ECLI:CZ:US:2010:1.US.2885.10.1
sp. zn. I. ÚS 2885/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Škrétova 44/6, 120 21 Praha 2, zastoupené JUDr. Simonou Macáškovou, advokátkou se sídlem Přechodní 1600/11, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 6 As 56/2009-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným usnesením Nejvyššího správní soudu byla kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, č. j. 11 Ca 432/2008-50 (kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 1. 7. 2008, č. j. mac/6900/08, sp. zn. 2008/404/mac/FTV), odmítnuta. Nejvyšší správní soud uvedl, že svým usnesením ze dne 26. 4. 2010, č. j. 6 As 56/2009-74, vyzval stěžovatelku k odstranění vad kasační stížnosti, a to doplněním, z jakých důvodů označený rozsudek napadá. Byla poučena, že nebudou-li napadené náležitosti kasační stížnosti doplněny ve stanovené lhůtě, bude kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatelka však vady kasační stížnosti ve lhůtě neodstranila, a proto Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Konkrétně tvrdí, že v podání ze dne 3. června 2010 doplnila kasační stížnost s tím, že "uvedla důvod kasační stížnosti, kterou byla nezákonnost rozhodnutí Městského soudu v Praze". Tento důvod dále v kasační stížnosti řádně rozvedla a odůvodnila, takže kasační stížnost neměla být odmítnuta. Proto navrhla, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího správního soudu zrušeno.
II.
1) Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2) Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2264/10, konstatoval následující.
"Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Zákon o Ústavním soudu pak v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) taxativním způsobem vymezuje okruh osob, oprávněných podat ústavní stížnost. Definičním znakem ústavní stížnosti je tedy, podle výše citovaných ustanovení, zásah orgánu veřejné moci do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, přičemž k podání ústavní stížnosti je oprávněn pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Pokud osoba vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, takovou subjektivitou nedisponuje. Opačný přístup by znamenal popření smyslu základních práv a svobod a fundamentálního rozdílu mezi subjektivními právy a pravomocí (kompetencí) (srov. k tomu stanovisko ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚSst 9/99, ST 9/16 SbNU str. 372, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2423/08, I. ÚS 3103/08 nebo III. ÚS 3108/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Tento závěr lze plně vztáhnout také na nyní projednávanou věc. Stěžovateli jako veřejnoprávní korporaci územní samosprávy (obec) byla v rámci jeho samosprávné působnosti svěřena pravomoc autoritativně (tedy ve vrchnostenském postavení) rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, které s ním v takových případech nejsou v rovnoprávném postavení. Taková stěžovatelova rozhodnutí nezávisí na vůli subjektů, jimž jsou adresována.
Byť jde o rozhodnutí obecní samosprávy, nikoliv státní správy, neztrácí se jejich vrchnostenský charakter, který je odůvodněn obsahem těchto aktů, vydávaných za účelem plnění veřejných úkolů. V takových případech je tak stěžovatel nadán vrchnostenským postavením (oprávněním rozhodovat). Ústavní soud si je vědom toho, že ne veškeré vztahy mezi soukromými osobami na straně jedné a státem, veřejnoprávními korporacemi či jinými subjekty vykonávajícími veřejnou moc na straně druhé, jsou vždy vztahy veřejnoprávními, které spočívají v nerovnoprávném, vrchnostenském postavení jednoho ze zúčastněných subjektů. Stát, veřejnoprávní korporace či jiné subjekty vykonávající veřejnou moc mohou vstupovat se soukromými osobami i do vztahů nevrchnostenských, založených na rovnosti účastníků daného vztahu. Takovými vztahy jsou zejména vztahy občanskoprávní. Kritériem pro posouzení daného vztahu nemůže však být pouze povaha takového konkrétního právního vztahu, nýbrž právě a jedině postavení státu, veřejnoprávní korporace či jiného subjektu vykonávajícího veřejnou moc v tomto vztahu, tzn. zda je jejich postavení vrchnostenské nebo naopak rovné s ostatními subjekty vztahu (srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 99/07 N 165/51 SbNU str. 43).
V daném případě bylo u Nejvyššího správního soudu napadeno opatření obecné povahy vydané orgánem stěžovatele - zastupitelstvem obce v rámci jeho pravomoci, přičemž toto opatření je způsobilé zasahovat do práv a konstituovat povinnosti fyzických a právnických osob, které tak nejsou v rovném postavení s tímto orgánem stěžovatele. Ostatně i samotný fakt, že proti opatření obecné povahy se fyzické a právnické osoby mohou úspěšně domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv před Nejvyšším správním soudem (což se také stalo v daném případě, kdy skupina fyzických osob podala návrh na zrušení předmětného opatření obecné povahy), svědčí o vrchnostenském postavení stěžovatele. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než dospět k závěru, že stěžovatel v posuzovaném případě nedisponoval způsobilostí být nositelem základních práv a svobod, když vystupoval ve vrchnostenském postavení orgánu veřejné moci, který takovou subjektivitou nedisponuje a disponovat nemůže, a proto není ani oprávněn domáhat se ochrany svého vlastnického práva k nemovitostem, na které má zároveň dopadnout účinek jeho vrchnostenského rozhodnutí.
Ze stejného důvodu je třeba odmítnout i námitky stěžovatele stran porušení jeho tvrzeného základního práva na spravedlivý proces. Rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, je totiž právě to, zda konkrétní stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel (v tomto shora rozebraném specifickém případě obec) nositelem takového subjektivního práva není, nemůže pak namítat ani případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces. Neexistuje-li subjektivní právo v rovině jednoduchého práva a nelze-li takové právo ani dovodit ze základního práva, tím méně se lze v takovém případě domáhat ochrany procesního základního práva. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Jak z výše uvedeného vyplývá, stěžovatel v posuzovaném případě není nositelem hmotného subjektivního práva ani jako základního práva, a proto se také nemůže dovolávat ochrany základního práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže požívat ústavněprávní ochrany (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/2000...
Ze všech uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.".
3) Ústavní soud dovozuje, že důvody uvedené v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 2264/10 ze dne 9. 9. 2010 dopadají i na nyní posuzovanou věc.
I samotná stěžovatelka uznala, že je "správním úřadem a svou činnost vykonává dle zákona č. 231/2001 Sb. ... a že ´i ona je´ správní orgán" (srov. str. 2 a 3 ústavní stížnosti); jde tedy o orgán veřejné moci. Stěžovatelka totiž podala kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, který zrušil její rozhodnutí ze dne 1. 7. 2008 č. j. mac/6900/08, sp. zn. 2008/404/mac/FTV, jímž byla žalobci FTV Prima, spol. s r.o., uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč pro porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
V řízení před správními soudy tak šlo o přezkum rozhodnutí vzešlého ze správního řízení vedeného stěžovatelkou. Tedy, jednalo se o přezkum právního aktu stěžovatelky a tento akt byl výrazem její rozhodovací správní pravomocí. Stěžovatelka proto byla vůči FTV Prima, spol. s r.o., ve vrchnostenském postavení, tudíž vystupovala jako orgán veřejné moci. Nešlo tedy o případ, kdy by orgán veřejné moci vstoupil se soukromou osobou do vztahů nevrchnostenského, založeného na rovnosti účastníků daného vztahu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v posuzovaném případě nebyla nositelem subjektivních hmotných práv, tím méně pak základních práv či svobod, jichž se dovolává. Vystupovala totiž ve vrchnostenském postavení orgánu veřejné moci, který takovou subjektivitou nedisponuje a disponovat nemůže. Pokud stěžovatelka nositelem takového subjektivního (hmotného) práva není, nemůže pak namítat ani případný zásah do práva procesního, tedy do práva na spravedlivý proces. Žádný proces neexistuje samoúčelně; pro stěžovatelku žádný hmotněprávní základ nevykazuje, a tudíž nemůže požívat ani ochrany ústavněprávní. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na rozhodovací důvody výše citovaného usnesení II. ÚS 2264/10, které jsou použitelné i pro tuto souzenou věc.
III.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2010
Vojen Güttler v. r.
soudce zpravodaj