ECLI:CZ:US:2010:1.US.2004.10.1
sp. zn. I. ÚS 2004/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bimoset, a. s., se sídlem Praha 5, Pod Kotlářkou 151/3, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 396/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2008, sp. zn. 17 Co 278/2007, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. května 2007, sp. zn. 11 C 1418/2005, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně doručenou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení vlastnického práva, v němž vystupovala na straně žalované. Stěžovatelka má za to, že v důsledku těchto rozhodnutí obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. května 2007, sp. zn. 11 C 1418/2005, v řízení proti stěžovatelce jako žalované bylo rozhodnuto, že vlastníkem specifikovaných nemovitostí se určuje Česká republika. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2008, sp. zn. 17 Co 278/2007, byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 396/2009, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.
Podstatou právního posouzení v rámci předběžné otázky před obecnými soudy byla otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 17. 9. 2004, na jejímž základě se stěžovatelka stala vlastnicí předmětných nemovitostí. Žalobce poukazoval na její neplatnost pro rozpor se zákonem, a to ustanovením článku I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů. Mezi účastníky byla spornou otázka, zda při zmíněném úplatném převodu bylo nutné vyčkávat rozhodnutí Poslanecké sněmovny. K takovému závěru obecné soudy výkladem ustanovení článku I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. s přihlédnutím k předchozí judikatuře skutečně došly a konstatovaly neplatnost kupní smlouvy podle §39 o. z.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s použitým výkladem článku I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. Předkládá výklad vlastní, podle nějž na převod nemovitostí z majetku Fondu dětí a mládeže, které byly vyřazeny z III. kola výběrového řízení na bezúplatný převod majetku, nedopadá podmínka vyslovení souhlasu Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky, nýbrž že tyto nemovitosti se dostávají do režimu článku I. bod 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb., přičemž jím stanovené podmínky pro převod naplněny byly. Stěžovatelka proto odmítá "striktně doslovný" výklad zákona a dožaduje se naplnění jeho účelu. Z vlastního výkladu dovozuje, že podmínky zákona byly splněny a že sporná smlouvá je platná.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka již vícekrát podala ústavní stížnosti obdobného obsahu, v nichž uplatnila totožné argumenty (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2864/08, III. ÚS 2734/08, II. ÚS 1951/09, IV. ÚS 2945/09 či I. ÚS 2518/10 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud uvedené ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a objasnil, z jakých důvodů považuje právní závěry obecných soudů za ústavně konformní.
Výklad ustanovení článku I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. nastíněný výše v nich byl opakovaně aprobován jako ústavně konformní.
Za těchto okolností Ústavní soud konstatuje, že ani v nyní projednávané věci neměl důvodu se od závěrů učiněných v uvedených rozhodnutí odchylovat a uzavírá, že neshledal zásah do základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu