ECLI:CZ:US:2010:1.US.2277.09.1
sp. zn. I. ÚS 2277/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Divadelní 3/a, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2009, č. j. 10 Co 303/2009-132, a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 4. 2009, č. j. 6 C 136/2007-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 23. 4. 2009, č. j. 6 C 136/2007-120, ve věci žalobce F. J. (dále jen „stěžovatel“) proti žalovanému P. P. o vydání bezdůvodného obohacení zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.). Poukázal na to, že stěžovatel byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, na což reagoval žádostí o osvobození od jeho placení. Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 10. 4. 2008, č. j. 6 C 136/2007-67, osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal. Krajský soud v Plzní usnesením sp. zn. 18 Co 257/2008 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel byl proto vyzván k zaplacení soudního poplatku, naposledy výzvou, jež mu byla doručena do vlastních rukou dne 20. 4. 2009. Ve lhůtě stanovené soudem však soudní poplatek nezaplatil a Okresnímu soudu v Klatovech nezbylo než řízení ve věci zastavit.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 7. 2009, č. j. 10 Co 303/2009-132, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.). Vyšel z výše citovaného pravomocného usnesení Okresního soudu v Klatovech (č. j. 6 C 136/2007-67), jež bylo potvrzeno odvolacím soudem a stěžovatel byl vyzván k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel však vyměřený poplatek ve výši 11.276,- Kč nezaplatil a pouze uvedl, že má za to, že podmínky osvobození od soudních poplatků jsou u něj splněny. Okresní soud poté postupoval podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.,o soudních poplatcích (a po marném uplynutí lhůty) řízení zastavil. Krajský soud uvedený postup soudu prvního stupně považoval za správný a potvrdil jej.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, kterou napadl obě v záhlaví označená usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Stěžovatel v podstatě uvedl, že obecné soudy zkrátily jeho právo na soudní ochranu tím, že zastavily řízení o jeho žalobě pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Prohlásil, že povinností soudu v případě podání žádosti o osvobození od soudních poplatků je zkoumat finanční situaci žadatele, zhodnotit ji a poté žádosti vyhovět či nevyhovět. Stěžovatel se domnívá, že ze strany obou soudů nedošlo k dostatečnému přezkoumání jeho finanční situace. Poukázal na to, že v žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne 7. 6. 2008 uvedl, že je pouze poživatelem starobního důchodu ve výši 5.029,- Kč a je vlastníkem pozemkové parcely, kterou neoprávněně užívá žalovaný. Okresní soud však žádná zjištění v dané věci neučinil; vycházel prý z toho, že v letech 2005 a 2006 získal na základě kupních smluv částku ve výši 284.698,- Kč. Stěžovatel však tuto částku již spotřeboval a v následujících letech byl opět nemajetný. Okresní osud proto neposuzoval jeho finanční situaci aktuálně, čímž došlo k porušení §138 o. s. ř.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2009, č. j. 10 Co 303/2009-132, a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 4. 2009, č. j. 6 C 136/2007-120, zrušuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatel ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní vymezení pravomoci Ústavního soudu, který je „ex constitutione“ povolán k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodovaly dvě instance obecného soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního (jednoduchého) práva, jehož údajné vady stěžovatel namítá. Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Po přezkoumání ústavnosti řízení i rozhodnutí vydaných obecnými soudy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Ústavní soud zdůrazňuje, že podstata ústavní stížnosti směřuje proti té části řízení, v níž bylo rozhodováno o stěžovatelově osvobození od soudních poplatků, zatímco ústavní stížností napadená rozhodnutí se týkají zastavení řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, a to právě z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Je zřejmé, že stěžovatel obě části řízení směšuje a zaměňuje. Pokud tedy k osvobození nedošlo, nastoupila stěžovatelova poplatková povinnost, kterou nesplnil. Obecné soudy rozhodly podle platné právní úpravy, v jejich řízení a rozhodnutí nebylo shledáno nic protiústavního. Byl to sám stěžovatel, který tím, že nezaplatil soudní poplatek, způsobil zastavení řízení a tak zmařil projednání své žaloby.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu