ECLI:CZ:US:2010:1.US.2787.10.2
sp. zn. I. ÚS 2787/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. J., zastoupeného Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 6, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 3 Nt 303/2010, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 142/2010, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 9 To 279/2010, proti usnesení Krajského soudu v Brně a ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 4 To 376/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovaným usnesením obecných soudů, a to pro tvrzené porušení jeho základních práv a svobod dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel byl obžalován z toho, že se podle bodu I, 1-39/ obžaloby dopustil trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 účinného do 31. 12. 2009, se škodou 2.551.739,- Kč, a v bodě II, 1-6/ trestného činu útisku podle §237 téhož trestního zákona.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 3 Nt 303/2010, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu dle §72 odst. 3 trestního řádu. Dále bylo rozhodnuto, že dle §73 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu se nepřijímá písemný slib stěžovatele a poskytnuté záruky rodičů J. J. a J. J., sestry stěžovatele J. B., neteří stěžovatele B. B., I. K., K. K. a přítele sestry stěžovatele M. Ch. Podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu byla zamítnuta žádost stěžovatele o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla přijata peněžitá záruka ve výši 250.000,- Kč, nabízená snoubenkou stěžovatele Mgr. P. S.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 9 To 279/2010, byla stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 142/2010, byl zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu dle §72 odst. 3 trestního řádu. Dále bylo rozhodnuto, že se dle §73 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu nepřijímá písemný slib stěžovatele a poskytnutá záruka Mgr. P. S. Podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla přijata peněžitá záruka ve výši 200.000,- Kč, nabízená snoubenkou stěžovatele Mgr. P. S. Podle §71 odst. 5 trestního řádu byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a), c) trestního řádu.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 4 To 376/2010, byla [dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu] zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 1 T 42/2010-2309. Podle §149 odst. 1 trestního řádu bylo zrušeno usnesení okresního soudu ze dne 14. 7. 2010, č. j. 1 T 142/2010-2355. Podle §149 odst. 1, 3 trestního řádu bylo částečně zrušeno usnesení okresního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1 T 142/2010-2374, a to v bodě 1, jímž byla podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění na svobodu, a ve zbytku byla jeho stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1 T 142/2010-2374, dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu byla stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 11. 8. 2010, č. j. 1 T 142/2010-2491, zamítnuta.
Relevantní části (z hlediska ústavněprávního přezkumu) odůvodnění napadených usnesení, jakož i obsah ústavní stížnosti, bude reprodukováno v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
II.
Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že přípravné řízení probíhalo v jazyce českém. Stěžovatel svá podání psal také v češtině; po prostudování spisu a dojití obžaloby okresní soud zjistil, že ve spise je založena řada rozhodčích nálezů, které stěžovatel vydával v jazyce českém, a v jednotlivých řízeních, v souvislosti s vydáváním rozhodčích nálezů, přijímal usnesení, že řízení bude také provedeno v jazyce českém. Po dojití obžaloby okresnímu soudu začaly postupně docházet dopisy od stěžovatele či jeho obhájce, z nichž soud dovodil, že stěžovatel bude požadovat překládání písemností do slovenského jazyka. Z opatrnosti soud uložil kanceláři, aby k hlavnímu líčení, které bylo nařízeno na 21. 7. 2010, byl zajištěn tlumočník jazyka slovenského. V hlavním líčení, které proběhlo 21. 7. 2010, byla otázka tlumočníka řešena. Okresní soud vysvětlil, a doslova přečetl příslušná ustanovení §28 odst. 1, 2 tr.řádu a §2 odst. 4 tr. řádu. Stěžovatel pak uvedl, že ovládá český jazyk, ale dostatečně nerozumí některým formulacím. Soud - s ohledem na toto vyjádření - přednesl možnost, že budou tlumočeny do slovenštiny "zákonem stanovené listiny", nikoliv samotný průběh hlavního líčení; s tímto názorem se obhajoba ztotožnila a stěžovatel požádal o překlad listin do slovenského jazyka a současné vyloučil možnost tlumočení hlavních líčení. Na základě toho byla přibrána tlumočnice, aby listiny překládala do slovenského jazyka. V mezidobí soudce okresního soudu absolvoval se stěžovatelem již sedm hlavních líčení, ale na žádný jazykový problém nenarazili. Nutnost tlumočení listin vyplynula ze shora uvedeného tak, že nemá účinky ex tunc, nýbrž ex nunc. V návaznosti na to všechny další zákonem stanovené listiny byly tlumočeny do slovenského jazyka a byla přeložena i usnesení o vazbě vydaná před 21. 7. 2010, když v době rozhodování, tedy 21. 7. 2010, tato rozhodnuli nebyla pravomocná. Okresní soud se domnívá, že podaná obžaloba již dne 24. 6. 2010 vlastně ukončila přípravné řízení a soudce okresního soudu nemohl rozhodovat jako soudce podjatý.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na svá napadená rozhodnutí.
Ústavní soud nezasílal vyjádření okresního soudu stěžovateli k event. replice, neboť dle svého obsahu jde v podstatě toliko o opakování toho, co již okresní soud uvedl v napadeném usnesení ze dne 21. 7. 2010 č. j. 1 T 142/2010-2374.
III.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že vzhledem k doručení překladu obžaloby soudu až dne 21. 7. 2010 je nutno považovat přípravné řízení za skončené až tímto dnem (a nikoliv dnem 24. 6. 2010, kdy byla obžaloba doručena soudu v českém jazyce). Proto měl být propuštěn z vazby nejpozději dne 2. 7. 2010. Opačným postupem došlo dle stěžovatele k porušení §71 odst. 9 ve spojení s §71 odst. 8 písm. b) trestního řádu, protože na přípravné řízení připadlo více času než jedna třetina ze dvou let dle §71 odst. 8 písm. b) trestního řádu.
Ústavní soud uvádí, že se obdobnou námitkou ve své judikatuře již opakovaně zabýval a odmítl ji jako zjevně neopodstatněnou.
V usnesení ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 2460/07, Ústavní soud řešil případ, kdy byla Okresnímu soudu v Ostravě doručena obžaloba pouze v češtině, její překlad byl proveden až po podání obžaloby a doručen Okresnímu soudu v Ostravě až později. Ústavní soud se v citovaném usnesení zabýval námitkou stěžovatele, že "k ukončení přípravného řízení ... došlo až po doručení překladu příslušného rozhodnutí, čímž byla překročena zákonem stanovená lhůta jednoho roku pro přípravné řízení, a tím i maximální doba trvání vazby.". Ústavní soud, odmítnuv citovanou námitku, konstatoval, že "je třeba ... odlišovat mezi podáním obžaloby státním zastupitelstvím příslušnému soudu a jejím doručováním obviněnému. V prvním případě je postup upraven v §176 a násl., §180 a násl. trestního řádu, na což navazují povinnosti (a současně práva) soudu předpokládaná např. v již shora zmíněném ustanovení §181 odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že se jedná o podání činěné jedním orgánem činným v trestním řízení vůči druhému (s nímž samozřejmě není spojen počátek běhu lhůty stanovené obviněnému pro realizaci nějakého jeho procesního práva), je zřejmé, že "postačující" je podání obžaloby pouze v českém jazyce (viz §2 odst. 14 věta první trestního řádu). K doručování (opisu) obžaloby obviněnému dochází až za podmínek upravených v §196 trestního řádu, kde se již plně uplatní pravidla zakotvená v §28 odst. 2 a 3 trestního řádu. Obviněnému, který prohlásí, že neovládá český jazyk, lze tudíž obžalobu považovat za řádně doručenou až doručením jejího překladu. Argumentaci ustanovením §65 trestního řádu je třeba odmítnout, neboť §196 trestního řádu výslovně upravuje způsob, jakým je obviněný s obžalobou seznamován. Na okraj je možno podotknout, že přestože překlad obžaloby je státním zastupitelstvím zpravidla přikládán k obžalobě, nemusí vůbec najít uplatnění, učiní-li soud např. rozhodnutí ve smyslu §188 odst. 1 a 2 trestního řádu (náklady na překlad tudíž vznikají zbytečně).".
V usnesení ze dne 8.6.2006 sp. zn. II. ÚS 321/06 se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele, "že obžaloba byla spolu s vyšetřovacím spisem soudu doručena v poslední den lhůty pro trvání vazby v přípravném řízení, avšak bez překladu. Proto se (poznámka: stěžovatel) domnívá, že lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla překročena." Ústavní soud k tomu konstatoval: "V posuzovaném případě jde jednak o to, jaký význam má doručení zákonem taxativně vyjmenovaných procesních aktů, a pro koho. Jinými slovy jde o teleologický výklad dotčeného podústavního práva. Předně je třeba uvést, že obžaloba je především procesním úkonem veřejné žaloby, jímž se zahajuje řízení před soudem, a nikoliv rozhodnutím v právním slova smyslu. Proto je poněkud protismyslné, pokud i v případě obžaloby je hovořeno o povinnosti zajistit překlad rozhodnutí (§28 odst. 2 alinea ultima). Pokud se pak v §28 odst. 3 trestního řádu váže počátek běhu lhůty pouze na případ doručení rozhodnutí společně s jeho překladem, je tím evidentně míněn počátek lhůty pro podání opravného prostředku nebo jiného procesního prostředku (např. §314g odst. 1 trestního řádu) proti doručovanému rozhodnutí. Jen v takovém případě má význam a prostor překlad do jazyka, kterému účastník řízení rozumí, pro dosažení sledovaného principu rovnosti účastníků v řízení, a to ještě nad rámec vymezený ústavním pořádkem, jak bylo vyloženo výše. Nic takového v případě obžaloby nepřichází v úvahu, neboť podáním obžaloby nepočíná běžet obžalovanému žádná lhůta k procesnímu úkonu. Ostatně i teorie, na kterou se stěžovatel odvolává, nespojuje s absencí překladu obžaloby žádné formální důsledky (viz Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry F. : Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 216). Bylo by přitom formalistické a absurdní vykládat §28 odst. 3 trestního řádu tak, že řízení před soudem a tím i lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby podle §71 odst. 5 trestního řádu počíná běžet soudu až tehdy, kdy mu bude doručena obžaloba společně s překladem, když z podstaty věci všechny orgány činné v trestním řízení znají český jazyk (§2 odst. 14 trestního řádu). Proto lze uzavřít, že za současného právního stavu doručení obžaloby i bez překladu má za následek počátek soudní fáze trestního stíhání a konec přípravného řízení, s čímž je spojeno jak ukončení celkové doby vazby v přípravném řízení, tak i další povinnosti uložené zákonem soudu.".
Obdobně jako v usnesení ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 321/06, argumentoval Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 725/06.
Čili, z dosavadní judikatury Ústavního soudu plyne ustálený právní názor, že doručení obžaloby i bez překladu má za následek počátek soudní fáze trestního stíhání a konec přípravného řízení, s čímž je spojeno jak ukončení celkové doby vazby v přípravném řízení, tak i další povinnosti uložené zákonem soudu. Ústavní soud nevidí důvod, aby se od své judikatury odchyloval.
Pokud tedy Ústavní soud aplikoval citovaný právní názor na tuto souzenou věc, musel nutně dovodit zjevnou neopodstatněnost shora uvedené námitky stěžovatele. K doručení obžaloby okresnímu soudu (v českém jazyce) došlo dne 24. 6. 2010 (srov. č. l. 2262 spisu) a právě tento okamžik - a contrario doručení obžaloby v mateřském jazyce stěžovatele, čehož se stěžovatel dovolával - lze považovat za konec přípravného řízení. Pokud tedy z ústavní stížnosti plyne námitka, že přípravné řízení mohlo skončit nejpozději dne 1. 7. 2010 a že v opačném případě by musel být stěžovatel propuštěn z vazby (poznámka: stěžovatel namítá, že měl být z vazby propuštěn nejpozději dne 2. 7. 2010, neboť přípravné řízení dle jeho názoru skončilo až 21. 7. 2010), bylo této námitce (tedy že přípravné řízení mohlo skončit nejpozději dne 1.7.2010, jinak by musel být stěžovatel propuštěn z vazby) vyhověno, protože přípravné řízení skončilo již dne 24.6.2010. Stěžovatel se tedy nyní nachází ve vazbě dále, avšak již ve fázi řízení soudního (a contrario přípravné řízení).
Tu lze pro úplnost dodat, že stěžovatel v podstatě svůj názor, že přípravné řízení skončí až doručením překladu obžaloby, nepodkládá žádnou argumentací, tím méně argumentací teleologickou (smyslem a účelem tvrzené právní normy). Proto na tuto část ústavní stížnosti (a vlastně nejen na ni) lze nahlížet jako na formalistickou; právo totiž není samoúčelné, neboť vždy má - či mělo by mít - svůj teleologický smysl.
2) Stěžovatel se v této souvislosti dovolává i nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 234/08. Tu je namístě uvést, že jej cituje toliko formálně, aniž by se pokusil vysvětlit jeho obsah a argumentovat, proč by měla být nynější věc s tímto nálezem v rozporu. Zde Ústavní soud dovozuje, že napadená rozhodnutí s uvedeným nálezem v rozporu nejsou.
Citovaný nález se totiž zabýval ustanovením §28 odst. 3 trestního řádu; v této souvislosti se v něm uvádí: "Ustanovení §28 trestního řádu včetně jeho odstavce třetího je třeba chápat a vykládat ve prospěch obviněného, který neovládá jazyk, v němž se řízení vede. Právo obviněného na tlumočníka je jedním ze základních práv zaručených Listinou (čl. 37 odst. 4) a také jednou ze základních zásad trestního řízení (§62 odst. 14 trestního řádu). Ustanovení §28 odst. 3 trestního řádu, které stanoví, že "jestliže s doručením rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 je spojen počátek běhu lhůty", má na mysli zejména rozhodnutí, proti nimž je přípustný opravný prostředek (a např. i doručení obžaloby soudu ve vazební věci i s jejím překladem). Jedná se tedy o postup, který má obviněnému zajistit uplatnění jeho práv vyplývajících z Listiny, z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i z trestního řádu a má zabránit zkrácení jeho práv v důsledku neznalosti jazyka. V žádném případě nelze toto ustanovení vykládat v neprospěch obviněného tak, jak to učinil městský soud, a nepřípustně tak prodlužovat vazební lhůty stanovené v §71 trestního řádu. Postup zvolený městským soudem by mohl ve svých důsledcích vést až k absurdním situacím, kdy by byl překlad rozhodnutí o vazbě pořizován i několik měsíců, o které by se automaticky prodlužovala lhůta trvání vazby obviněného.".
Ustanovení §28 odst. 3 trestního řádu uvádí, že "Jestliže s doručením rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 je spojen počátek běhu lhůty a je třeba pořídit písemný překlad takového rozhodnutí, považuje se rozhodnutí za doručené až doručením písemného překladu.". Stěžovatel však opomíjí, že toto ustanovení nelze vztahovat na doručování mezi orgány činnými v trestním řízení, tedy na doručování obžaloby soudu (vždyť soud z povahy věci ovládá český jazyk). Jinými slovy, z citovaného nálezu plyne názor, že obviněnému, který prohlásí, že neovládá český jazyk, lze obžalobu považovat za řádně doručenou až doručením jejího překladu. S tím však závěr, že přípravné řízení končí doručení obžaloby v českém jazyce soudu, není v rozporu. Stěžovatele nereflektuje kupř. již shora reprodukované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2460/07, tedy že je třeba odlišovat mezi podáním obžaloby státním zastupitelstvím soudu a jejím doručováním obviněnému. V prvním případě je postup upraven v §176 a násl., §180 a násl. trestního řádu, na což navazují povinnosti soudu (a současně i práva) předpokládaná např. v již shora zmíněném ustanovení §181 odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že se jedná o podání činěné jedním orgánem činným v trestním řízení vůči druhému (s nímž samozřejmě není spojen počátek běhu lhůty stanovené obviněnému k realizaci nějakého jeho procesního práva), je zřejmé, že "postačující" je podání obžaloby pouze v českém jazyce (viz §2 odst. 14 věta první trestního řádu). K doručování (opisu) obžaloby obviněnému dochází až za podmínek upravených v §196 trestního řádu, kde se již plně uplatní pravidla zakotvená v §28 odst. 2 a 3 trestního řádu. Dále lze dodat, že citovaný nález usiloval o to, aby bylo zabráněno zkrácení práv obviněného v důsledku neznalosti příslušného jazyka. Stěžovatel neuvádí, jak byla jeho práva v důsledku neznalosti jazyka zkrácena jen tím, že soudy považovaly přípravné řízení za skončené již doručením obžaloby v českém jazyce soudu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl shora citovanou námitku jako zjevně neopodstatněnou. To vyvolává i nutnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost námitky stěžovatele proti údajné podjatosti soudce JUDr. Klase co do řízení po podání obžaloby, neboť tato námitka vychází z chybné premisy, že trestní řízení bylo skončeno až doručením obžaloby v mateřském jazyce stěžovatele, což však bylo na jiném místě tohoto usnesení vyvráceno.
3) V této souvislosti stěžovatel ještě namítá, že "Pokud by na věc bylo nahlíženo tak, že obžaloba byla řádně podána již dne 24.06.2010, pak by došlo k situaci, kdy státní zástupce přibráním tlumočníka a zajištěním překladu překročil své pravomoci, neboť v této době byl musel být již procesní stranou, které pravomoci provádět úkony tohoto typu nejsou ve fázi řízení před soudem přiznány. Jinými slovy učinil státní zástupce úkon, který by jinak byl oprávněn učinit pouze ve fázi přípravného řízení.".
I tuto námitku lze odmítnout jako zjevně neopodstatněnou již pro její ryze formální povahu. Stěžovatel tím totiž namítá pouze neoprávněnost orgánu činného v trestním řízení, který měl formálně zajistit překlad obžaloby, aniž by brojil proti obsahu překladu obžaloby samému. Z hlediska základních práv či svobod stěžovatele není z hlediska ústavněprávního zásadně relevantní, který orgán činný v trestním řízení překlad obžaloby formálně zajistí. Rozhodné je, že stěžovateli je překlad obžaloby doručen. Za tohoto stavu lze dovozovat, že uvedená námitka roviny ústavnosti ani nedosahuje.
IV.
1) Stěžovatel dále namítá, že měl být ustanoven tlumočník již dříve, než prohlásil, že neovládá český jazyk. To proto, že není českým státním příslušníkem, že je trestné stíhán, že zajištění tlumočníka je jedním z prostředků zajištění práva na řádnou obhajobu a že nikdy neprohlásil, že český jazyk ovládá.
Stěžovatel zde však opomíjí relevantní ustanovení trestního řádu i Listiny základních práv a svobod, jakož i příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Jak uvedl Ústavní soud například v usnesení ze dne sp. zn. IV. ÚS 1020/10, "Z §28 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu jasně plyne, že naplnění jejich skutkové podstaty je vázáno na podmínku uvedenou v §2 odst. 14 trestního řádu, totiž na prohlášení (obviněného), že neovládá český jazyk. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tak neučinil, nelze dovozovat povinnosti stanovené v §28 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu, tedy přibrání tlumočníka a přeložení písemností a poučení do mateřského jazyka stěžovatele.". V usnesení ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 3211/07, Ústavní soud konstatoval, že "Článek 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy zaručuje právo na bezplatnou pomoc tlumočníka každému, kdo je obviněn z trestného činu, jestliže nerozumí jazyku používanému v řízení nebo tímto jazykem nemluví. Článek 37 odst. 4 Listiny stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, v němž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Smyslem práva zakotveného uvedenými ustanoveními Listiny i Úmluvy je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a aby mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení i se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je na obviněném, aby prohlásil, že jazyku, v němž je tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 394/01 ze dne 10. července 2002 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/2000 ze dne 19. února 2002).".
Čili, pokud stěžovatel namítá, že mu měl být ustanoven tlumočník dříve než prohlásil, že neovládá český jazyk, je i tato námitka zjevně neopodstatněná. Stěžovatel měl možnost od počátku uvádět, že českému jazyku v potřebném rozsahu nerozumí. To však neučinil, a proto nelze relevantně zpětně tvrdit, že českému jazyku nerozuměl, a že snad proto jsou veškeré trestní úkony bez tlumočníka učiněné nepoužitelné (apod.). Zde Ústavní soud aprobuje - z ústavněprávních hledisek - napadené usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 142/2010, v němž se konstatuje: " ... právo obžalovaného, aby mu byly překládány některé písemnosti, realizuje soud až od 21.7.2010, přičemž účinky takového postupu, kdy byla ve věci přizvána tlumočnice paní Mgr. V. Z., soud odvozuje s účinky ex nunc, nikoliv ex tunc. Obžalovaný se tedy nemůže úspěšně dovolávat toho, že by v dřívější době, než soud začal vydávat písemná rozhodnutí, mohlo dojít k nějakému porušení jeho práv na použití vlastního jazyka....ta námitka, že by předchozí řízení bylo vedeno protiprávním způsobem a že by měl obžalovaný být propuštěn z vazby na svobodu, není pro soud akceptovatelná.".
V tomto kontextu lze rovněž citovat i následující - ne nevýznamnou - část napadeného usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 142/2010: "...v konkrétní situaci se jedná o obžalovaného, který je občanem Slovenské republiky, u kterého je zřejmé, a vyplývá to i z obsahu tr. spisu, že ovládá český jazyk, ovládá ho dostatečně. A z materiálů, které jsou k dispozici v přípravném řízení, je potom zřejmé, že obžalovaný ovládá český jazyk i pokud jde o právní písemnosti. Namátkou se poukazuje např. na čl. 94, ale takových listin je ve spisu více, kde obžalovaný 29.1.2009 vydává usnesení jako rozhodce, přičemž v tomto usnesení je např. uvedeno "dále rozhodl, že dle §5b jednacího řádu bude celé řízení vedeno v českém jazyce." Pokud tedy obžalovaný vydával takovéto rozhodnutí rozhodčí a vedl je v českém jazyce, že je nepochybné, že český jazyk ovládá. Také soud podotýká, že obžalovaný po naprostou většinu přípravného řízení používal český jazyk i ve své korespondenci...". Ostatně, tuto část napadeného usnesení stěžovatel nijak agumentačně nerozporuje. Nelze ovšem vyloučit, že prohlásil později, že neovládá český jazyk, jen z důvodů účelových, tedy že vyčkával, aby posléze mohl namítnout nezákonnost celého přípravného řízení či protáhnout přípravné řízení, aby pak musel být propuštěn z vazby (srov. text níže).
2) Stěžovatel rovněž namítá, že bylo zasaženo i do jeho práva vyplývajícího z §166 trestního řádu, tedy do práva na to, aby bylo umožněno obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, neboť tlumočník nebyl přítomen a relevantní listiny nebyly přeloženy do mateřského jazyka stěžovatele. Dále prohlásil, že mu policejní orgán již neumožnil nahlédnout do spisu a prostudovat spis vůbec a učinit návrhy na doplnění dokazování. Spisová dokumentace je značně rozsáhlá a nebylo možné očekávat, že oněch "dvacet minut", během kterých se dle tvrzení státního zástupce mělo konat prostudování spisu, je přiměřeným a dostatečným časem k prostudování spisu.
Těmito námitkami se však řádně zabývalo již Okresní státní zastupitelství v Hodoníně, které v přípise ze dne 30. 6. 2010 (čl. l. 2311) konstatovalo: "Pokud jde o požadavek obviněného, který vznesl dne 8.6.2010 v rámci seznamování s výsledky vyšetřování (tedy že požaduje tlumočníka do slovenského jazyka, který by mu měl přeložit kompletní spisové materiály a všechna dosud vydaná rozhodnutí), pak tomuto nebylo policejním komisařem, a následně mnou, vyhověno ze 2 důvod: - ve spise bylo založeno prohlášení obviněného ze dne 2.11.2009, že překlad rozhodnutí vyjmenovaných v §28 odst. 2 terstního řádu nepožaduje, - obviněný do dnešního dne neprohlásil, že nerozumí českému jazyku. Obviněný i jeho obhájce vycházejí z mylného předpokladu, že povinnost ustanovit obviněnému tlumočníka je vázána na jeho prohlášení, že jej chce. Podle mého názoru je však tato povinnost vázána na prohlášení obviněného, že neovládá český jazyk, resp. že českému jazyku nerozumí - to však obviněný do dnešního dne neprohlásil (zřejmě v obavě, aby se vyhnul následně logické otázce, jak v takovém případě mohl rozhodovat spory v rámci česky vedeného rozhodčího řízení)... Vzhledem k tomu, že Vám i Vašemu obhájci Mgr. P. byla dána možnost se se spisem seznámit, neměl policejní komisař důvod tento úkon opakovat... Obviněný však po 5 minutách seznamování ukončil a možnosti seznámit se se spisem nevyužil ani obhájce Mgr. P. (poznámka Ústavního soudu: srov. č. l. 2235-6). Mohu se pouze domnívat, že obhajoba se novým požadavkem na kompletní překlad spisu do slovenského jazyka snažila protáhnout vyšetřování až do 2.7.2010, neboť, nebyla-li do tohoto dne podána obžaloba, bylo by nutné propustit obviněného z vazby na svobodu (dosažení maximální 8 měsíční vazební lhůty vymezené pro přípravné řízení). I nadále obviněnému náleží právo nahlížet do spisu podle §65 odst. 1 trestního řádu.". Tuto reakci státního zastupitelství na námitku stěžovatele, nacházející se ve spise, však týž nereflektuje a nijak proti němu neargumentuje.
Stěžovatel dále prohlásil, že "Z protokolu o výslechu stěžovatele č.j. KRPB-6595-72/TČ-2009-060681 ze dne 2.11.2009 ovšem nikterak nevyplývá, že by stěžovatel uvedl jazyk, který ovládá, natož aby výslovně uvedl, že nepožaduje písemný překlad rozhodnutí uvedených v §28 odst. 2 trestního řádu.". Tím nesouhlasně reaguje na přípis okresního státní zastupitelství ze dne 22. 6. 2010 (čl. l. 2299). Leč i touto námitkou se posléze okresní státní zastupitelství řádně zabývalo; v přípise ze dne 30. 6. 2010 (čl. l. 2311) totiž konstatovalo: "Musím uvést na pravou míru, že jsem neuvedl, že toto prohlášení obviněný učinil do protokolu o výslechu obviněného. Toto prohlášení obviněný učinil dne 2.11.2009 - v přítomnosti Mgr. P. a v přítomností mé - před výslechem a před předáním usnesení o zahájení trestního stíhání - do záznamu o poučení cizího státního příslušníka, tedy do samostatného tiskopisu, který se používá, je-li trestní řízení vedeno proti cizímu státnímu příslušníkovi. Toto poučení je založeno ve spise - poznámka Ústavního soudu: srov. č. l. 946-7 spisu - a je opatřeno podpisem obviněného.". Ani tuto reakci na námitku stěžovatele, nacházející se ve spise, stěžovatel nereflektuje, a nijak proti ní neargumentuje.
V.
Stěžovatel též namítal, že Okresní soud v Hodoníně ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2010, č. j. IT 142/2010-2374, nepřijal nabízenou peněžitou záruku ve výši 200.000,- Kč ze strany Mgr. P. S., a to s odkazem na §73a odst. 1 trestního řádu, ačkoliv správně měl rozhodnout o nepřijetí peněžité záruky dle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu. Tuto chybu prý nenapravil ani Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 4 To 376/2010.
K tomu postačí pro stručnost konstatovat, že vskutku nemůže dosahovat roviny ústavnosti ryze formální námitka stěžovatele, že ve výroku měl být uveden §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu namísto §73a odst. 1 trestního řádu, tedy pouze jiný odstavec téhož paragrafu. Stěžovatel neuvedl ani jediný argument, proč by tato namítaná ryze formální vada měla negativně determinovat obsah vlastního rozhodnutí o nabízené peněžité záruce. Nic takového neshledal ani Ústavní soud.
VI.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že Okresní soud v Hodoníně ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1T 142/2010-2374, nerozhodl o zárukách J. a J. J. a paní J. B. a nerozhodl ani o dohledu probačního úředníka, ačkoliv to stěžovatel výslovně žádal. Ani v tomto případě však prý Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 4 To 376/2010, chybu soudu prvního stupně nenapravil.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel neuvedl, ve kterém podání žádal soud o rozhodnutí o zárukách J. a J. J. a paní J. B. a o dohledu probačního úředníka. Podání stěžovatele je ve spise značné množství. Taková neurčitost námitky již z povahy věci prakticky způsobuje nemožnost jejího přezkumu Ústavním soudem. Úkolem Ústavního soudu totiž - jak již vícekrát vyslovil - nemůže být perfekcionalisticky pročítat spis do všech detailů a usilovat o identifikaci neurčité námitky stěžovatele, a tím důsledně vzato nahrazovat činnost jeho kvalifikovaného advokáta.
Pokud by se Ústavní soud nicméně pokusil námitku stěžovatele identifikovat, nelze vyloučit, že týž měl na mysli svoji žádost o dohled probačního úředníka plynoucí z jeho dopisu ze dne 15. 7. 2010 (č.l. 2356) a nabídku písemné záruky J. a J. J. a paní J. B., které předložil okresnímu soudu dne 21. 7. 2010 při soudním jednání (č. l. 2372, 2373).
Je pravdou, že okresní soud ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1T 142/2010-2374, nerozhodl o zárukách J. a J. J. a paní J. B. a nerozhodl ani o dohledu probačního úředníka a že se krajský soud Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 4 To 376/2010, touto otázkou nezabýval. Takové pochybení však Ústavní soud nepovažuje - v tomto konkrétním případě - za dosahující intenzity porušení základních práv a svobod stěžovatele. Velmi krátce před vydáním usnesení okresního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1T 142/2010-2374, a usnesení krajského soudu ze dne 7.9.2010, sp. zn. 4 To 376/2010, týž okresní soud a krajský soud rozhodly (negativně) o zárukách J. a J. J. a paní J. B. a o dohledu probačního úředníka; k tomu došlo napadenými rozhodnutími okresního soudu ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 3 Nt 303/2010, a Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 9 To 279/2010. Právě tato usnesení (tedy okresního soudu ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 3 Nt 303/2010, a Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 9 To 279/2010) považuje Ústavní soud i v částech, v nichž bylo rozhodnuto o zárukách J. a J. J. a paní J. B. a o dohledu probačního úředníka (str. 3-4 napadeného usnesení okresního soudu, str. 2 napadeného usnesení krajského soudu), za ústavně konformní. Ostatně ani stěžovatel proti nim nic meritorního nenamítá.
VII.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 4 To 376/2010, bylo podle §149 odst. 1 trestního řádu zrušeno napadené usnesení okresního soud ze dne 21. 7 .2010, č. j. 1 T 142/2010-2374, a to v bodě 1, jímž byla podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění na svobodu; to proto, že žádost stěžovatele o propuštění na svobodu neobsahovala žádné nové skutečnosti takže soud se zřetelem na §72 odst. 3 tr. ř. o ní rozhodovat ani neměl. Stěžovatel oproti tomu v ústavní stížnosti namítá, že jeho žádost o propuštění na svobodu (ze dne 3. 7. 2010) obsahovala novou skutečnost, a to, že obžaloba byla podána v rozporu s §28 odst. 3, což znamená, že dne 3. 7. 2010 uplynula lhůta pro přípravné řízení dle §71 odst. 8 písm. b) a ust. §71 odst. 9 trestního řádu.
K tomu pro stručnost postačí dodat - z pohledu ústavně právního - že i kdyby bylo možné interpretovat žádost stěžovatele ze dne 3. 7. 2010 jako obsahující nové skutečnosti (takže by krajský soud neměl uvedený výrok okresního soudu zrušit), podstatné je, že se okresní soud v napadeném usnesení ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1 T 142/2010-2374, touto novou skutečností zabýval a ústavně konformně se s ní vypořádal (k tomu více srov. bod III. tohoto usnesení Ústavního soudu).
VIII.
Pokud jde o zbývající části napadených rozhodnutí, které stěžovatel argumentačně nerozporuje, Ústavní soud je rovněž shledává ústavně souladnými. Zde jde především o výrok a jeho odůvodnění, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a ), c) trestního řádu. Zde je vazba podložena dostatečně konkrétními skutečnostmi, v souladu s trestním řádem i s předpisy ústavněprávními.
IX.
Za tohoto stavu - poněvadž základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel byl poučen již ve výzvě ze dne 4. 10. 2010, že je nutné být zastoupen advokátem, který sepíše i ústavní stížnost. K četným ručně psaným přípisům stěžovatele, evidentně zpracovaným bez svého právního zástupce, Ústavní soud uvádí, že smyslem povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem je, mimo jiné, aby tento specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a celkově laickým přístupem účastníků řízení. Pokud byl stěžovatel v dané věci zastoupen advokátem, který sepsal též ústavní stížnost, nicméně pak sám stěžovatel Ústavnímu soudu adresoval další vlastní přípisy, v podstatě tak usiluje o obcházení smyslu institutu povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem; jestliže by se jimi Ústavní soud zabýval, nepřímo by tím stěžovateli přiznával možnost být zastoupen jen v části řízení před Ústavním soudem (jen ve vztahu k některým úkonům) a obligatorní právní zastoupení by tak nebylo v celém rozsahu naplňováno. Proto nebylo věcí Ústavního soudu obsah uvedených dopisů stěžovatele zkoumat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu