ECLI:CZ:US:2010:1.US.337.10.1
sp. zn. I. ÚS 337/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, se sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2009, sp. zn. 7 To 533/2009, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. října 2009, sp. zn. 3 PP 220/2009, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal po uplynutí dvou třetin vykonaného trestu v trvání 13 roků a 6 měsíců žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž lhůta pro podmíněné propuštění uplynula dne 11. 9. 2009 a konec trestu připadá na 11. 3. 2014. Tuto žádost Okresní soud Plzeň - město napadeným usnesením zamítl, neboť dospěl k názoru, že u stěžovatele není naplněna zákonná podmínka, a to prognóza vedení řádného života. Stěžovatel zvláště poukazuje na závěr obecného soudu, "že primárním účelem trestu je represe," což považuje za rozporné se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04.
Krajský soud v Plzni se ve svém napadeném usnesení ztotožnil se závěry Okresního soudu Plzeň-město, přičemž stěžovatel zpochybňuje zejména jeho "mylné závěry o tom, že soud může rozhodnout i jinak, i když jsou splněny stanovené podmínky" (ve vztahu k §61 tr. zák.). Ve vztahu k otázce náhrady škody způsobené trestnou činností stěžovatel poukazuje na obtížné výdělečné možnosti ve výkonu trestu odnětí svobody a zásadně nesouhlasí s tím, aby se na náhradě škody podíleli jeho rodiče, kteří mu hradili náklady obhajoby, což považuje nesouměřitelné finanční výdaje. Celkově považuje stěžovatel argumentaci obecných soudů za svévolnou při interpretaci a aplikaci §61 tr. zák., a to zejména ve vztahu výkladu, zda soud při splnění zákonných podmínek podmíněně propustit na svobodu "může" nebo "musí." Rovněž zpochybňuje postup soudu v otázce přibrání znalce z oboru psychiatrie a psychologie k posouzení možnosti resocializace odsouzených.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v postupu, který vedl k rozhodnutím nalézacího a stížnostního soudu, neboť údajně nebyla respektována kogentní norma §61 odst. 1 tr. zák., dále interpretace §23 tr. zák. byla užita v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zněním zákonného textu, a zejména pojem "může" (v §61 tr. zák.) měl být aplikován v jiné než přípustné interpretaci, aniž by bývaly byly dostatečně vyloženy důvody, na jejichž základě soudy odmítly poukaz stěžovatele na převažující výkladovou praxi.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §61 odst. 1 písm. a) a §62 odst. 1 tr. zák. po výkonu dvou třetin uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
Předloženou otázkou interpretace a aplikace §61 odst. 1 písm. a) a §62 odst. 1 tr. zák. se Ústavní soud zabýval naposled v usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 (elektronicky přístupné na http://nalus.usoud.cz), které se týkalo související věci stěžovatelova spoluodsouzeného P. Š. V uvedeném usnesení Ústavní soud zopakoval, že není ústavně zaručeného práva na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem předvídané podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily (srov. dále kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 285/05, ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 612/05, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 60/06, a ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1845/09). V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu), dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti - stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 338/10 - jde o to, zda užitým výkladem a aplikací citovaných ustanovení §61 odst. 1 písm. a) a §62 odst. 1 tr. zák. nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jenž je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu nález ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235).
Výklad rozhodných podmínek, že odsouzený "prokázal polepšení" a že lze "očekávat, že v budoucnu povede řádný život" [§61 odst. 1 písm. a) tr. zák.], je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupříkladu usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06).
O takovou situaci tedy v posuzované věci nejde. Nic nenasvědčuje tomu, že obecnými soudy nebyl dodržen řádný procesní postup, neboť žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily odpovídající skutkový podklad, a z odůvodnění jejich usnesení je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily (§134 odst. 2 tr. ř.).
Zároveň i výkladová otázka, zda obecný soud podmínečně propustit "může" či "musí" při splnění určitých podmínek, nebyla obecnými soudy řešena závěrem, který by se Ústavnímu soudu jevil jako excesivní. Krajský soud v Plzni se podrobně zabýval konkrétními a individuálními aspekty případu směrem ke zjištění existence naplnění zákonných důvodů a výsledné rozhodnutí tak není založeno na pouhém formalistickém přístupu a posouzení
K námitce stěžovatele, který poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, nutno uvést, že se jedná o skutkově nesouměřitelné situace, neboť kontext právních závěrů Ústavního soudu v citované věci je tvořen situací, kdy stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody, a to po době více než 12 let od spáchání trestné činnosti, což problematizovalo účel takového trestu. Z toho nelze učinit závěr, že by řádně uložené tresty nebylo možné vykonávat v celé jejich délce pro údajný rozpor s jejich účelem (§23 tr. zák.) v určitém stadiu výkonu. Jinými slovy, v citovaném nálezu byla ve hře otázka doby, po které byl trest uložen, nikoliv otázka doby, po kterou měl být trest vykonáván (délka trestu), tedy ani otázka určitých proměnlivých účelů trestu v různých fázích jeho výkonu.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu