ECLI:CZ:US:2010:1.US.1665.10.2
sp. zn. I. ÚS 1665/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti E. G., zastoupeného Mgr. Janem Schwarzem, advokátem se sídlem Jungmannova 8, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 51 T 10/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 10 To 61/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 196/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 51 T 10/2008, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák.") jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že "dne 14. 7. 2008 v přesně nezjištěné době kolem 22.00 hodin v L. v H. ulici u domu č.p. 107/1 odcizil ze zadní kapsy kalhot poškozeného K. K. peněženku s přesně nezjištěnou hotovostí poté, co pod záminkou pomoci jej násilím přidržel a zamezil tak jeho odporu, poté místo opustil a po chvíli se vrátil se záměrem získat další finanční prostředky a poškozeného tamtéž napadl údery rukou do obličeje, kopáním do nohou, trupu a hlavy poškozeného, o jehož problémech s chůzí věděl, kdy v důsledku opakovaného fyzického útoku velké intenzity do oblasti hlavy poškozeného tento utrpěl nitrolební poranění - subdurální krevní výron pod tvrdou plenu mozkovou, pohmoždění mozku a mozkového kmene, krevní výrony pod omozečnicemi a v měkkých pokrývkách lebních v krajině čelní, temenní, spánkové a týlní, s následným otokem mozku, který byl příčinou jeho úmrtí dne 19. 7. 2008 na neurologickém oddělení Nemocnice Na Homolce Praha, a tohoto jednání se obžalovaný E. G. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 6. 2005 č. j. 2 T 58/2005 - 136 odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a další k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, z jehož výkonu byl dne 3. 4. 2008 podmíněně propuštěn". Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému E. G. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. K., bytem V., částku 258.908,- Kč, K. K., bytem V., částku 240.000,- Kč, J. K., bytem V., částku 240.000,- Kč, A. K., bytem P., okres K., částku 240.000,- Kč, K. K., bytem P., okres K.,částku 240.000,- Kč a J. L., bytem P., okres K., částku 175.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 10 To 61/2009, k odvolání stěžovatele napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, odsoudil podle §234 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a sedmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zamítl.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného než zákonného důvodu [tedy dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.] a poukázal na to, že dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Jako obiter dictum Nejvyšší soud uvedl: "V návaznosti na shora krátce rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily (jak jsou popsána především v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), není nesoulad. Soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. (spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1, 2 tr. zák.). Obviněný totiž proti jinému (proti poškozenému K.K.) užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (jednak poté, co poškozeného pod záminkou pomoci násilím přidržel a zamezil tak jeho odporu, odcizil mu ze zadní kapsy kalhot peněženku s přesně nezjištěnou hotovostí, jednak následně, poté, co místo incidentu opustil, se vrátil a se záměrem získat další finanční prostředky poškozeného napadl údery rukou do obličeje a kopáním do nohou, trupu a hlavy) a takovým činem způsobil (z nedbalosti) smrt (právě v důsledku opakovaného fyzického útoku velké intenzity vedeného obviněným do oblasti hlavy poškozeného tento utrpěl zranění, která byla příčinou jeho úmrtí). V daných souvislostech Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ze skutkových závěrů, které soudy v posuzované trestní věci učinily, se jednoznačně podává, že násilí ze strany obviněného směřované proti poškozenému bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozeného, prostředkem ke zmocnění se cizí věci (peněžních prostředků poškozeného) a že toto násilí zmocnění se cizí věci předcházelo. Na místě je dodat, že trestný čin loupeže (podle §234 odst. 1 tr. zák.) je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn."
II.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že se soudy "nezabývaly důkladně námitkami navrhovatele. Ten poukazoval na to, že není možné rozhodnout o vině a trestu pouze na základě obecně používaných principů při provádění dokazování před soudy a jejich následnému hodnocení, ale že je třeba každý případ hodnocení provedených důkazů posuzovat zcela individuálně a na základě mnoha faktorů, což v tomto konkrétním řízení provedeno nebylo." Dle stěžovatele nebylo jednoznačně prokázáno, že skutek spáchal a napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení.
2) Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost je koncipována toliko obecně a v podstatě pouze formálně.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že obecné soudy rozhodly jen dle obecně používaných principů při provádění dokazování a neposuzovaly jeho případ individuálně; zde však neříká, v čem konkrétně se to mělo v jejich rozhodnutí projevit; neuvádí např. relevantní části napadených rozhodnutí, z nichž by bylo možné jeho tvrzení dovodit.
Stěžovatel dále prohlašuje, že se soudy nezabývaly jeho námitkami; to však nijak nekonkretizuje. Tu je třeba vidět, že úkolem Ústavního soudu není a nemůže být perfekcionalisticky pročítat spis a sám v něm nacházet možná pochybení, která stěžovatel ani nespecifikoval. Tím by Ústavní soud - důsledně vzato - umožňoval obcházet institut povinného právního (advokátního) zastoupení před Ústavním soudem, což mu nepřísluší (§30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Stěžovatel konečně napadá nesprávné právní posouzení skutku. Ani zde však neuvádí, v čem tuto nesprávnost shledává, takže i tato námitka zůstává v rovině pouhého tvrzení bez jakékoli argumentace.
3) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není pak samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavněprávních principů a k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy (zejména z povahy věci soud nalézací, tedy soud první instance) ohledně spáchání trestného činu stěžovatele opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (výpovědi svědků, znalecký posudek soudně lékařský, protokol o ohledání místa činu, o fotodokumentaci a o další listinné důkazy), jež jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze vytýkat ani nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly.
4) Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právního posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Zde poukazuje Ústavní soud též na str. 8-9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
5) Ústavní soud dodává ještě následující.
Pokud měl stěžovatel na mysli - jestliže tvrdí, že se soudy nezabývaly jeho námitkami - i zamítnutí jeho důkazních návrhů, lze skutečně konstatovat, že ty byly soudem prvního stupně zamítnuty (srov. protokol na č. l. 655 spisu p. v.).
V daných souvislostech se však sluší uvést, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí příslušné věci (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995); to bylo shledáno i v této věci, jak plyne z kontextu rozhodnutí obecných soudů i z protokolu o jednání před soudem prvního stupně (č. l. 655 spisu).
Zde lze citovat judikaturu Ústavního soudu, dle níž v případě odmítnutí důkazního návrhu pro nadbytečnost nedošlo k porušení základních práv a svobod, a to ani tehdy, jestliže tato nadbytečnost nebyla v rozhodnutí obecného soudu explicitně zmíněna. Kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 452/07 Ústavní soud uvedl: "Implicitní závěr okresního soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů přitom plyne i z toho, že paušálně neodmítl navržené důkazy, ale dva navržené důkazy provedl (sv. R., K.) a následně ihned (srov. str. 471 spisu) přistoupil k vyhlášení rozsudku. Tedy v samotné okolnosti, že okresní soud v protokolu o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí určitých stěžovatelem navržených důkazů, nelze v dané věci spatřovat dosah do ústavněprávní roviny, tj. zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994) [srov. např. II. ÚS 391/05]." V usnesení sp. zn. II. ÚS 744/06 pak Ústavní soud konstatoval: "Za vadu lze považovat pouze stav, kdy neprovedení navrženého důkazu není soudem zdůvodněno. Jde o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. o stav, kdy z celého průběhu řízení a z obsahu odůvodnění nelze dovodit, že možnost provedení takového důkazu soud nebral vůbec do úvahy. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá jeho závěr, že provedené důkazy postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Z toho lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. V okolnosti, že obecné soudy v protokole o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedly důvody, které je vedly k neprovedení uvedeného důkazu, je možno spatřovat pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 189/05). Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci rozhodnutí. Nelze totiž přehlížet, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje též právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě."
6) Nad rámec obsahu ústavní stížnosti lze konstatovat, že je pravdou, že skutkový děj byl v posuzované věci poměrně složitě rekonstruovatelný, mj. pro určité rozpory ve výpovědích svědků. Je však v pravomoci obecných soudů, aby rozhodovaly v situaci protikladných tvrzení, jakož i důkazů nebo jejich skupin, které stojí proti sobě. Existence rozporných důkazů či změny ve výpovědích svědků a obviněných, rozpory ve výpovědích jednoho svědka či mezi jednotlivými svědky navzájem apod., jsou velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Sám rozpor ve výpovědích svědků nemusí nutně vést k pochybnostem, pokud soudy dostatečným způsobem odůvodní, jakým způsobem se s rozpory vypořádaly a jak rozporné důkazy hodnotily. V posuzovaném případě soudy obou stupňů dostatečně zhodnotily různorodé výpovědi, přesvědčivým způsobem své závěry odůvodnily a sám Ústavní soud nemá, co by k tomu dodal. To platí o to více v kontextu dané - ve své podstatě neurčité - ústavní stížnosti.
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud - jak již uvedl - k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu