ECLI:CZ:US:2010:1.US.3011.10.1
sp. zn. I. ÚS 3011/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky PharmDr. R. M., zastoupené JUDr. Martinem Dančišem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 13 Cmo 122/2010-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu pro porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka uvedla, že žalovaný - vedlejší účastník (JUDr. Tomáš Pelikán, insolvenční správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo) v rámci přezkumného jednání popřel co do pravosti stěžovatelkou (členkou dlužníka) přihlášenou pohledávku na bezúplatný převod specifikovaného nemovitého majetku do jejich vlastnictví s poukazem na §193 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "zákona č. 182/2006 Sb."); konstatoval, že tuto pohledávku nelze platně přihlásit do insolvenčního řízení podle §173 zákona č. 182/2006 Sb., jak učinila stěžovatelka, neboť ta je vypořádána postupem předvídaným ustanovením §285 odst. 4 téhož zákona.
3. Stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníkovi incidenční žalobu, kterou se domáhala, aby soud určil, že (popřená) pohledávka "je zjištěná a existuje po právu"; tuto žalobu však posléze - v návaznosti na výsledek řízení o obdobných návrzích jiných členů dlužníka - vzala zpět.
4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2010, č. j. 196 Cm 58/2009-50, řízení zastavil a vyslovil, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.) s odůvodněním, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele pro postup dle §150 o. s. ř., neboť (došlo) "ke zpětvzetí žaloby, kterou stěžovatelka podala, aby odvrátila případný následek podle §198 zákona č. 182/2006 Sb., pokud by žalobu na určení pravosti pohledávky nepodala." (srov. rekapitulaci na str. 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Přisvědčil stěžovatelce v argumentaci, pod níž neměla být přihláška pohledávky vůbec přezkoumána, nýbrž měla být sporná pohledávka uspokojena podle §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb.
5. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze rozhodl (výrok I.), že se usnesení městského soudu ze dne 21. 5. 2010, č. j. 196 Cm 58/2009-50, v bodu II. výroku mění tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů řízení 11.880,- Kč. Dále rozhodl (výrok II.), že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení 960,- Kč. Vrchní soud v napadeném usnesení uvedl, že neshledal pro postup dle §150 o. s. ř. důvody hodné zvláštního zřetele, neboť ty zde nespočívají v majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrech účastníků řízení, nýbrž výlučně v právním posouzení věci. Pokud stěžovatelka využila svého práva podat žalobu, pak tak musela činit s vědomí, že v případě neúspěchu ve věci bude zavázána k náhradě nákladů řízení protistrany, a to tím spíše, že jí jistě bylo známo stanovisko vedlejšího účastníka ještě před podáním žaloby. Akceptovat její argumenty by znamenalo, že ve sporech, jež jsou vyvolány v důsledku odlišných právních názorů jejich účastníků, by byl postup podle §150 o. s. ř. spíše pravidlem než výjimkou; důvodem podle §150 o. s. ř. pak není ani okolnost, že byla podána řada žalob se shodným právním posouzením a že prý žalovaný (vedlejší účastník) jako advokát neměl důvod se nechat zastupovat advokátem, neboť s ohledem na počet podaných žalob by nebyl s to objektivně dostát svým procesním povinnostem v jednotlivých sporech.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě namítla, že odvolací soud nákladovým výrokem pochybil, neboť bylo správné užít v její prospěch moderační ustanovení §150 o. s. ř.. "Důvody zvláštního zřetele" spatřuje v tomi, že podání incidenční žaloby jí "v předprocesním stádiu" vnukl vedlejší účastník tím, že spornou pohledávku "zařadil na přezkumné jednání a popřel ji", tj. implicitně uznal, že předmětné právo na bezúplatný převod do insolvenčního řízení podle §173 zákona č. 182/2006 Sb. přihlásit lze. S poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 Cmo 20/2010-68, dovozovala (mimo jiné), že insolvenční správce měl přihlášku pohledávky posoudit podle jejího obsahu jako uplatnění nároku ve smyslu §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb.; současně zdůraznila, že ke zvolenému procesnímu postupu byla veden procesní opatrností, opodstatněnou též nedostatkem ustálené judikatorní praxe. Stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu vytkla, že náklady představované podáním vyjádření k žalobě vedlejšímu účastníkovi vznikly jen formálně, neboť z obdobných skutkových a právních okolností vycházelo dalších "cca 80" incidenčních sporů, a nadto zde nebyl důvod, aby se vedlejší účastník nechal zastupovat advokátem, neboť sám je advokátem "se značnou zkušeností v insolventním řízení".
II.
7. Ústavní soud uvádí, že skutkově a právně obdobnými ústavními stížnostmi se již zabýval, a to v usnesení sp. zn. III. ÚS 2104/10 a IV. ÚS 2141/10 či I. ÚS 1821/10, a ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud nevidí důvod od těchto usnesení se odchýlit. Uvádí proto - obdobně jako v citovaných usneseních - následující.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěry o porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a že tím představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli.
10. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy či svobodami účastníka řízení, musí mít shora zmíněné "kvalifikované vady" značnou intenzitu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
11. V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu totiž v ústavní stížnosti nesvědčí.
12. Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních zákonných ustanovení (o nákladech občanskoprávního řízení), postačí se omezit na konstatování, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde zjevně dány nejsou; Ústavní soud není nadán zvláštní působností k přezkumu rozhodnutí o nákladech občanskoprávního řízení.
13. To platí tím spíše, dovolává-li se stěžovatelka dobrodiní ustanovení §150 o. s. ř., tj. že obecný soud měl v její prospěch uplatnit hledisko "důvodů hodných zvláštního zřetele".
14. Pouze na okraj a nad tento rozhodný rámec je přiléhavé poznamenat, že okolnost, že se ve vztahu k nároku na bezúplatný převod vlastnického práva podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, uplatní zvláštní normativní řešení, které nevyžaduje podání přihlášky podle §173 zákona č. 182/2006 Sb., měla být stěžovatelce zřejmá od počátku, a to rovněž (vedle stěžovatelkou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155) i z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 5/05, 303/2006 Sb., N 77/41 SbNU 11, týkajícího se výkladu §27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, obsahově odpovídajícího aplikovanému §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb.. Není ostatně důvod, proč by důsledky případné "nesjednocené judikatury" - i kdyby tomu tak bylo - měl nést (výhradně) vedlejší účastník.
15. Pokud jde o stěžovatelčinu námitku, že se vedlejší účastník - advokát dal zastoupit jiným advokátem, lze odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu (srov. bod 5. in fine výše).
16. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
17. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu