ECLI:CZ:US:2010:1.US.3036.10.1
sp. zn. I. ÚS 3036/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Bimoset, a. s., se sídlem Praha 5, Pod Kotlářkou 151/3, zastoupeného Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 7, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 6. 12. 2007, čj. 60 Co 377/2006 - 166, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2010, čj. 23 Cdo 1760/2008 - 206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně změnil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26. 5. 2006, čj. 6 C 285/2005 - 102, a určil, že žalobce - Česká republika, jednající Ministerstvem financí ČR - je vlastníkem označeného pozemku v katastrálním území Lutopecny. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele zamítnuto.
Podle stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími obecných soudů nejen k porušení zákona, ale i k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním závěrem odvolacího i dovolacího soudu, pokud jde o interpretaci ustanovení čl. 1 bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže (dále jen "Fond"). Podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly hmotněprávní předpisy a zmíněný článek interpretovaly striktně doslovně, aniž by se zabývaly smyslem a účelem zmíněného zákona a širšími souvislostmi dané problematiky.
Z připojených rozsudků Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, kterým byla zamítnuta určovací žaloba České republiky (dále jen "žalobce"). Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na čl. 1 bodu 5 písm. f) zákona č. 363/2000 Sb. mohl likvidátor Fondu přistoupit k úplatným převodům majetku ve správě Fondu až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Likvidátor Fondu porušil v případě stěžovatele zákon, pokud přistoupil k úplatnému převodu předmětných nemovitostí předtím, než Poslanecká sněmovna schválila návrh vlády na bezúplatné převody nemovitostí z majetku Fondu. Kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí, uzavřená mezi stěžovatelem a likvidátorem Fondu, u které nebyl uvedený postup dodržen, je tedy absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 občanského zákoníku). Odvolací soud nadto zdůraznil, že uvedený právní názor byl již publikován v obdobných věcech i Nejvyšším soudem (srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3140/2006).
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl. Konstatoval, že otázka neplatnosti smluv o převodu nemovitých věcí v majetku státu, uzavřených v procesu likvidace Fondu dříve, než Poslanecká sněmovna schválila návrh vlády na bezúplatné převody nemovitostí ve správě Fondu, pro rozpor se zákonem, řešil již opakovaně. Nelze tedy čl. 1 bodu 5 písm. f) poslední věty zákona č. 364/2000 Sb. vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech.
Podstatou ústavní stížnosti je opětovná polemika stěžovatele s výše uvedeným výkladem článku 1 bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel již vícekrát podal ústavní stížnosti obdobného obsahu, v nichž uplatnil totožné argumenty (viz sp. zn. IV. ÚS 2864/08, III. ÚS 2734/08, II. ÚS 1951/09, IV. ÚS 2945/09, II. ÚS 2517/10 a I. ÚS 2518/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz/Search/Results.aspx ). Ústavní soud uvedené ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a objasnil, z jakých důvodů považuje právní závěry obecných soudů za ústavně konformní. Stěžovatel, přestože je s tímto názorem Ústavního soudu seznámen, opětovně podal ústavní stížnost obsahující totožnou argumentaci. Za této situace I. senát Ústavního soudu konstatuje, že ani v této přezkoumávané věci neměl důvodu se od závěrů učiněných v uvedených rozhodnutích odchylovat. Uzavírá, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu