ECLI:CZ:US:2009:4.US.3019.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3019/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti CTJ, a. s., se sídlem Mnichovice, Husova 723, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 9, Ocelářská 799, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2008 č. j. 17 Co 340/2008-33, a výroku pod bodem III. usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 6. 2008 č. j. 27 C 166/2008-27, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, žalobou ze dne 7. 12. 2007 podanou u Okresního soudu v Teplicích a doručenou soudu dne 11. 12. 2007 se domáhala vydání platebního rozkazu na zaplacení pohledávky ve výši 1.582,70 EUR s příslušenstvím z titulu neuhrazení faktury vedlejším účastníkem (STEBAL TRANS, spol. s r. o.). Vzhledem k tomu, že dne 11. 12. 2007 vedlejší účastník dlužnou částku ve výši 1.582,70 EUR uhradil, vzala stěžovatelka svoji žalobu zpět a navrhla, aby soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši 19.831,30 Kč. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 25. 6. 2008 č. j. 27 C 166/2008-27 rozhodl o zastavení řízení, ve výroku pod bodem III. však rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že to byla stěžovatelka, která zastavení řízení zavinila. Ke stěžovatelkou podanému odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 8. 2008 č. j. 17 Co 340/2008-33 usnesení Okresního soudu v Teplicích ve výroku o nákladech řízení potvrdil, avšak nepřiznání náhrady nákladů řízení odůvodnil nikoliv ustanovením §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ale ustanovením §150 o. s. ř., neboť uložení povinnosti nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi se jevilo jako nepřiměřená tvrdost.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že uvedeným postupem příslušných soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nepochybně zahrnuje i právo na spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatelky se v soudních řízeních otázka náhrady nákladů soudního řízení posuzuje zásadně podle procesního úspěchu či neúspěchu účastníka řízení v předmětné věci. K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. lze proto podle jejího názoru přistoupit ve zcela výjimečných případech, kdy by přiznání náhrady nákladů řízení znamenalo naprostou neodůvodněnou tvrdost vůči tomu, kdo by jinak byl povinen náklady řízení hradit a soud musí navíc toto své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Odvolací soud tuto svoji povinnost řádného odůvodnění svého rozhodnutí v posuzovaném případě jednoznačně porušil, neboť za řádné odůvodnění svého rozhodnutí nelze považovat pouhý odkaz na zásady poctivého obchodního styku. Odvolací soud se měl zabývat skutečností, že vedlejší účastník byl osobou, která jako první porušila zásady poctivého obchodního styku. Stěžovatelka však zejména poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nepřiznal náklady žádnému z účastníků s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. Odvolací soud k odvolací námitce stěžovatelky nevyhodnotil použití ustanovení §146 o. s. ř. nalézacím soudem a místo toho s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. nepřiznal náklady řízení žádnému z účastníků řízení. Odvolací soud tak stěžovatelce odepřel možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, jež se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, čímž jí znemožnil reálně a efektivně hájit před soudem svá práva, kdy jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí (nález sp. zn. II. ÚS 828/06). S ohledem na výše tvrzené porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 27 C 166/2008 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvádí, že nesdílí stanovisko stěžovatelky o porušení zásad obsažených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené rozhodnutí obsahuje odůvodnění a vysvětlení, proč odvolací soud shledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Plně proto odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
6. Okresní soud v Teplicích ve svém vyjádření uvádí, že se v posuzované věci jistě jedná o hraniční situaci, kdy bylo řízení zahájeno v den zaplacení pohledávky. Lze jistě smysluplně argumentovat pro obě řešení náhrady nákladů řízení. Podle názoru soudu je třeba o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. rozhodovat čistě procesně. Není možné zohledňovat okamžik, kdy žalobkyně odeslala žalobu soudu, stejně jako není rozhodné, kdy žalovaná zadala příkaz k zaplacení dluhu. Je třeba se držet procesní úpravy, z níž jednoznačně vyplývá, že řízení je zahájeno dnem, kdy žaloba dojde soudu. V tento den však byla již povinnost žalované splněna, a proto žaloba nebyla z procesního hlediska podána důvodně. Obecně lze říci, že pokud by měly mít na rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení vliv jiné okolnosti, vedlo by to k nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí v této oblasti.
7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
8. Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze situace, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
9. Ústavní soud přezkoumal po připojení spisového materiálu napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
10. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků řízení ze strany Ústavního soudu způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02 a III. ÚS 255/05, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká zjevné vybočení z možného výkladu a aplikace ustanovení §150 o. s. ř., kdy skutkové okolnosti podle jejího názoru přisvědčují přiznání náhrady nákladů řízení její osobě. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tento závěr Ústavního soudu platí o to více, pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož soud nemusí, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Aplikace tohoto ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, přistoupí k takovému postupu. Citované ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele" a Ústavní soud ve své judikatuře v tomto směru opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek aplikace tohoto ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu tedy je, aby uvážil, které z příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících otázku přiznání nákladů řízení, je ustanovením dopadajícím za daných skutkových okolností na daný konkrétní případ. Úvaha a závěr soudu o tom, zda se o takový výjimečný případ jedná, a zda tu jsou tak dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností dané konkrétní věci. Promítají se aspekty nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné tamtéž). O libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry zdůvodnily pouze formálním odkazem na dané ustanovení nebo by je odůvodnily zcela nedostatečně (srov. nález sp.zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 131, str. 45).
13. Jak Ústavní soud zjišťuje, odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se při posuzování otázky náhrady nákladů řízení v rámci prostoru daného mu příslušnými právními ustanoveními ve svém uvážení řídil. V posuzované věci odvolací soud odůvodnil svůj postup povahou obchodně závazkových vztahů, poukázal na zásady poctivého obchodního styku a vyložil, v čem spočívá jejich naplnění, které by předešlo vzniklému skutkovému stavu. Při zvážení všech zjištěných okolností pak odvolací soud shledal v dané věci důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., přičemž se v této souvislosti zabýval i možností vztáhnout na daný případ ustanovení §146 o. s. ř.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že s ohledem na aplikace ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem neměla možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k tomuto rozhodnutí a poukazuje v tomto směru na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06. Argumentaci uvedeným nálezem však Ústavní soud nepovažuje za případnou. Ve zmíněné věci odvolací soud po zrušení jeho rozhodnutí rozsudkem dovolacího soudu rozhodl meritorně oproti svému předchozímu rozhodnutí ve prospěch stěžovatelky, v otázce náhrady nákladů řízení však na rozdíl od svého předchozího nákladového rozhodnutí přiznávajícího vedlejšímu účastníku náhradu nákladů, nyní stěžovatelce náhradu nákladů nepřiznal s odkazem na §150 o. s. ř. Stěžovatelka tak ve zmíněné věci nemohla s ohledem na dřívější rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení toto odlišné nákladové rozhodnutí očekávat a ani k němu vznést jakékoliv námitky. Tak tomu však v nyní posuzované věci není. Stěžovatelka se k nepřiznání nákladů řízení nalézacím soudem již zevrubně vyjádřila v podaném odvolání proti usnesení nalézacího soudu (č.l. 29) a uvedla důvody svědčící pro přiznání náhrady nákladů řízení její osobě. Odvolací soud po zvážení všech okolností, včetně stěžovatelkou vznesených námitek, potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu stran nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků řízení, byť na základě ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud v tomto směru odkazuje např. na svá rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1753/09 nebo II. ÚS 1754/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
15. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž stěžovatelka v ústavní stížnosti především vznáší své námitky, tak nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle a Ústavní soud v tomto směru neshledal, že by v posuzované věci v důsledku aplikace ustanovení §150 o. s. ř. došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
16. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu