzniku žalobkyně, neboť v tomto řízení nebylo možno řešit tuto otázku ani jako otázku předběžnou. Žalobkyně byla zapsána v obchodním rejstříku a z toho soud vycházel. Paní M. S. S. nemohla v době uzavírání smlouvy jednat ve prospěch třetí osoby, tedy žalobkyně, neboť ta dosud nevznikla. Mohla však jednat jako její zakladatelka. To by se ovšem muselo projevit v zakladatelské listině, což chybělo. Soud prvního stupně ve svém dalším rozhodnutím na tato fakta znovu poukazoval.
Stěžovatelům nebyla vyjádření účastníků poskytována k replice, neboť ve věci nepřinesla ničeho nového.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s ust. §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a všichni účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, se spisem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 6 C 182/2001 a s vyjádřeními účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost je není důvodná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že coby soudní orgán ochrany ústavnosti není jednou z instancí soustavy obecných soudů. Proto není v jeho pravomoci rušit taková rozhodnutí obecných soudů, v nichž došlo k pochybení, které nepředstavuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud shledává jako oprávněné námitky stěžovatelů stran nevypořádání se obecných soudů s otázkou platnosti smlouvy s ohledem na ust. §17 devizového zákona a ust. §50 odst. 3 občanského zákoníku, stejně jako s otázkou platnosti vzniku žalobkyně. Nepochybně by se slušelo, aby se obecné soudy v odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí s oběma tvrzeními, resp. námitkami stěžovatelů, vypořádaly. Bez zřetele však není možné ponechat tu skutečnost, že stěžovatelé tyto své námitky uplatnili pouze jedenkráte, a to na počátku řízení ve svém vyjádření k žalobě. V dalším průběhu řízení, a zejména ve "druhém" odvolacím a dovolacím řízení, tyto námitky již nevznesli. Celé řízení bylo navíc poměrně dlouhé a po právní stránce komplikované, a proto je třeba mít pochopení pro toto dílčí opomenutí obecných soudů. Podstatnou je též skutečnost, že se všemi dalšími námitkami, vznesenými v dalším průběhu řízení po zrušení prvního rozhodnutí soudu prvního stupně a prvního rozhodnutí odvolacího soudu, které byly uplatněny stěžovateli v opravných prostředcích, resp. "druhém" odvolacím a dovolacím řízení, a na jejichž základě bylo tedy ve věci opakovaně rozhodováno, se obecné soudy vypořádaly. Stran obou stěžovateli uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto námitky, resp. jimi uplatněné skutečnosti, by na konečném rozhodnutí ve věci nemohly ničeho změnit. Navíc pokud jde o námitku platnosti vzniku žalobkyně, Okresní soud v Uherském Hradišti se s ní vypořádal, byť "pouze" ve svém prvním rozhodnutí. Pokud by Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí ze stěžovateli uváděných důvodů zrušil, bylo by jeho počínání přílišným formalismem, neboť z věcného hlediska tato pochybení na rozhodnutí obecných soudů neměla žádného vlivu.
Podle vyjádření Okresního soudu v Uherském hradišti je ústavní stížnost důvodná. Tento závěr je však zřejmě založen na důvodech, se kterými se již dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích obecné soudy (viz především první rozhodnutí dovolacího soudu a též v záhlaví citovaná rozhodnutí). Ústavní soud tak na tato rozhodnutí, nemaje stran těchto skutečností potřebu ničeho dodávat, pouze odkazuje.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu