ECLI:CZ:US:2009:4.US.2869.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2869/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. Vojtěcha Levory, advokáta, AK se sídlem v Plzni, Slovanská třída 136, správce konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva "Máj" Ves Touškov, se sídlem ve Vsi Touškově, Stod, zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, AK se sídlem v Plzni, Borská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2007 čj. 29 Odo 904/2006-322, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006 čj. 1 Ko 400/2005-204 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2005 čj. 54 K 13/2001-195, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení čl. XXX části dvacáté deváté zákona č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky, znějící "s výjimkou konkursních řízení, ve kterých již byla vyvěšena na úřední desce soudu konečná zpráva o zpeněžení majetku z podstaty s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty", takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Řízení o návrhu na zrušení části ustanovení čl. XXX části dvacáté deváté zákona č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky, znějící "s výjimkou konkursních řízení, ve kterých již byla vyvěšena na úřední desce soudu konečná zpráva o zpeněžení majetku z podstaty s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty", se zastavuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 5. 11. 2007 a doplněným dne 22. 11. 2007 se JUDr. Ing. Vojtěch Levora (dále jen "správce konkursní podstaty", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o konečné zprávě a vyúčtování odměny a výdajů v konkursní věci Zemědělského družstva "Máj" Ves Touškov, se sídlem ve Vsi Touškově, Stod (dále jen "úpadce"). V doplňujícím podání odkázal na pokyn Ministerstva financí D-247 k uplatňování daně z přidané hodnoty u činností uskutečňovaných podle zvláštních předpisů.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení části ustanovení čl. XXX části dvacáté deváté zákona č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky, znějící "s výjimkou konkursních řízení, ve kterých již byla vyvěšena na úřední desce soudu konečná zpráva o zpeněžení majetku z podstaty s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty."
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni (dále jen "konkursní soud") 54 K 13/2001 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 8. 6. 2005 konkursní soud schválil konečnou zprávu ze dne 25. 3. 2005 o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (dále jen "konečná zpráva"), doručenou mu dne 31. 3. 2005 a vyvěšenou na úřední desce soudu v době od 18. 4. do 3. 5. 2005; proti konečné zprávě nebyly v zákonné 15 denní lhůtě podány námitky; nebyly vedeny ani žádné spory vyvolané konkursem.
Podáním doručeným dne 10. 5. 2005 předložil správce konkursní podstaty konkursnímu soudu opravené znění konečné zprávy spolu s vyúčtováním výdajů a odměny správce konkursní podstaty (dále jen "konečná zpráva ze dne 9. 5. 2005"), obsahující totožné údaje jako konečná zpráva ze dne 25. 3. 2005 s výjimkou výpočtu výše odměny správce konkursní podstaty a na to navazujících položek výdajů a částek zbývajících věřitelům k rozdělení. S poukazem na zákon č. 179/2005 Sb., správce konkursní podstaty v této zprávě vyúčtoval odměnu ve výši 5 837 545,- Kč zahrnující též 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 932 045,- Kč).
Konkursní soud konečnou zprávu ze dne 9. 5. 2005 neakceptoval. Poukázal na výjimku uvedenou v přechodném ustanovení čl. XXX zákona č. 179/2005 Sb. (dle které správci nepřísluší odměna spolu s daní z přidané hodnoty v konkursních řízeních, ve kterých již byla vyvěšena na úřední desce soudu konečná zpráva o zpeněžování majetku z podstaty s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty) a konstatoval, že v den nabytí účinnosti části dvacáté deváté (obsahující čl. XXX) citovaného zákona, tj. dne 30. 4. 2005, konečná zpráva ze dne 25. 3. 2005 již na úřední desce vyvěšena byla. Správci konkursní podstaty tudíž právo na zvýšení odměny o daň z přidané hodnoty nenáleželo. Konečná zpráva ze dne 9. 5. 2005 byla nadto konkursnímu soudu předložena po uplynutí lhůty pro podání námitek (dne 3. 5. 2005) proti konečné zprávě.
Dne 12. 1. 2006 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání správce konkursní podstaty rozhodnutí konkursního soudu ze dne 8. 6. 2005 v části napadené odvoláním potvrdil. Ve svém odvolání správce konkursní podstaty alternativně požadoval, aby odvolací soud řízení podle §109 o. s. ř. přerušil a předložil věc k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Odvolací soud neshledal stávající úpravu za protiústavní a uvedl důvody, pro které neshledal za potřebné řízení přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu.
Dne 16. 8. 2007 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání správce konkursní podstaty proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 12. 1. 2006 [jehož přípustnost založil na ust. §237 odst. 1 písm. c), z důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] odmítl. Konstatoval, že stěžovatel předložil dovolacímu soudu k řešení v zásadě dvě otázky; na první z nich dovolací soud odpověděl v rozhodnutí ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 29 Odo 424/2005 a na druhou odpovídá přímo text zákona č. 179/2005 Sb. Rovněž neshledal důvod k předložení věci Ústavnímu soudu a uvedl, že za neústavní nepokládá přechodné ustanovení obsažené v čl. XXX části dvacáté deváté zákon č. 179/2005 Sb., ani úpravu, jež pro dobu před 30. dubnem 2005 správci konkursní podstaty, který byl plátcem daně z přidané hodnoty, možnost požadovat konkursní odměnu zvýšenou o částku odpovídající této dani nedovolovala. Důvod předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti zákonné úpravy účinné před 30. dubnem 2005 neměl dovolací soud také se zřetelem k ustálené praxi Ústavního soudu vyplývající např. z jeho usnesení ze dne 24. 1. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 29/94 (Sb. n. u., sv. 3, str. 319) a nálezu ze dne 8. 3. 1995 uveřejněného pod č. 55/1995 Sb.
III.
V ústavní stížnosti postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci stěžovatel vyjádřil přesvědčení, "že v projednávaném případě byla jeho ústavní práva porušena, když rozsah a intenzita takového porušení ze strany obecných soudů představuje zásah do ústavních práv stěžovatele." Závěry obecných soudů považoval za nesprávné, porušující rovnost stran a polemizoval s jejich právním posouzením. Dle jeho přesvědčení obecné soudy nepřihlédly k jeho argumentům a nevyhověly jeho podání, čímž porušily právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); byl rovněž "zkrácen na svých právech ohledně vyplacení DPH."
Návrh na zrušení části zákona č. 179/2005 Sb. stěžovatel odůvodnil tvrzením, že se jednalo o ustanovení zjevně protiústavní, porušující rovnost stran tím, že znevýhodňovalo správce konkursní podstaty - plátce daně z přidané hodnoty ve vztahu ke správci konkursní podstaty, který nebyl plátcem této daně.
Stěžovatel polemizoval se závěrem nalézacího soudu o tom, že konečná zpráva ze dne 9. 5. 2005 byla podána opožděně, i s jeho argumentací ohledně data vyvěšení konečné zprávy a účinnosti zákona č. 179/2005 Sb. Poukázal na Pokyn Ministerstva financí D-247 ze dne 17. 4. 2003 definující den uskutečnitelného zdanitelného plnění a dovodil, že ustanovení čl. XXX zákona č. 179/2005 Sb. bylo v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty (zákon č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
IV.
Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. konstatoval, že obsahem ústavní stížnosti nebyla kritika jeho závěru o nepřípustnosti dovolání; odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je věcí dovolacího soudu zvážit v mezích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., u kterých rozhodnutí založí přípustnost dovolání pro jejich zásadní právní význam (mj. např. usnesení ze dne 5. 10. 2004 I. ÚS 566/2004). Konstatoval, že ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč dovolání nebylo možné považovat za přípustné. K tvrzené neústavnosti části ustanovení čl. XXX části dvacáté deváté zákona č. 179/2005 Sb. uvedl, že se k této otázce již vyjádřil v napadeném usnesení. K obsahu doplňujícího podání uvedl, že předmětný pokyn Ministerstva financí nebyl významný pro rozhodnutí o podaném dovolání a nemohl být podkladem závěru o neústavnosti norem vyšší právní síly; podotkl, že okolnost, zda tento pokyn byl v daných souvislostech formulován Ministerstvem financí správně, je předmětem dovolání ve věci vedené u něj pod sp. zn. 29 Cdo 1081/2007. Závěrem dovolací soud vyjádřil přesvědčení, že svým postupem či rozhodnutím neporušil ústavní pořádek České republiky a že jím aplikované právní předpisy byly s ústavním pořádkem konformní; navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí a na argumentaci obsaženou v rozhodnutí dovolacího soudu. Navrhl, aby stížnost byla shledána nedůvodnou.
Konkursní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí.
V.
O podané ústavní stížnosti a návrhu s ní spojeném uvážil Ústavní soud následovně.
V.a)
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z důvodů dále uvedených.
Stěžovatel namítal porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny; k tomu mělo dojít tím, že neakceptováním konečné zprávy ze dne 9. 5. 2005 konkursním soudem (stejně tak i odvolacím a dovolacím soudem) mu jako konkursnímu správci nebyla zvýšena odměna o částku 932 045,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou byl povinen odvést.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků - je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na zvýšení odměny konkursního správce o částku odpovídající dani z přidané hodnoty.
Ani případná nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva obecnými soudy (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v citovaných ustanoveních Listiny a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo na odměnu konkursního správce, včetně daně z přidané hodnoty" v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)]. Jinak řečeno, výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Žádné podstatné procesní vady zjištěny nebyly; stěžovatel je ostatně ani netvrdil. Tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces bylo tudíž zjevně neopodstatněné.
K tvrzení o "jednoznačném zvýhodnění" správce konkursní podstaty - plátce daně z přidané hodnoty oproti témuž správci - neplátci daně z přidané hodnoty Ústavní soud dodává, že daňová povinnost obecně je v zásadě považována za zásah do práva zaručeného prvním odstavcem čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku, tj. o částku, kterou musí zaplatit. Tento zásah je ospravedlnitelný na základě druhého odstavce zmíněného ustanovení, který výslovně zakotvuje výjimku vztahující se k placení daní a jiných poplatků, a na základě čl. 11 odst. 5 Listiny. Oblast placení daní se však zcela nevymyká kontrole Ústavního soudu, jehož úkolem je ověřit, zda byl čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. čl. 11 odst. 5 Listiny, správně aplikován mj. i s přihlédnutím k zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy, resp. čl. 3 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 7. 8. 2009 IV. ÚS 360/09, http://nalus.usoud.cz) stanovil, že má-li věc spadat pod čl. 3 odst. 1 Listiny, musí existovat rozdíl v zacházení s osobami v relevantně podobné situaci. Zacházení je diskriminační, jestliže odlišnému přístupu k osobám ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. nesleduje-li legitimní cíl a neexistuje-li přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (srov. nález pléna Ústavního soudu publ. pod č. 419/2006 Sb., odst. 70.).
Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o diskriminační povaze ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, resp. jimi aplikovaného (nyní již zrušeného) ustanovení zákona, nesdílí. S ohledem na míru uvážení, kterou stát disponoval v této oblasti, se Ústavní soud nedomnívá, že nezvýšení odměny správce konkursní podstaty o spornou daň z přidané hodnoty zasáhlo do stěžovatelovy finanční situace takovou měrou, že by se jednalo o nepřiměřený zásah nebo zneužití práva vybírat daně či jiné poplatky, které státu přiznává čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
V.b)
Ústavní soud zastavil řízení o návrhu na zrušení části ustanovení čl. XXX části dvacáté deváté zákona č.179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky, s ústavní stížností spojenému, z následujících důvodů.
Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení v části znějící "s výjimkou konkursních řízení, ve kterých již byla vyvěšena na úřední desce soudu konečná zpráva o zpeněžení majetku z podstaty s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty" stěžovatel odůvodnil tvrzením, že takto stanovená výjimka zakládala nerovnost v odměňování správců konkursní podstaty tím, že znevýhodňovala ty správce, kteří byli plátci daně z přidané hodnoty.
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel byl aktivně legitimován k podání tohoto návrhu ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť předmětné ustanovení zákona tvořilo normativní základ posouzení jeho věci obecnými soudy.
Předmětné ustanovení (stejně jako celá část dvacátá devátá zákona č. 179/2005 Sb., v níž bylo zařazeno) bylo s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno částí devadesátou osmou zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím.
Z uvedeného plyne, že po podání ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení části zákona nastala situace předpokládaná ustanovením §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož: "Jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, řízení se zastaví." Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než řízení o návrhu s ústavní stížností spojeném na zrušení části zákona zastavit (srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2001 Pl. ÚS 48/2000, Sb. n. u., sv. 21, str. 511; usnesení ze dne 8. 1. 2002, Pl. ÚS 22/01, Sb. n. u., sv. 25, str. 345; nález ze dne 21. 3. 2002 III. ÚS 256/01, část VII./c, Sb. n. u., sv. 25, str. 287).
Ústavní soud v projednávaném případě nehledal důvod k výjimečnému postupu, tj. meritornímu projednání ústavnosti již zrušeného ustanovení zákona, jak učinil mj. v nálezu ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (Sb. n. u., sv. 21, str. 29; č. 78/2001 Sb.), ve kterém v odst. 15 mj. uvedl, že: "Podle §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je sice dán důvod zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem; jak však Ústavní soud uvedl již v nálezu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl.ÚS 38/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) podle právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (Sb. n. u., sv. 21, str. 29), na který se odkazuje i v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (č. 280/2006 Sb., Sb. n. u., sv. 40, str. 703), dojde-li soudce obecného soudu k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito - tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný - je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu. Odmítnutí poskytnout pomoc obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona považuje Ústavní soud za důvod vzniku neřešitelné situace umělého právního vakua; rozhodnutí obecného soudu samotného o protiústavnosti aplikovaných ustanovení by pak kvalifikoval jako postup v rozporu s Ústavou, a to v rozporu se zásadou koncentrovaného ústavního soudnictví." K takové situaci v případě stěžovatele nedošlo.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a řízení o návrhu na zrušení části zákona s ústavní stížností spojenému zastavil podle ustanovení §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu