ECLI:CZ:US:2010:1.US.2352.10.1
sp. zn. I. ÚS 2352/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky SPRING-STAV, spol. s.r.o., "v likvidaci", se sídlem Hálkova 1203/32, Plzeň, zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem Míru 17, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, č. j. 23 Cdo 17/2008-439, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu pro tvrzené porušení svého základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V dané věci se stěžovatelka žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni domáhala po žalované zaplacení 2,421.792,- Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne 7. 11. 1994 uzavřena smlouva o dílo a stěžovatelka měla provést dílo označené jako "Z. - dostavba". Fakturou č. F100023795 vyfakturovala žalované provedení víceprací v částce 2,421.792,- Kč a žalovaná i přes upomínku tuto částku neuhradila.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 22. dubna 2002, č. j. 3 C 87/97-291, zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení 2,421.792,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), vyloučil k samostatnému řízení vzájemný návrh žalované ze dne 21. 5. 1995, doručený soudu dne 25. 5. 1998, na zaplacení částky 564.847,50 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že žalovaná vyhlásila soutěž na předložení nejvýhodnějšího návrhu smlouvy o dílo, když předmětem plnění bylo dokončení stavebních prací podle projektu staveb rozestavěných objektů. Stěžovatelka vypracovala odborný odhad stavebních nákladů včetně finančního ohodnocení a při určování rozestavěnosti jednotlivých objektů vycházela i z fyzické prohlídky objektu. Při stanovení cenové nabídky vycházela stěžovatelka jak z projektové dokumentace, tak z prohlídky staveniště a dále i z původního rozpočtu. V rámci výběrového řízení byla na dostavbu vybrána stěžovatelka. Mezi žalovanou jako objednatelkou a stěžovatelkou jako zhotovitelkou byla dne 7. 11. 1994 uzavřena písemná smlouva o dílo č. 071194. Jejím předmětem byla "Z. - dostavba", a to konkrétně objekt č. 107, kde byla sjednána smluvní cena za provedení díla v částce 4,365.000,- Kč a objekty č. 138, 132, 203, 205, 204, 206, 143, 701, 403 až 505 a 146, kde byla sjednána smluvní cena za provedení díla v částce 8,928.000,- Kč. Dohodami mezi účastníky pak byla smlouva o dílo měněna a doplňována 11 dodatky. Dodatek č. 12 nebyl účastníky řádně uzavřen, neboť nebyl odsouhlasen žalovanou a soud jej tedy považoval pouze za návrh dodatku. Předmětem tohoto dodatku byly vícepráce na objektech č. 132 a 205, které byly stěžovatelce žalovanou vyúčtovány fakturou č. F100023795 se splatností 4. ledna 1996. Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo, neboť předmět díla byl ve smlouvě vymezen dostatečně určitým způsobem - "Zbiroh - dostavba" s tím, že smlouva obsahuje označení objektů, kterých se dílo týká, včetně rozsahu prováděných úprav. Ve smlouvě o dílo, v bodech 3.3. a 3.4 bylo účastníky dohodnuto, že požádá-li objednatel písemně, nebo dojde-li ke změně projektu, k odlišnému provedení prací od popisu nebo podmínek uvedených v soupisu prací, musí být před jejich provedením dohodnuta odpovídající cena. Bude-li objednatelem požadováno provedení prací nebo se ukáže nutnost provedení prací, které nejsou obsaženy v projektu stavby (vícepráce), musí na tuto skutečnost zhotovitel upozornit před zahájením prací. V tomto případě musí být dohodnuta nová cena před zahájením víceprací. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že upozornění ze strany stěžovatelky na vícepráce před jejich zahájením nebylo učiněno, neboť stěžovatelka zaslala předmětnou fakturu spolu s rozpočtem a nabídkami žalované až po provedení víceprací. Z tohoto důvodu nebyla ani před zahájením víceprací dohodnuta nová cena. Dodatek č. 12, pokud jde o provedení předmětných víceprací, nebyl ze strany žalované akceptován a k jeho platnému uzavření proto nedošlo.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. května 2003, č. j. 56 Co 3807/2003-346, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 2002, č. j. 3 C 87/97-291, (vyjma nenapadeného výroku pod bodem II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 1994 platně smlouvu o dílo, která měla všechny podstatné části smlouvy o dílo ve smyslu §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), tj. vymezení díla jako předmětu plnění a stanovení ceny; proto nemůže obstát námitka stěžovatelky, že předmětná smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem pro její neurčitost v části týkající se předmětu díla (§37 odst. 1 obč. zák.). Argumentovala-li stěžovatelka tím, že provedla pro žalovanou tzv. vícepráce, které jí žalovaná nezaplatila, poukázal odvolací soud na skutečnost, že účastníci si dohodli pevnou částku jako cenu za dílo a tato částka vycházející z pozdějších 11 písemných dodatků smlouvy je pro zhotovitele částkou závaznou a konečnou; účastníci si totiž v článku 11 bod 1 smlouvy sjednali, že smlouvu lze měnit pouze písemným oboustranně potvrzeným ujednáním výslovně nazvaným Dodatek ke smlouvě s tím, že jiné zápisy, protokoly a apod. se za změnu smlouvy nepovažují. Dodatek, kterým by byly dohodnuty tzv. vícepráce jako činnost dosud smluvně nepodložená, nebyl písemně uzavřen, a stěžovatelka ani netvrdila, že by dodatek ke smlouvě uzavřen byl. Požadavek na zaplacení plnění proto nemá oporu v uzavřené smlouvě. Podle odvolacího soudu nemá oporu ve zjištěných skutečnostech ani tvrzení stěžovatelky, že žalovaná nepostupovala ve smluvních vztazích mezi účastníky dle zásad poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Stěžovatelkou citované ustanovení na souzený případ nedopadá a dopadnout nemůže, neboť chrání pouze toho, proti němuž je uplatňován nárok. V souzené věci je to však stěžovatelka, která nárok uplatňuje, je aktivním subjektem dovolávajícím se svých tvrzených práv.
Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a v tom, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Usnesením ze dne 13. ledna 2005, č. j. 32 Odo 260/2004-415, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; odvolací soud totiž neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. K námitce dovolatelky, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud uvedl, že k nim lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) a tudíž se takovými vadami nemůže v daném případě zabývat.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2007, č. j. II. ÚS 182/05, bylo citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 260/2004, zrušeno. Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť z takové interpretace vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud povede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tak i z důvodu vad řízení [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], znamená současně naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudu poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudu. Za obecně způsobilý důvod k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze tak podle Ústavního soudu považovat důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Tím, že dovolací soud námitky stěžovatelky naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vůbec nereflektoval, jejich relevanci z hlediska možného naplnění kritéria zásadního významu po právní stránce neposuzoval a nevyjádřil se k nim, nepřípustně omezil právo stěžovatelky na přístup k soudu (jak ostatně konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05). Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, v němž v části uplatněného dovolání nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy), a sám tak porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbývající části, směřující proti rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací - při novém posuzování dovolání žalobkyně po zrušovacím nálezu Ústavního soudu - se zabýval přípustností dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Rozhodovací důvody napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stejně jako námitky obsažené v ústavní stížnosti, budou rozvedeny v další části tohoto usnesení Ústavního soudu.
II.
1) Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze tehdy, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Takový stav však ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
2) Nejvyšší soud nejprve reflektoval námitku neplatnosti smlouvy pro neurčité vymezení předmětu díla a reagoval na ni především následně: "V mezích dovolacích argumentů, jež se pojí s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (řešení otázky, zda smlouva o dílo je dostatečně určitá co do vymezení předmětu díla), postrádá dovolání potřebný judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde. Závěr, že smlouva o dílo není neplatná pro neurčité vymezení předmětu díla, logicky vyplývá ze skutkových závěrů, učiněných soudy nižších stupňů [ze soudy výše formulovaných zjištění o obsahu smlouvy]; tyto závěry samy přitom v dovolacím řízení přezkoumatelné nejsou (dovolací důvod podle §241a odst. 3 je pro posuzovanou věc zákonem vyloučen - srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka pouze opakuje námitky, které již uplatnila v odvolání a s nimiž se odvolací soud zcela správně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění rozsudku." (srov. str. 5 napadeného usnesení).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že by závěry o tom, že smlouva o dílo není neplatná pro neurčité vymezení předmětu díla, logicky vyplývaly ze skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů. Na tomto názoru Nejvyššího soudu však Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Ostatně ani stěžovatelka nic konkrétního v podstatě nenamítá, nepředkládá protiargumentaci, tím méně s ústavněprávním dosahem, a pouze se omezuje na vyslovení prostého nesouhlasného závěru. Jinými slovy, toliko staví do kontrapozice názor svůj a názor Nejvyššího soudu. To však nestačí; základní právo na přijetí názoru účastníka řízení soudem neexistuje.
Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že byl předmět díla vymezen s odkazem na projektovou dokumentaci pro realizaci díla, že tuto projektovou dokumentaci neměla k dispozici s tím, že stavbu přebírala jako rozestavěnou a že z provedeného dokazování bylo zřejmé, že ani jedna ze smluvních stran při uzavírání smlouvy neznala přesný rozsah prací, tj. přesný rozsah díla. Proto prý nemohla být přesně určena ani cena díla, takže také na další práce bylo "uzavřeno" ke smlouvě dalších 11 dodatků, které však žalovaná odmítla uzavřít. Ústavní soud k tomu uvádí, že to, co plyne z projektové dokumentace pro realizaci díla (je jejím obsahem), je rovněž závěr skutkový. I sama stěžovatelka namítá, že "z provedeného dokazování bylo zřejmé, že ani jedna ze smluvních stran při uzavírání smlouvy neznala přesný rozsah prací, tj. přesný rozsah díla."; to, zda smluvní strany při uzavírání smlouvy znaly či neznaly přesný rozsah prací (tj. přesný rozsah díla), je však závěr získaný toliko z dokazování, tedy závěr skutkový. Zde nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud podle ustálené judikatury - akceptované i Ústavním soudem - při posouzení otázky zásadního právního významu skutková zjištění nižších soudů nepřezkoumává.
Názor stěžovatelky se (v důsledcích) jeví jako nepřesvědčivý i proto, že si lze stěží představit, že otázku, zda "z provedeného dokazování bylo zřejmé, že ani jedna ze smluvních stran při uzavírání smlouvy neznala přesný rozsah prací, tj. přesný rozsah díla.", mohl Nejvyšší soud vůbec shledat za otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Z povahy věci jde totiž o otázku stěží zobecnitelnou na neurčitý počet případů téhož druhu. Přitom jak dovodila judikatura Nejvyššího soudu (např. v usnesení sp. zn. 30 Cdo 594/2010, "Pojem "zásadního významu po právní stránce" je totiž specifický nikoli samotnou uplatnitelnost v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (z aktuální judikatury dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3374/2007, in www.nsoud.cz).".
Stěžovatelka rovněž namítá, že otázkou zásadního právního významu je posouzení toho, jakým způsobem musí být předmět díla specifikován pro to, aby jeho nedostatečné určení nezpůsobilo neplatnost celé smlouvy o dílo jako takové. Zde však platí to, co správně uvedl Nejvyšší soud v judikátu, který je citován shora. Ostatně, Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že v principu mu nepřísluší přehodnocovat úvahu Nejvyššího soudu o tom, co je v konkrétní souzené věci otázkou zásadního právního významu. To přísluší toliko vrcholné soudní instanci v rámci obecného soudnictví. Ústavní soud by zde mohl zasáhnout toliko v případě zjevného excesu; k tomu však v souzené věci nedošlo.
3) Stěžovatelka dále uvedla, že otázkou zásadního právního významu je i aplikace ustanovení §265 obchodního zákoníku v obchodnězávazkových vztazích. I zde však platí, že přehodnocovat úvahu Nejvyššího soudu, co je otázkou zásadního právního významu, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Zde lze rovněž poukázat na relevantní část odůvodnění napadeného usnesení: "Nejvyšší soud dále neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ani v tom, že by odvolací soud řešil věc v rozporu s hmotným právem, pokud v posuzované věci neaplikoval §265 obch. zák.; nevyplývá-li nárok žalobkyně na zaplacení vymáhané částky ze zákona, ani ze smlouvy, nelze tento nárok založit podle ust. §265 obch. zák.". Z toho je zjevné, že se Nejvyšší soud i touto námitkou stěžovatelky zabýval, leč ani v tomto směru existenci otázky zásadního právního významu v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal. Ostatně, stěžovatelka ani zde nic konkrétního protiargumentačně nenamítá; neuvádí kupříkladu, proč by bylo možné podle §265 obch. zák. nárok založit. Koneckonců, této otázce se dostatečně věnoval též odvolací soud, jak je zřejmé z rekapitulace na jiném místě tohoto usnesení.
4) Stěžovatelka konečně nesouhlasí s tím, jakým způsobem rozhodl dovolací soud o její námitce ohledně naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá, že řízení, které předcházelo vydání rozsudku soudu I. stupně, bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; to proto, že prý nebyla ve věci soudem náležitě poučena dle ustanovení §118 a §118a o.s.ř. v tom směru, aby vylíčila rozhodné skutečnosti a předložila důkazy pro případ právního posouzení věci jako bezdůvodného obohacení. V konkrétnostech tvrdí, že "Dovolací soud v této souvislosti dovozuje, že v dané věci nebylo třeba, jestliže posuzovanou věc nebylo možno posoudit jinak dle podle stěžovatelky právního názoru, stěžovatelku vyzvat, aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností. Dle názoru dovolacího soudu neposuzoval-li odvolací soud správně věc podle jiného hmotně právního ustanovení, pak postup podle §118a odst. 2 o.s.ř. není v souzené věci namístě. Stěžovatel poukazuje na to, že jak soud I. stupně, tak soud odvolací věc posuzovaly podle jiného hmotně právního ustanovení a bylo proto jejich povinností stěžovatele jako účastníka řízení poučit a vyzvat jej k doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazy na jejich podporu.".
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka cituje text napadeného usnesení Nejvyššího soudu k relevantní otázce neúplně, což se ukazuje jako klíčové. Nejvyšší soud totiž zejména konstatoval (na str. 6 napadeného usnesení), že "Poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. v daném případě nepřichází v úvahu, neboť závěr odvolacího soudu o nenaplnění předpokladu pro možné posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení je správný, když žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. nepřipadla v úvahu a nárok žalobkyně bylo třeba posoudit pouze jako právo na zaplacení ceny díla. Byla-li cena díla sjednána pevnou částkou, byla žalobkyně jako zhotovitelka povinna provést dílo na svůj náklad a na své nebezpečí i v případě, kdy náklady na zhotovení díla byly větší, než předvídala. V dané věci tak nebylo třeba, jestliže posuzovanou věc nebylo možno posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, žalobkyni vyzvat, aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností. Neposuzoval-li odvolací soud správně věc podle jiného hmotněprávního ustanovení, pak postup podle §118a odst. 2 o. s. ř. není v souzené věci namístě.".
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na sám text ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., podle něhož "má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odst. 1.".
Za tohoto stavu neměl obecný soud (i se zřetelem k §118a odst. 2 o. s. ř.) rozumného důvodu, proč stěžovatelku vyzývat k vylíčení rozhodných skutečností a k předložení důkazů pro případ právního posouzení věci jako bezdůvodného obohacení, jestliže možnost takového právního posouzení sám neshledal.
Ústavní soud konečně uvádí - k námitce stěžovatelky o naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. poukazující na zrušující nález sp. zn. II. ÚS 182/05 - že Nejvyšší soud v nynějším rozhodnutí tuto námitku ze svých úvah o přítomnosti otázky zásadního právního významu a priori nevyloučil a naopak se jí zabýval. Proto Nejvyšší soud napadeným usnesením požadavkům plynoucím z nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05 plně dostál.
III.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá znaky svévole a proto je i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu