ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.65.06.1
sp. zn. Pl. ÚS 65/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti politické strany SNK Evropští demokraté, se sídlem Malá Štěpánská 7, Praha 2, zastoupené Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2006 čj. Vol 60/2006-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou stížností se stěžovatelka, politická strana SNK Evropští demokraté, domáhala zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut její návrh na neplatnost volby všech zvolených kandidátů do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve volbách, konaných ve dnech 2. a 3. června 2006. Stěžovatelka tvrdila, že zamítnutím návrhu Nejvyšší správní soud porušil její práva, zejména zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Listiny (čl. 2 odst. 3 Ústavy), čl. 22 Listiny (čl. 5 Ústavy), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 11 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 14 Úmluvy a čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Stěžovatelka v řízení před Nejvyšším správním soudem a v ústavní stížnosti namítala, že zadržování státních příspěvků ze strany Ministerstva financí a nespravedlivý přístup médií způsobily zásah do práva svobodné volby a že byla diskriminována v právu na rovné šance v prezentaci svého programu a kandidátů.
Stěžovatelka poukázala v ústavní stížnosti na to, že podle předchozích volebních výsledků není marginální politickou silou a v komparaci se Stranou zelených dovozovala, že jí bylo poskytnuto devětkrát méně prostoru v médiích než Straně zelených a že její zástupci byli např. nedůvodně vyřazováni z volebních diskusí (např. z pořadu Otázky Václava Moravce speciál). Ve vztahu k problematice zadržování příspěvků polemizovala stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí připomínajíc, že i podle mediálních vyjádření soudců představovalo zadržování příspěvků nejzávažnější porušení zákona, které soudci projednávali, kdy byli blízko úvaze o vyhovění stížnosti. Ústavní stížnost pak opakuje argumentaci návrhu, o němž Nejvyšší správní soud rozhodl napadeným usnesením.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v převážné části zjevně neopodstatněná.
Rozhodnuto bylo senátem Ústavního soudu, neboť se nejedná o věc, kterou si podle rozvrhu práce Ústavního soudu atrahovalo k rozhodování plénum Ústavního soudu; nešlo totiž o ústavní stížnost napadající rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 70/06 a usnesení ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 76/06).
Z postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti vyplývá, že Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci současně porušena stěžovatelova základní práva či svobody.
K ústavním principům, kterými je třeba poměřovat práva politických subjektů účastnících se volební soutěže (čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny), se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil, přičemž zdůraznil (výslovně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98, publikovaném pod č. 243/1999 Sb.), že jakékoli přímé nebo nepřímé omezování rovnosti stran ve volební soutěži nesmí jednotlivě ani v kumulaci opatření, jež diferencovaně postihují nebo zvýhodňují určité strany, potlačovat apriorně již samotnou účast politických stran ve volební soutěži. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud tyto ústavní volební principy reflektoval, neboť právě pod jejich úhlem poměřoval regulérnost postupu médií v době (před)volební kampaně. V jeho právních závěrech jsou přítomny výsledky hodnocení objektivnosti a vyváženosti vysílání veřejnoprávního televize i otázky upínající se k naplnění požadavku přiměřenosti při určování časové proporce zastoupení jednotlivých kandidujících subjektů ve vysílání vzhledem k jejich politickému a společenskému významu (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. Pl ÚS 73/06, usnesení ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 76/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 70/06).
Závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že je ústavně přípustné, aby za dodržení ústavních principů byl politickým stranám v rámci veřejnoprávního média vyměřen další vysílací čas diferencovaně podle jejich významu, Ústavní soud i nyní hodnotí jako ústavně akceptovatelný.
Stěžovatelčinou námitkou, týkající se nezaplacení státního příspěvku na mandát, se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval. Dovodil, že nevyplacením předmětného příspěvku na mandát byl porušen zákon č. 424/1991 Sb., a byl tím naplněn jeden z předpokladů pro vyhovění volební stížnosti, tj. zjištění relevantní protizákonnosti. Dovodil též, že se lze důvodně domnívat, že v případě účinnější (a tedy i finančně náročnější) volební kampaně mohla stěžovatelka oslovit větší počet voličů, což by se zároveň projevilo i jako určitý úbytek hlasů u stran jiných, a tedy protizákonnost se mohla určitým způsobem projevit na konečném výsledku voleb napadených kandidátů. Podrobně pak Nejvyšší správní soud odůvodnil závěr, že ani popsaná protizákonnost nemohla být, s ohledem na konečné volební výsledky stěžovatelky, považována za natolik intenzivní, aby mohla vést k důvodné domněnce, že stěžovatelka mohla bez této protizákonnosti ve volbách do Poslanecké sněmovny uspět. Posuzoval přitom doktrínou uváděné faktory a vycházel ze zjištění, že k potřebnému počtu 267 449 hlasů potřebných k překročení pětiprocentní uzavírací klausule jí scházelo 155 725 hlasů. Nejvyšší správní soud konečně přiléhavým způsobem vysvětlil, že k tomu, aby nastal tzv. synergetický efekt stěžovatelkou tvrzený neshledal proto, že nebyl splněn první krok algoritmu přezkumu, tj. protizákonnost přístupu médií k jejich předvolebnímu vysílání.
Ústavní soud nezjistil ani tvrzené porušení práva na soudní ochranu, neboť stěžovatelce bylo umožněno, aby se v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny domáhala stanoveným postupem svého práva u soudu, předestřela mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém pokládala za potřebné, a domohla se soudního rozhodnutí, které bylo přesvědčivě a dostatečně odůvodněno. Skutečnost, že stěžovatelka s právními závěry, o které soud opřel své rozhodnutí, nesouhlasí, nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, či odepření soudní ochrany.
Ke stručně prezentovaným důvodům Ústavní soud odkazuje dále i na důvody uvedené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; ježto se s odůvodněním napadeného rozhodnutí Ústavní soud ztotožňuje a navíc může konstatovat, že v něm vyložené právní úvahy (jak již řečeno ústavně konformní) jsou propracovány nejen s mimořádnou podrobností, ale i s vysokou argumentační fundovaností, a to nejen v rovině "toliko" jednoduchého práva, považoval by Ústavní soud za nerozumné takto prezentované důvody rozmělňovat, neboť je bezvýznamné pro posouzení věci i vysvětlení důvodů, jež k tomuto posouzení vedly, opakovat to, co již bylo správně řečeno.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu