ECLI:CZ:US:2010:1.US.3352.09.1
sp. zn. I. ÚS 3352/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl o. s., se sídlem Praha 1, Žitná 1575/49, zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Zlín, Nábřeží 599, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2009, čj. 1 Co 368/2008 - 120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše označené rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, kterým mělo být zasaženo do jejího práva na ochranu před libovůlí orgánů veřejné moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu duševního vlastnictví ve smyslu čl. 34 Listiny.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle kterého nezachovala rovné podmínky pro všechny smluvní subjekty. K tomu uvedla, že výzvu k uzavření hromadné licenční smlouvy (dále "smlouva") zaslala všem subjektům, za stejných podmínek. Pokud s některými provozovateli uzavřela smlouvu s jinou sazbou, stalo se tak až na základě jejich upozornění na dříve uzavřenou dohodu s její právní předchůdkyní - Divadelní, literární, audiovizuální agenturou - občanským sdružením DILIA (dále "DILIA"), o jejíž existenci nevěděla. S ohledem na ochranu dobré víry v dříve uzavřený smluvní vztah, umožnila jim na přechodnou dobu (tj. na dobu tří let), uzavřít smlouvu se stejnou sazbou. Závěr odvolacího soudu, že měla dopředu povinným osobám ozřejmit podmínky, které pro jednotlivé sazby platí, přehlíží skutečnost, že v době, kdy výzvu učinila, o existenci zmíněných soukromoprávních ujednání nevěděla.
Podle stěžovatelky odvolací soud přehlédl skutečnost, že žalovaná 4 M Rožnov, spol. s r. o., jako provozovatelka kabelové televize, uzavřela s DILIA, kromě smlouvy ze dne 17. března 2004, dne 2. listopadu 2006 smlouvu novou, kterou však nezískala oprávnění k užití děl výtvarných umění. Na návrh stěžovatelky k uzavření smlouvy žalovaná nijak nereagovala. Rozhodnutí odvolacího soudu je pro stěžovatelku překvapivé, neboť je v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Neodůvodněně nepřipustil stěžovatelkou navrženou změnu žaloby, řádně se nevypořádal se skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Nerespektoval tak judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 563/03 a sp. zn. I. ÚS 336/2006).
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se na žalované domáhala, u Krajského soudu v Ostravě, zaplacení částky 15.232,- Kč s příslušenstvím za zpřístupňování děl výtvarného umění kabelovým přenosem vysílání, neboť s ní, jako s kolektivní správkyní autorských práv, nesjednala hromadnou licenční smlouvu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 10. 2008, čj. 23 C 396/2007 - 80, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2008, čj. 23 C 396/2007 - 92, návrhu stěžovatelky vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 15.232,- Kč s úrokem z prodlení. Žalované byla dále uložena povinnost zaplatit stěžovatelce a státu náklady řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, čj. 1 Co 368/2008 - 120, nepřipustil změnu žaloby, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že její žalobu zamítl a uložil jí povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 6.956,- Kč a státu ve výši 638,- Kč. Žalované pak uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 213,- Kč.
III.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 2004, dostupný na http://usoud.cz). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů je tak záležitostí obecných soudů.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní jen tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením smluvních podmínek, obsažených v návrhu na uzavření hromadné licenční smlouvy. Rozpor s provedenými skutkovými zjištěními přitom spatřuje pouze ve výroku odvolacího soudu o tom, že měla o možnosti uzavřít smlouvu s nižší sazbou informovat jednotlivé subjekty již v předmětné výzvě.
Hlavní argument stěžovatelky o její nevědomosti o skutečnosti, že některé subjekty již dříve uzavřely smlouvu s její předchůdkyní DILIA, postrádá opodstatnění, neboť jako její právní nástupkyně měla existenci dříve uzavřených smluv předpokládat. Poté, co s touto skutečností byla konfrontována, bylo její povinností na změněnou situaci reagovat novou výzvou, respektive zvážit jiné sazební ohodnocení, což neučinila. Pokud se odvolací soud vyjádřil nepřesně v tom smyslu, že stěžovatelka měla rozdílné sazby uvést již v návrhu na uzavření smlouvy, nemění tato skutečnost nic na tom, že rovné podmínky jednotlivým poskytovatelům nenabídla ani poté, co se o dříve uzavřených smlouvách dozvěděla. Svou povinnost stanovit pro všechny uživatele předmětů kolektivní ochrany rovné nebo přiměřené smluvní podmínky podle §100 odst. 1 písm. h) zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů, tak zjevně nesplnila.
Právnímu závěru odvolacího soudu proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Svým rozhodnutím nemohl stěžovatelku zkrátit na jejích ústavně zaručených právech. Pokud nepřisvědčil jejím tvrzením a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil podle §157 odst. 2 OSŘ, jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, č. 5, Praha 1994). Sama okolnost, že odvolací soud rozhodl v rozporu s právním názorem stěžovatelky, pak zásah do jejích ústavně zaručených práv, a tedy i opodstatněnost ústavní stížnosti, založit nemůže.
Stanovení rozsahu dokazování, potřebného pro zjištění skutkového stavu věci a pro rozhodnutí ve věci, je zcela v pravomoci obecných soudů. Je přitom povinností účastníků řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy, čemuž odpovídá i procesní obrana žalované, kterou stěžovatelka zcela neodůvodněně označuje za účelovou. Na tuto povinnost navazuje povinnost soudů se s tvrzeními a důkazními návrhy účastníků vypořádat. Pokud tedy odvolací soud učinil na základě provedeného dokazování shora uvedený závěr o tom, že stěžovatelka v návrhu na uzavření hromadné licenční smlouvy nestanovila pro jednotlivé poskytovatele rovné podmínky, lze to v daném případě označit za ústavně souladný postup.
Opodstatněné nejsou ani výhrady o výkladu §205a OSŘ, na nějž se odvolací soud odvolal poté, co nevyhověl stěžovatelkou vznesenému návrhu na změnu žaloby. V odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně s odkazem na §213 odst. 5 OSŘ vyložil, proč nepovažoval podmínky citovaného ustanovení za splněné. Ústavní soud má tak za to, že odvolacímu soudu nelze vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelčiných základních práv. Jeho skutková zjištění mají zcela zjevně oporu v provedeném dokazování a právní závěr, k němuž dospěl, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti, která je v souladu se stěžovatelkou citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto její ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2010
Vojen Guttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu