ECLI:CZ:US:2009:4.US.3060.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3060/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Barborou Eliášovou, advokátkou, AK se sídlem v Kadani, B. Němcové 70, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008 čj. 29 Odo 1457/2006-120, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006 čj. 14 Co 568/2005-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2005 čj. 30 C 15/2004-64 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 12. 2008 se V. H. (dále též "stěžovatel" případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 5.290.700,- Kč s příslušenstvím.
II.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 15/2004 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 14. 4. 2005 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 5.209.700,- Kč s 3 % úrokem z této částky od 23. 1. 2004 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 22. 2. 2006 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 10. 9. 2008 Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") neprovedením všech jím navrhovaných důkazů (tj. usnesením vlády č. 637 ze dne 9. 11. 1994, privatizačním projektem č. 15136 - sp.j. 3001, zejména přílohovými tabulkami č. 6 a 7, snímkem z katastrální mapy, spisem Policie ČR - okr. úřadu Chomutov, pracoviště Kadaň, potvrzením obecního úřadu o části obce a dalších ) nalézacím soudem. Neúplně zjištěný skutkový stav následně vedl k nesprávným skutkovým závěrům a nesprávnému a ústavně nesouladnému právnímu posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkl, že ani on nevyhověl opakovaným důkazním návrhům. Nejvyšší soud skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu převzal. Takovým postupem obecné soudy jednaly nejen v rozporu se zákonem, ale povahou a intenzitou vytýkaných vad porušily ústavně zaručená základní práva.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces neprovedením všech stěžovatelem navrhovaných důkazů a vadným posouzením provedených důkazů dospěly k nesprávným právním závěrům.
1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), z hlediska neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů:
Stěžovatel v ústavní stížnosti specifikoval důkazy, jejichž provedení marně nalézacímu i odvolacímu soudu navrhoval.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.
V projednávaném případě nalézací soud provedení dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů odmítl s odůvodněním, že již zjištěný stav postačuje k právnímu posouzení věci, a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Nadbytečnost stěžovatelem navrhovaných důkazů zřetelně vyplývá i z podrobného odůvodnění rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu (v částech pojednávajících o principech privatizace národního majetku).
Ústavní soud je tudíž toho názoru, že napadená rozhodnutí nezakládají pochybnosti o spravedlivosti řízení před nalézacím soudem při dokazování. Nalézací soud náležitě vysvětlil důvody, které ho vedly k odmítnutí skutečností navržených stěžovatelem. Tyto důkazy nebyly pro předmět sporu relevantní. Jejich přezkoumání nemělo žádný dopad na výsledek sporu, což následně potvrdil i odvolací soud (jak to zřetelně vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí).
Pokud jde o dokazování v dovolacím řízení, stěžovateli lze připomenout, že ve smyslu ustanovení §243a o. s. ř. skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohu před dovolacím soudem doznat změny; dovolací soud nesmí přihlížet k novým skutečnostem a důkazům a nesmí provádět dokazování ve věci samé.
Soudy tudíž neprovedením stěžovatelem navrhovaných důkazů neporušily zásadu rovnosti zbraní mezi stranami řízení.
2. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzení věci:
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou či Úmluvou, případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Obecné soudy postupovaly podle přesvědčení Ústavního soudu v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu; řízení vedoucí k zamítnutí žaloby lze in globo označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stranám veškeré možnosti k uplatnění práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a protože Ústavní soud nemá k důvodům, jež soudy k jejich vydání vedly, žádné výhrady, může na ně odkázat.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 10. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu