ECLI:CZ:US:2010:1.US.2128.10.1
sp. zn. I. ÚS 2128/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatel J. Ž., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 32/117, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, č. j. 20 Cdo 4206/2008-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 8. 2007, č. j. 12 Nc 3808/2007-15, byla nařízena exekuce na majetek povinného (dále jen "stěžovatele") na základě notářského zápisu ze dne 5. 12. 2006, č. j. N 806/2006, NZ 737/2006, sepsaného JUDr. D. S., notářkou se sídlem v Praze, k uspokojení pohledávky oprávněné UNIPETROL RPA, s. r. o., ve výši 715.000 Kč, úroku ve výši 34.515 Kč, dále 6% úroku z částky 870.000 Kč od 6. 12. 2006 do 29. 12. 2006, 6% úroku z částky 850.000 Kč od 30. 12. 2006 do 31. 1. 2007, 6% úroku z částky 830.000 Kč od 1. 2. 2007 do 1. 3. 2007, 6% úroku z částky 810.000 Kč od 2. 3. 2007 do 29. 3. 2007, 6% úroku z částky 790.000 Kč od 30. 3. 2007 do 30. 4. 2007, 6% úroku z částky 760.000 Kč od 1. 5. 2007 do 1. 6. 2007, 6% úroku z částky 730.000 Kč od 2. 6. 2007 do 19. 7. 2007, 6% úroku z částky 725.000 Kč od 20. 7. 2007 do 23. 7. 2007, 6% úroku z částky 720.000 Kč od 24. 7. 2007 do 26. 7. 2007, úroku ve výši 6% p.a. z částky 715.000 Kč od 27. 7. 2007 do zaplacení a nákladů právního zastoupení 31.270 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny (výroková část I.); dále soud pověřil provedením této exekuce Mgr. Martinu Douchovou, soudního exekutora, se sídlem v Táboře (výroková část II.) a rozhodl, že stěžovatel nesmí po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku; právní úkon, kterým stěžovatel poruší tuto povinnost, je neplatný (výroková část III.).
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 7. 2008, č. j. 26 Co 910/2007-59, potvrdil citované usnesení Okresního soudu v Kroměříži v části výroku I., jímž byla nařízena exekuce na základě notářského zápisu č. j. N 806/2006, NZ 737/2006, sepsaného dne 5. 12. 2006 notářkou JUDr. J. S., k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 715.000,- Kč, úroků ve výši 34.515,- Kč, nákladů právního zastoupení 31.270,- Kč a nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, dále je potvrdil ve výrokové části II. a rovněž ve výrokové části III. V části výroku I., kterou byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení výše specifikovaných úroků z prodlení, krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce na majetek stěžovatele podle označeného notářského zápisu k uspokojení příslušenství pohledávky představovaného specifikovanými úroky, zamítl.
Krajský soud v Brně poukázal na to, že uvedený notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahuje náležitosti podle §71b odst. 1 a 71 zákona č. 358/1992, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 358/1992 Sb"), v části, v níž byla deklarována povinnost stěžovatele zaplatit částky 270.000 Kč a 600.000 Kč jako jistiny označených faktur, částku 34.515 Kč jako úroky z prodlení k datu 5. 12. 2006 a částku 31.270 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení; ve vztahu k těmto pohledávkám spolu s uvedeným příslušenstvím byla ujednána splatnost a výše splátek. V další části však notářském zápisu absentuje ujednání o splatnosti úroků z prodlení ve výši 6 % od data 6. 12. 2006, není uvedeno období, za něž mají být placeny a z jakých částek; v tomto rozsahu tudíž notářský zápis nenaplňuje obecné předpoklady materiální vykonatelnosti. Protože z listin předložených stěžovatelem, ve spojení s tvrzeními oprávněné, vyplývá, že k datu zahájení exekučního řízení, tj. k 21. 8. 2007, byl stěžovatel v prodlení s plněním dvou po sobě jdoucích splátek (za měsíce červen a červenec 2007), je ve smyslu ujednání účastníků, ve spojení s §565 o.z., splatný celý dluh, představující (po odečtení povinným zaplacených částek) částku jistiny ve výši 715.000 Kč, úroky do data sepisu notářského zápisu ve výši 34.515 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 31.270 Kč. Odvolací soud dále - co do stěžovatelovy námitky, kterou zpochybnil aktivní věcnou legitimaci oprávněné - poukázal na to, že notářský zápis byl sice sepsán ve vztahu mezi společností UNIPETROL RAFINÉRIE, a. s., a povinným a že v návrhu na nařízení exekuce i v době vydání usnesení soudu prvního stupně absentovala tvrzení oprávněné o přechodu práv z exekučního titulu ve smyslu §36 odst. 3 a odst. 4 exekučního řádu; tento nedostatek však oprávněná odstranila v průběhu odvolacího řízení, v němž předložila výpis z obchodního rejstříku (pořízený prostřednictví internetové sítě), týkající se společnosti UNIPETROL RAFINÉRIE, a. s., a oprávněné společnosti UNIPETROL RPA, s. r. o., jimiž bylo prokázáno, že oprávněná se dnem 1. 8. 2007 stala právním nástupcem společnosti UNIPETROL RAFINÉRIE, a. s., v důsledku fúze podle §69a odst. 1 obch. z. se společností CHEMAPETROL, a. s., v jejímž rámci došlo k zániku společnosti UNIPETROL RAFINÉRIE, a. s., a k přechodu jejích práv a povinností na oprávněnou. Vzhledem k tomu, že tento přechod vyplývá z právního předpisu (§69a odst. 1 obch. z. a §36 odst. 4 exekučního řádu), nebylo nutné, aby jej oprávněná prokazovala listinami, které byly vydány nebo ověřeny státním orgánem nebo notářem.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2010, č. j. 20 Cdo 4206/2008-77, dovolání stěžovatele zamítl. Uvedl, že o dovolání rozhodl podle o.s.ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má v napadeném potvrzujícím výroku po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a to pro řešení otázky, zda přechod práva v důsledku fúze (§69a odst. 1 a §220a obch. z., ve znění účinném do 30. 6. 2008) vyplývá přímo z právního předpisu, či zda jej lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem; tato otázka, jejíž řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující, dosud totiž nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud tedy konstatoval, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak není důvodné.
Dovolací soud zdůraznil, že v souzené věci je exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný notářkou JUDr. J. S. dne 5. 12. 2006, č. j. N 806/2006, NZ 737/2006, jehož předmětem je dohoda o uznání dluhu a dohoda o splátkách uzavřená mezi společností UNIPETROL RAFINÉRIE a.s. jako osobou oprávněnou a stěžovatelem jako osobou povinnou. Z výpisů z obchodního rejstříku společnosti UNIPETROL RAFINÉRIE, a. s., a oprávněné společnosti UNIPETROL RPA, s. r. o., odvolací soud zjistil, že oprávněná se dnem 1. 8. 2007 stala právním nástupcem společnosti UNIPETROL RAFINÉRIE, a. s,. v důsledku fúze podle §69a odst. 1 obch.z. se společností CHEMAPETROL, a. s., v jejímž rámci došlo k zániku společnosti UNIPETROL RAFINÉRIE, a. s., a k přechodu jejích práv a povinností na oprávněnou.
Nejvyšší soud poukázal na §69a odst. 1 obch.z., ve znění účinném do 30. 6. 2008, podle něhož sloučením dochází k zániku společnosti (dále jen "zanikající společnost") nebo více společností, jemuž předchází její zrušení bez likvidace; jmění zanikající společnosti včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů přechází na jinou společnost (dále jen "nástupnická společnost"). Společníci zanikající společnosti se stávají společníky nástupnické společnosti, nestanoví-li zákon jinak. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení právní účinky uvedené v odstavcích 1 a 2 nastávají ke dni zápisu fúze do obchodního rejstříku. Dovolací soud následně odkázal na úplný výpis z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, oddíl C, vložka 24430, vyhotovený Krajským soudem v Brně dne 27. 5. 2008 a opatřený otiskem kulatého razítka a podpisem pracovnice tohoto soudu a na dalšího úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, oddíl B, vložka 1040, vyhotovený Krajským soudem v Brně dne 27. 5. 2008 a opatřený otiskem kulatého razítka a podpisem pracovnice tohoto soudu. Z nich bylo zjištěno, že obchodní společnost UNIPETROL RAFINÉRIE, a. s., zanikla sloučením se společnostmi CHEMAPETROL, a. s., a UNIPETROL RPA, s. r. o., a nástupnickou společností je od 1. 8. 2007 společnost UNIPETROL RPA, s. r. o.; obchodní společnost UNIPETROL RAFINÉRIE, a. s., byla vymazána ke dni zápisu (1. 8. 2007) fúze sloučením společnosti CHEMAPETROL, a. s., a UNIPETROL RPA, s. r. o., jako zanikajících společností, do společnosti UNIPETROL RPA, s.r.o., jako nástupnické společnosti, do obchodního rejstříku, přičemž ustanovení §69a odst. 4 obch. z., ve znění účinném do 30. 6. 2008, stanovilo, že právní účinky sloučení nastávají ke dni zápisu fúze do obchodního rejstříku. Nejvyšší soud proto dovodil, že závěr odvolacího soudu, že přechod práva z exekučního titulu (předmětného notářského zápisu) z obchodní společnosti UNIPETROL RAFINÉRIE, a. s., na nástupnickou společnost UNIPETROL RPA, s. r. o. (oprávněnou), vyplývá přímo z právního předpisu (§36 odst. 4 exekučního řádu) a je správný. Oprávněná je tudíž z exekučního titulu aktivně věcně legitimována k vymožení předmětných pohledávek. Proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že přechod práva z exekučního titulu ve smyslu §36 odst. 4 exekučního řádu lze v projednávané věci prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem.
Dovolací soud uzavřel tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, je správné a stěžovatelovo dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
II.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, č. j. 20 Cdo 4206/2008-77, napadl stěžovatel ústavní stížností podanou dne 21. 7. 2010 (doplněnou na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 3. 9. 2010), ve které uvedl, že jim došlo k porušení čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel zejména tvrdil, že oprávněné UNIPETROL RPA, s. r. o., nemůže v souzené věci svědčit aktivní věcná legitimace k přímé vykonatelnosti předmětné pohledávky. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2910/2007 (a na obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998), podle něhož je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti exekučním titulem, jestliže splňuje formální náležitosti uvedené v §62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb. a materiální náležitosti uvedené v §71b téhož zákona. Stěžovatel s odkazem na citovaná ustanovení uvedl, že účastníci vztahu musí být jednoznačně a určitě identifikováni a povinná osoba uděluje souhlas k vykonatelnosti notářského zápisu právě a jen oprávněné osobě v tomto zápisu označené; pouze této osobě svědčí aktivní a věcná legitimace k vymožení pohledávky. Není proto přípustné, aby došlo k převodu dotčených práv, neboť v takovém případě by to znamenalo nahrazení projevu vůle stěžovatele a takový právní úkon je třeba považovat za neexistující. Pokud tedy stěžovatel požadoval, aby byl dle §36 odst. 4 exekučního řádu prokázán přechod práv a povinností, které lze prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu, "chtěl tím poukázat na nemožnost splnění takového zákonného ustanovení".
Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby v souzené věci posoudil otázku, zda bylo zachováno právo na spravedlivý proces a v případě důvodnosti ústavní stížnosti, aby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, č. j. 20 Cdo 4206/2008-77, zrušil.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatel dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obecné soudy (krajský soud a Nejvyšší soud) právem poukázaly na charakter řízení o výkonu rozhodnutí podle vykonatelného notářského zápisu a na právní účinky sloučení obchodních společností podle §69 odst. 1 a odst. 4 obch.z. Nejvyšší soud připomněl rozlišování procesní a věcné legitimace účastníků řízení podle exekučního řádu a s odkazem na §36 odst. 3 exekučního řádu uvedl, že proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Podle §36 odst. 4 exekučního řádu přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. Nejvyšší soud následně poukázal na zjištění z úplných výpisů z obchodního rejstříku a dovodil, že v souzené věci přechod práva z exekučního titulu (předmětného notářského zápisu) vyplývá přímo z právního předpisu, tj. z ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu (což v ústavní stížnosti odkazem na citované ustanovení exekučního řádu ostatně nevyloučil ani stěžovatel).
Proto Ústavní soud považuje za lichou úvahu stěžovatele, která zpochybňuje převod dotčených práv, odkazem na neexistující právní úkon, neboť přechod takového práva vyplývá přímo z právního předpisu. Stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2910/2007, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, a na požadavky na notářský zápis se svolením k vykonatelnosti exekučním titulem v nich uvedené, se proto jeví jako spekulativní a ve prospěch argumentace stěžovatele v tomto konkrétním případě zjevně nesvědčí.
Ústavní soud připomíná, že se Nejvyšší soud důsledně zabýval námitkami stěžovatele se zřetelem na ustanovení §242 o. s. ř. a §237 odst. 3 o. s. ř. a přisoudil napadenému rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Samo napadené rozhodnutí je výsledkem právního posouzení věci obecnými soudy a argumenty uvedené v odůvodnění (obou) usnesení nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je přesvědčivé, srozumitelné, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soud k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu