ECLI:CZ:US:2010:1.US.1037.10.1
sp. zn. I. ÚS 1037/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Servisní služby, s. r. o., se sídlem Petýrkova 1967/27, 140 00 Praha 4 - Chodov, zastoupené JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábř. 57, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. září 2009, sp. zn. 23 Co 272/2009, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení obecného soudu, v němž spatřovala porušení svých ústavně zaručených práv, zejm. práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. září 2009, sp. zn. 23 Co 272/2009, bylo změněno usnesení Okresního soudu v Pradubicích ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 16 Nc 14254/2006, v tom, že "[o]právněný je povinen nahradit soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové, se sídlem v Praze 3, Seifertova 14/455 výdaje ve výši 4.165,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Povinný je povinen nahradit soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové, se sídlem v Praze 3, Seifertova 14/455 odměnu ve výši 3.570,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení."
Obecný soud v odůvodnění konstatoval, že v obdobných věcech - rozhodování o náhradě nákladů exekuce při zastavení řízení pro nemajetnost povinného - dosud vycházel z ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti ve znění zákona č. 347/2007 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2008. Vzhledem k judikatuře Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 314/09) však tento právní názor již neobstojí, a to z důvodu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. je tak třeba posoudit podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2007.
Obecný soud v odůvodnění dále uvedl, že "lze shledat na straně oprávněného procesní zavinění za zastavení exekuce. To z toho důvodu, že sám oprávněný potvrzuje, že předal soudní exekutorce k vymožení cca 300 až 400 pohledávek a předpokládal, že 65 % z těchto pohledávek je rizikových a možně nedobytných. Oprávněný tak vstupoval do exekučního řízení s vědomím, že ve větším množství případů nedojde, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení pohledávky oprávněného a soudnímu exekutorovi vzniknou náklady exekuce, které mu nebudou uhrazeny."
Ve výsledku obecný soud shledal procesní zavinění za zastavení exekučního řízení jak na straně oprávněného, kterému uložil uhradit exekutorce hotové výdaje, tak na straně povinného, kterému uložil uhradit exekutorce odměnu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka především uvedla, že postup obecného soudu je i při výše uvedené argumentační konstrukci založen na úvahách souvisejících s právní úpravou účinnou až od 1. 1. 2008, tedy že se jedná o aplikaci pravé retroaktivity. Stěžovatelka uvádí, že v době podání návrhu na exekuci "ustálená judikovaná právní praxe stanovila, že veškeré náklady exekučního řízení v případě i zastavení exekučního řízení pro nedostatek majetku povinného měl povinnost hradit exekutorovi povinný."
Proto stěžovatelka odkázala na nálezy sp. zn. IV. ÚS 314/09, sp. zn. I. ÚS 969/09 a sp. zn. I. ÚS 1851/09 a uzavřela, že je "protiprávní uložit oprávněnému povinnost k úhradě nákladů řízení, když oprávněný toto zastavení procesně nezavinil."
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Nutno především konstatovat, že podstata ústavní stížnosti nyní posuzované je odlišná od většiny ústavních stížností podaných totožnou stěžovatelkou dříve, o nichž Ústavní soud rozhodl vyhovujícími nálezy (zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 a další). Jádrem námitek stěžovatelky je nesouhlas s interpretací ustanovení §89 exekučního řádu, a to ve znění účinném do 31. 12. 2007, jak ji provedl obecný soud.
Ústavní relevance takové námitky rozporující výklad jednoduchého práva však v této věci není dána. Závěry obecného soudu o částečném procesním zavinění na zastavení exekučního řízení se totiž nejeví Ústavnímu soudu jako nepodložené či svévolné, neboť jsou dostatečně konkretizovány a individualizovány ve vztahu k jednání stěžovatelky.
Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že na straně oprávněného leží požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na exekuci, zvláště pokud existují poznatky, z nichž lze neúspěch exekuce předvídat. V takové situaci proto Ústavní soud neshledal překážku tomu, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, ale i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora [srov. závěry k §89 exekučního řádu a §271 o.s.ř. dovoditelné ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 či nálezu sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2005; v elektronické databázi http://nalus.usoud.cz].
Ve vztahu ke stěžovatelce, která byla a je v totožném postavení ve více řízeních před obecnými soudy i před Ústavním soudem, lze dále poukázat na skutečnost, že její obdobně koncipované ústavní stížnosti proti v zásadě totožným závěrům obecných soudů byly již v nedávné minulosti Ústavním soudem odmítnuty rovněž jako zjevně neopodstatněné [usnesení ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 821/10; ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 1038/10].
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu