ECLI:CZ:US:2009:4.US.307.09.1
sp. zn. IV. ÚS 307/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti D. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1451/2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008 čj. 4 To 55/2008-534 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 1. 2008 čj. 2 T 122/2007-469, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků okresního a krajského soudu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 6. 2. 2009 se D. V. (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 122/2007.
Stěžovatel dále navrhl odložit vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 1. 2008 čj. 2 T 122/2007-469 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008 čj. 4 To 55/2008-534.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 28. 1. 2008 Okresní soud v Opavě (dále jen "nalézací soud") obviněného uznal pro skutky v rozsudku popsané vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a osmi měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému dále uložil povinnost zaplatit náhradu škody ve stanovené výši poškozeným H. T., F. T., Ing. K. K. a Ing. J. Č.
Dne 28. 5. 2008 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu ze dne 28. 1. 2008 zrušil ve výroku o náhradě škody stran poškozených H. T., F. T. a Ing. K. K.; o náhradě škody nově rozhodl a se zbytky svých nároků poškozené odkázal na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o vině, trestu a náhradě škody stran poškozeného Ing. J. Č., zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dne 20. 11. 2008 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného odmítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Je přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že se trestného činu podvodu dopustil, neboť nebyla soudy učiněna taková skutková zjištění, která by odůvodňovala závěr o jeho úmyslném jednání; obecné soudy se dostatečně, resp. vůbec, nevypořádaly s námitkami obhajoby. Mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, byl extrémní rozpor. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatečná odůvodnění. V konečném důsledku byla porušena zásada in dubio pro reo.
Stěžovatel poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu k dokazování v řízení před obecnými soudy a uvedl, že v zásadě nerozporuje průběh skutkového děje uvedený ve skutkově větě napadeného rozsudku, avšak rozhodně odmítá, že jeho jednání bylo vedeno snahou, resp. úmyslem, uvést kteréhokoliv z poškozených v omyl, způsobit jim škodu a na jejich úkor se obohatit.
Stěžovatel byl přesvědčen, že nalézací i odvolací soud zásadně pochybily při hodnocení pravosti darovacích smluv. Jejich závěr, že se jednalo o smlouvy padělané, neměl oporu v provedeném dokazování. K odstranění pochybností ohledně pravosti podpisů poškozených na těchto smlouvách i přes veškeré návrhy stěžovatele soud nenechal vyhotovit znalecký posudek. Poukázal na rozhodnutí I. ÚS 733/01 zabývající se tzv. opomenutými důkazy. Nesouhlasil ani s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, dle něhož bylo v jeho zájmu, aby prokázal nabytí finančních prostředků hodnocením věrohodnosti výpovědí poškozených, a poukázal na princip presumpce neviny.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že přes skutečnosti tvrzené v odvolání neshledal v postupu nalézacího soudu procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci a porušení práva obviněného na obhajobu.
Závěrem stěžovatel vyslovil přesvědčení, že žádnými skutkovými zjištěními nebyl prokázán jeho přímý úmysl spáchat trestnou činnost a že obecné soudy porušily princip in dubio pro reo, zmíněný mj. v nálezu IV. ÚS 438/2000.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu stěžovatel odůvodnil tvrzením, že by to nebylo v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a nezpůsobilo újmu jiným osobám.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces neprovedením všech stěžovatelem navrhovaných důkazů a že vadným posouzením provedených důkazů dospěly k nesprávným právním závěrům.
1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z hlediska neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů:
Stěžovatel obecným soudům vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z odvětví písmoznalectví k odstranění pochybností ohledně pravosti podpisů poškozených na darovacích smlouvách.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.
V projednávaném případě nalézací soud (na str. 14 rozsudku) své odmítnutí provést stěžovatelem navrhovaný důkaz grafologickým znaleckým posudkem pravosti podpisů "dlužníků" odmítl s odůvodněním, že jde o důkaz nadbytečný a z hlediska dalšího řízení neekonomický.
Odvolací soud se s námitkou stěžovatele o neprovedení důkazu ohledně pravosti podpisů na darovacích smlouvách znaleckým posudkem podrobně a dostatečně vypořádal na str. 3 svého rozhodnutí.
Ústavní soud je tudíž toho názoru, že napadená rozhodnutí nezakládají pochybnosti o spravedlivosti řízení před nalézacím soudem při dokazování. Nalézací i odvolací soud, dovodivše, že tyto důkazy nebyly pro předmět sporu relevantní, náležitě vysvětlily důvody, které je vedly k neprovedení důkazů navržených stěžovatelem.
Tvrzení stěžovatele o porušení zásad spravedlivého procesu vadným dokazováním je proto z uvedených důvodů zjevně neopodstatněné. Neprovedením stěžovatelem navrhovaných důkazů obecné soudy neporušily zásadu rovnosti zbraní mezi stranami řízení vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzení věci:
Stěžovatel tvrdil, že v řízení nebylo prokázáno, že se trestného činu podvodu dopustil, neboť nebyla učiněna taková skutková zjištění, která by odůvodňovala závěr o jeho úmyslném jednání; obecné soudy se prý dostatečně, resp. vůbec, nevypořádaly s námitkami obhajoby; mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé byl navíc extrémní rozpor.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou či Úmluvou, případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů , a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
3. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z hlediska principu in dubio pro reo:
Podstatou ústavní stížnosti v této části je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily zjištěné skutkové okolnosti, pokud došly k závěru, že naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stěžovatel pravomocně uznán vinným a odsouzen, čímž porušily princip in dubio pro reo.
K tvrzenému porušení principu in dubio pro reo Ústavní soud uvádí, že z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy; §2 odst. 2 tr. řádu), kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, skutečně plyne pravidlo v pochybnostech ve prospěch, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)]. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Na úrovni zákona úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu, upravuje trestní řád v ust. §5 odst. 5, dle něhož "Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. ... ."
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §5 odst. 5 tr. řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat. Ve stručnosti k uvedenému dodává: má-li soud po řádném vyhodnocení důkazů (k němuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soud žádné pochybnosti nemá.
Stran naříkaného usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje ústavní stížnost žádnou argumentaci (a to ani v rovině tvrzení) dovozující jeho rozpor s jakýmkoliv základním právem svědčícím stěžovateli. Ani Ústavní soud nemá důvod ústavnost tohoto rozhodnutí procesního charakteru jakkoliv zpochybňovat a pro stručnost na jeho odůvodnění, necítě potřebu je rozvádět, odkazuje.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 11. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu