ECLI:CZ:US:2010:1.US.629.10.1
sp. zn. I. ÚS 629/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M.B.C. INVEST, a. s., se sídlem Vraclavská 200/II, 566 01 Vysoké Mýto, zastoupené JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Vraclavská 200/II, 566 01 Vysoké Mýto, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2009, č. j. 30 Ca 49/2008-22, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2009, č. j. 30 Ca 50/2008-22, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2010, č. j. 9 Afs 55/2009-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudky ze dne 30. 1. 2009, č. j. 30 Ca 49/2008-22, a ze dne 30. 1. 2009, č. j. 30 Ca 50/2008-22, zamítl správní žaloby do rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "FŘ") ze dne 11. 3. 2008, č.j. 2451/08-1200-602944, a ze dne 11. 3. 2008, č.j. 2201/08-1200-602944, kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebním výměrům Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě (dále jen "FÚ") na daňové penále na daň z příjmů právnických osob ze dne 28. 8. 2006, č. j. 43295/06/274970/3499, za zdaňovací období roku 2000 ve výši 4 022 805 Kč, a ze dne 24. 7. 2006, č. j. 39360/06/274970/3499, za zdaňovací období roku 1999 ve výši 837 411 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že o odvoláních stěžovatele již žalovaný jednou rozhodoval, jeho rozhodnutí však byla rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 8. 2007, č. j. 30 Ca 41/2007-22, pro nepřezkoumatelnost z nedostatku důvodů zrušena. Závěry krajského soudu byly potvrzeny rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 Afs 203/2007-45. Stěžovatel následně v novém žalobním řízení opětovně namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného; této námitce však již krajský soud nepřisvědčil, neboť dospěl k závěru, že žalovaný se ke stěžejní odvolací námitce nepřiměřenosti výše penále alespoň rámcově vyjádřil. Krajský soud zdůraznil, že snaha zákonodárce dosáhnout řádného a včasného výběru daní je legitimní a prostředkem k motivaci daňových subjektů k řádnému a včasnému plnění daňových povinností může být i způsob stanovení finanční sankce. Sazby penále stanovené v ustanovení §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "ZSDP"), nemají likvidační charakter; vedle motivační funkce mají i funkci paušalizované náhrady eventuální újmy za prodlení s platbou daňových povinností. Právě v časovém omezení relativně vysoké penalizační sazby na prvních 500 dnů a v následném poklesu na 140 % diskontní sazby lze spatřovat zásadní argument pro motivaci daňových subjektů v plnění jejich zákonných povinností. Aby mohlo penále plnit svoji sankční funkci (tj. zejména preventivní), musí být pro toho, kdo neplní své povinnosti, citelnou zátěží. Sankce závislá na věcném a časovém rozsahu porušené povinnosti zasahuje daňový subjekt způsobem odpovídajícím povaze porušené primární povinnosti. Krajský soud za neméně důležitou považuje i skutečnost, že ZSDP umožňuje prostřednictvím institutu prominutí (§55a, §65) určitou individualizaci či moderaci předepsaného penále, a to s ohledem na majetkové postavení daňového subjektu. Přitom ani přezkum rozhodnutí ve věci prominutí příslušenství daně není ze soudního přezkumu vyloučen. Krajský soud odůvodnění svého rozsudku uzavřel s tím, že stát má právo při placení daní vyžadovat od daňových subjektů i respekt k časové dimenzi této povinnosti. Postačí tedy, je-li rozlišovacím kritériem pro uplatnění sankce pouze to, zda daňový subjekt porušil svoji zákonnou povinnost, respektuje-li sankce princip proporcionality a je-li toto rozlišovací kritérium subsidiárně doplněno instituty umožňujícími zabránit likvidačním či jinak neúnosným účinkům, které by v určitých případech předepsané penále mohlo vyvolat.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. 9 Afs 55/2009-55, kasační stížnost zamítl (Poznámka: předtím usnesením ze dne 10. 12. 2009, č.j. 9 Afs 55/2009-50, rozhodl o spojení věcí vedených pod sp. zn. 9 Afs 55/2009 a sp. zn. 9 Afs 56/2009 ke společnému projednání).
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Té však nevyhověl, neboť z odůvodnění obou rozsudků je zcela zřejmé, z jakého důvodu krajský soud shledal napadená rozhodnutí žalovaného přezkoumatelnými. Krajský soud uvedl, že se žalovaný ke stěžejní námitce nepřiměřenosti výše penále vyjádřil, byť stručně, a to tak, že poukázal na čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a na konkrétní věci projednávané Evropským soudem pro lidská práva, dotýkající se dané problematiky. Kasační soud připomenul, že žalovaný v souvislosti s namítaným porušením čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a k námitce rozporu s evropským právem označil v napadených rozhodnutích stěžovatelův názor za subjektivní, neboť z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Špaček, s. r. o., proti České republice (konkrétně z bodu 43 rozsudku) vyplývá, že právní úprava zajišťující výběr daní je ponechána na vůli členských států (bod 43: "Soud připomíná, že vybírání daní, jako zasahování do práv zaručených v čl. 1 Protokolu č. 1, je ospravedlněno v druhém odstavci čl. 1. Toto ustanovení výslovně ponechává smluvním státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby zajistily placení daní (viz Gasus Dosier-und Fördertechnik GmbH proti Nizozemí, 1995"). V této souvislosti pak další argumentaci krajského soudu shledal za zcela logickou a přezkoumatelnou, neboť není-li úprava výše penále na úrovni práva ES harmonizována, nemůže být ani s právem ES v rozporu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že obdobně považuje za zcela přezkoumatelné i závěry Krajského soudu v Hradci Králové týkající se přiměřenosti zákonem stanovené výše penále; nejprve poukázal na legitimní právo státu požadovat včasné a řádné hrazení daňových povinností, na motivační a preventivní funkci penále, jakož i na funkci paušalizované náhrady majetkové újmy. Zdůraznil, že výše penále, která je závislá na věcném a časovém rozsahu porušené povinnosti, zasahuje daňový subjekt způsobem odpovídajícím povaze porušené primární povinnosti s tím, že ZSDP umožňuje prostřednictvím institutu prominutí (§55a, §65) určitou individualizaci či moderaci předepsaného penále, a to s ohledem na majetkové postavení daňového subjektu. Díky těmto institutům je možné zabránit likvidačním či jinak neúnosným účinkům, které by v určitých případech předepsané penále mohlo vyvolat. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že neshledává rozpor závěrů Krajského soudu v Hradci Králové ani s judikaturou Ústavního soudu či s judikaturou jeho samotného. Dále poukázal na zřejmost a přezkoumatelnost úvah obsažených v odůvodnění rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové, které navíc vycházejí z obsahu odůvodnění rozhodnutí, jež vydal žalovaný. Kasační soud nezjistil ani žádné jiné vady, ke kterým by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nesdílí ani stěžovatelovu opakovanou námitku týkající rozporu právní úpravy výše penále, provedené ZSDP s úpravou práva ES. Poukázal na to, že z již uvedené judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že je věcí států, aby definovaly, co "považují za nezbytné" pro řádné zdanění. V oblasti zdanění soud nezjišťuje přiměřenost, neboť nezbytnost opatření je oprávněn posoudit příslušný stát. Nejvyšší správní soud - kromě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - zmínil i judikaturu Evropského soudního dvora. Poukázal na jeho rozsudek ze dne 15. 1. 2009 ve věci C - 502/07 (K-1 sp. z o.o. vs. Dyrektor Izby Skarbowej w Bydgoszczy), ve kterém je výslovně konstatováno, že "zásada společného systému daně z přidané hodnoty přitom nebrání tomu, aby členské státy zavedly opatření, která sankcionují nesrovnalosti, ke kterým došlo při deklarování dlužných částek daně. Naopak, čl. 22 odst. 8 šesté směrnice uvádí, že členské státy mohou ukládat další povinnosti, které považují za nezbytné k správnému uložení a výběru daně." Dle uvedeného rozhodnutí je tedy nepochybné, že jakkoliv daň z přidané hodnoty (na rozdíl od daně z příjmů právnických osob, o jejíž příslušenství se v souzené věci jedná) spadá do oblasti, která je na úrovni Evropského společenství plně harmonizována, úprava zajišťující její výběr je ponechána zcela na vůli členských států. S ohledem na funkce, které penále plní, nemá kasační soud žádné pochybnosti o zařazení penále mezi nástroje zajišťující včasný a řádný výběr daňových povinností. Stěžovatelova argumentace (zdůrazňující rozpor výše penále s evropským právem, včetně námitky týkající se povinnosti soudce přihlédnout k nadřazenému evropskému právu, jakož i srovnání s výší penále uplatňovanou v okolních státech) je proto zcela nepřípadná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele týkající se nepřiměřenosti výše penále z hlediska tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a namítaného rozporu se závěry uvedenými v "Ústavním nálezu" sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Kasační soud v této souvislosti v prvé řadě konstatoval, že se podstatou vlastnického práva opakovaně zabýval Ústavní soud a přiznal mu zvláštní důležitost, neboť tvoří jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci (sp. zn. II. ÚS 268/06); nicméně, tak jako jiná základní práva je i toto právo omezitelné, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje skutečnost, že předepsané penále představuje zásah do majetkových práv daňového subjektu ústavně zaručených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle názoru kasačního soudu se však nejedná o zásah protiústavní. Institut penále splňuje veškeré podmínky pro podřazení pod výjimku zákazu zásahu do majetkových práv, které jsou mimo jiné stanoveny v předmětném čl. 1 Protokolu k Úmluvě, neboť vzniká na základě zákona, v souladu s obecným zájmem a za účelem zajištění řádného placení daní, jak předmětný článek stanoví. Postavení člověka a občana ve státě a ve vztahu ke státu není určeno pouze právy, ale také povinnostmi. Bez plnění povinností vůči státu by státu nebylo a nemohla by být ani zaručena práva občanů, neboť by nebylo, kdo by je zaručil. Nejvyšší správní soud poukázal na funkci státu jako nástroje ve službách člověka, který musí mít pro svou činnost dostatečné zdroje, jejichž podstatnou část získává právě díky institucionalizaci "povinného veřejnoprávního plnění platit daně". Právě tento účel - opatřování příjmů státního rozpočtu - opravňuje stát k tomu, aby vyžadoval od určitých, přesně definovaných subjektů tyto veřejnoprávní dávky, a to při splnění určitých, zákonem definovaných podmínek. Finanční prostředky, které se prostřednictvím daňového systému vyberou, představují přesun skutečných zdrojů v podobě soukromých statků ke statkům veřejným. Stát proto musí disponovat takovými nástroji, které řádný a včasný výběr finančních prostředků zabezpečí. Kasační soud současně připomněl bohatou judikaturu Ústavního soudu, která představila čl. 11 odst. 5 Listiny jako ústavně aprobované omezení vlastnického práva, jež může být legitimně omezeno za účelem stanovení, vyměření a výběru daně (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05). Z uvedeného vyplývá, že sama Listina v případě daní omezení vlastnického práva předpokládá, neboť obsahuje ústavní zmocnění zdaňovat dané zákonodárci, které mu poskytuje široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní. Právě z tohoto důvodu Ústavní soud používá pro hodnocení ústavnosti daní test proporcionality v modifikované verzi, sledující toliko vyloučení extrémní disproporcionality a ověřující, zda nedošlo k porušení principu rovnosti. Otázka vhodnosti a nezbytnosti daného opatření je zásadně ponechána na vůli zákonodárce, který za své rozhodnutí nese politickou odpovědnost. To nicméně neznamená absolutní libovůli zákonodárce, neboť pro to, aby daň (penále) byla shledána jako ústavně konformní, nesmí být v rozporu s ústavním principem rovnosti. Posuzování vhodnosti a nezbytnosti jednotlivých komponent daňové politiky je proto ponecháno v diskreci zákonodárce potud, pokud dopad daně či jeho příslušenství na osoby nemá dle Ústavního soudu "rdousící efekt" (není extrémně disproporcionální). Nejvyšší správní soud tedy se stěžovatelem souhlasil v tom smyslu, že nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02, respektive jeho závěry, jakkoliv se zabývá výší pokuty v jednom z ustanovení stavebního zákona, dopadá i na daňové penále; to ostatně Nejvyšší správní soud konstatoval již v roce 2007 v rozsudku ze dne 22. 2. 2007, č. j. 2 Afs 159/2005-43, ve kterém uvedl: "...na daňové penále jsou použitelné zásady formulované Ústavním soudem v jeho shora již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/02, jež vycházejí z principů, které se v jeho judikatuře objevovaly již v řadě předchozích rozhodnutí. I daňové penále či jiný obdobný daňověprávní institut sankční povahy musí tedy, aby jeho konkrétní úprava byla ústavně konformní, jednak odpovídat principu proporcionality (tj. aby byla schopna dosáhnout zamýšleného ústavně legitimního cíle, zároveň byla nejšetrnějším z dostupných efektivních prostředků, a přitom přiměřená v užším slova smyslu) ..., jednak umožňovat alespoň v určité míře individualizaci či přinejmenším moderaci ukládané sankce s ohledem na majetkové postavení povinné osoby". Kasační soud však současně neshledal stěžovatelem namítaný rozpor napadených rozsudků se závěry v tomto nálezu přijatými, neboť právní úpravě penále nelze přiznat onen shora zmíněný "rdousící efekt" ani porušení shora uvedených principů rovnosti.
Podle názoru Nevyššího správního soudu Krajský soud v Hradci Králové správně poukázal na ZSDP, který umožňuje eliminovat případné konkrétní negativní dopady předepsaného penále, a to prostřednictvím institutu prominutí příslušenství daně, jakož i institutu prominutí daňového nedoplatku (§55a, §65), v němž jsou podmínky pro jeho aplikaci vázány jak na sociální, resp. ekonomickou situaci povinného daňového subjektu, tak na přílišnou tvrdost zákona. Tu Nejvyšší správní soud uvedl, že své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že v materiálním právním státě je nepřípustná libovůle v rozhodovací činnosti, a proto je správce daně při promíjení příslušenství daně povinen důsledně zkoumat zákonné důvody pro prominutí a zásadně se vyvarovat různého posuzování obdobných případů (srov. rozsudky ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 207/2005-55, a ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 85/2005-45).
Kasační soud dále zdůraznil, že mu je z jeho úřední činnosti známo, že Ministerstvo financí ČR specifické okolnosti běžně registruje a řeší je vydáváním závazných pokynů pro správce daně, které nespravedlivou situaci odstraňují. Tento postup byl zvolen v minulosti opakovaně, téměř každý rok je vydáváno opatření s tímto obsahem (v podrobnostech např. rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2009, č. j. 9 Afs 94/2008 - 52). Výši penále může daňový subjekt ovlivnit nejen vlastním chováním, tj. řádnou a včasnou úhradou své daňové povinnosti, ale v případě nepříznivé ekonomické situace - kromě již uvedených institutů prominutí - i prostřednictvím institutu posečkání s platbou daně či povolení jejího zaplacení ve splátkách. V souladu s ustanovením §60 ZSDP penále z prodlení neběží ani po dobu posečkání platby daně ani při jejím zaplacení ve splátkách. Sazby penále jsou navíc odstupňovány od nižší sazby k vyšší sazbě v závislosti na intenzitě přičitatelnosti prodlení ve vztahu k pochybení daňového subjektu. Navíc, takto penále "nabíhalo" pouze prvních 500 dní prodlení (tj. necelý první rok a půl) a poté se sazba penále odvíjela od diskontní sazby České národní banky, tedy de facto od ceny peněz v ekonomice. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že již krajský soud uvedl, že časové omezení relativně vysoké sazby penále na první necelý rok a půl prodlení a její následný pokles na 140 % diskontní sazby vyzdvihuje onu shora zmíněnou motivační funkci penále; nejvyšší ze tří sazeb penále, 73 % p. a., se uplatní toliko za situace, kdy bylo zkrácení daně zjištěno správcem daně (§63 odst. 3, věta čtvrtá ZSDP), zatímco v případě, že k vyměření došlo na základě dodatečného zjištění daňového subjektu, uplatní se sazba toliko čtvrtinová. Taková úprava posiluje odstrašující a preventivní funkci penále. Penále, respektive jeho výše, dopadá stejnou měrou na všechny subjekty, které se ocitly v prodlení s úhradou své zákonné povinnosti. Výše sazeb se pak pro všechny odvíjí v závislosti na tom, zda porušení povinnosti zjistí a deklaruje daňový subjekt či naopak správce daně. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že k ústavní konformitě právní úpravy daňového penále se koneckonců již vyjádřil a to právě na základě algoritmu vytyčeného Ústavním soudem (srov. rozsudek sp. zn. 2 Afs 159/2005) a podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem jako nedůvodná zamítnuta (usnesení ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1394/07).
Nejvyšší správní soud proto neshledal kasačními stížnostmi napadené rozsudky v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu, ani se svojí judikaturou vlastní. S ohledem na skutečnost, že ani v napadené právní úpravě nespatřuje stěžovatelem namítané deficity, považoval kasační stížnosti za nedůvodnou.
II.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2009, č. j. 30 Ca 49/2008-22, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2009, č. j. 30 Ca 50/2008-22, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2010, č. j. 9 Afs 55/2009-55, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní podala podrobnější genezi předcházejícího průběhu řízení před správními soudy (poukázala také na věc, o níž Ústavní soud již rozhodl pod sp. zn. I. ÚS 3285/09) a uvedla, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 ve spojení čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka se s názory obecných soudů neztotožnila. Poukázala zejména na to, že Krajský soud v Hradci Králové (opětovně) nevzal v úvahu nepřezkoumatelnost nových správních rozhodnutí; naopak, tuto nepřezkoumatelnost dále prohloubil, neboť obecně konstatoval, že z kontextu lze dovodit stanovisko žalovaného, že pokud je na vůli každého členského státu přijímat zákony k zajištění placení daní, není v rozporu s evropským právem ani právní úprava samostatně přijatá Českou republikou.
Stěžovatelka dále k námitce nepřiměřenosti penále uvedla, že Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší správní soud sice zmínily nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/02, z něhož dovozují, že daňové penále musí odpovídat principu proporcionality a umožňovat individualizaci či moderaci ukládané sankce s ohledem na majetkové postavení povinné osoby; nezabývaly se však námitkou stěžovatelky, že žádost o prominutí příslušenství daně z důvodu odstranění tvrdosti byla podána a byla následně zamítnuta. Oba soudy neaplikují dané instituty na konkrétní případ; nezabývají se tím, zda nemá uložená sankce pro subjekt likvidační účinek, případně posouzením toho, zda nezpůsobí, že jeho podnikatelská činnost po značné (několikaleté) období ztratí jakýkoliv smysl a nezkoumají, zda je dané opatření přiměřené zamýšlenému cíli, kterým je ochrana veřejného zájmu na výběru daní.
Stěžovatelka proto s odkazem na čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny tvrdí, že takto vyměřené penále představuje zásah do jejích majetkových poměrů, a to zásah značné intenzity a má pro její podnikatelskou činnost důsledky likvidační. Namítla, že soudy jsou povinny interpretovat procesní ustanovení a principy nikoliv mechanicky, ale s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, což se prý nestalo.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud její ústavní stížnosti vyhověl a aby napadená rozhodnutí zrušil.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, tj. Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Hradci Králové a dále Finanční ředitelství v Hradci Králové a Finanční úřad ve Vysokém Mýtě.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření v podstatě poukázal na to, že stěžovatelce bylo předepsáno penále za pozdní úhradu daně z příjmu právnických osob; nešlo o rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce předepsána daň z příjmu právnických osob. Skutečnost, že daňový subjekt není schopen dostát úhradě svých daňových povinností není důvodem, pro který by neměly být tyto povinnosti zákonem stanoveným způsobem stanoveny. Stejně tak nelze ani z přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dovozovat zákonnost či nezákonnost stížností napadeného rozhodnutí. K namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvedl, že žalovaný (FŘ) v napadeném rozhodnutí k nezákonnému postupu konstatoval, že postupoval zcela v souladu s §2 a §63 ZSDP; odkázal stěžovatelku na institut prominutí příslušenství daně dle §55a ZSDP, zdůraznil, že stěžovatelce byl několikrát povolen odklad platby dle §60 ZSDP a (v souvislosti s namítaným porušením čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a rozporu s evropským právem) označil stěžovatelčin názor za subjektivní, který nemá oporu v zákonných ustanoveních. Nejvyšší správní soud uvedl, že nesouhlas stěžovatelky s vysloveným názorem Krajského soudu v Hradci Králové nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá.
Nejvyšší správní soud konečně odmítl stěžovatelčino tvrzení, že v jejím případě postupoval mechanicky. Zdůraznil, že vycházel z jemu známé judikatury Ústavního osudu; uvedl, že penále splňuje veškeré podmínky pro podřazení pod výjimku zákazu zásahu do majetkových práv, které jsou mimo jiné stanoveny v čl. 1 Protokolu k Úmluvě. Kasační soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05 a zdůraznil, že Ústavní soud používá pro hodnocení ústavnosti daní (jestliže sama Listina v případě daní omezení vlastnického práva předpokládá, neboť obsahuje ústavní zmocnění zdaňovat dané zákonodárci, jež mu poskytuje široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní) test proporcionality v modifikované verzi sledující toliko vyloučení extrémní disproporcionality a ověřující, zda nedošlo k porušení principu rovnosti. Nejvyšší správní soud vycházel také ze závěrů svého rozhodnutí sp. zn. 2 Afs 159/2005, ve kterém se k ústavní konformitě právní úpravy daňového penále vyjádřil, a to právě na základě algoritmu vytyčeného Ústavním soudem. Ústavní soud konečně usnesením sp. zn. III. ÚS 1394/07 závěry Nejvyššího správního soudu aproboval. Ten současně poukázal na to, že ZSDP umožňuje eliminovat případné konkrétní negativní dopady předepsaného penále, zdůraznil, jakým způsobem to lze učinit (prostřednictvím institutu prominutí příslušenství daně, jakož i institutu prominutí daňového nedoplatku) a připomněl, na co je nutno při aplikaci uvedených institutů brát zřetel při zachování principu rovnosti, což ostatně vyplývá z jeho judikatury.
Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně aby ji v celém rozsahu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla pro nedůvodnost zamítnuta. Současně vyslovil souhlas, aby v řízení před Ústavním soudem bylo upuštěno od ústního jednání.
Finanční ředitelství v Hradci Králové vyslovilo souhlas, aby v řízení před Ústavním soudem bylo upuštěno od ústního jednání. K věci samé se nevyjádřilo.
Finanční úřad ve Vysokém Mýtě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozhodnutí FŘ a napadených rozhodnutí. Dále uvedl, že výše penále byla vypočtena podle §63 odst. 3 ZSDP a poukázal na to, že daňový subjekt má možnost požádat o prominutí takto stanoveného penále. Této možnosti stěžovatelka využila. Žádosti ze dne 16. 11. 2007 Ministerstvo financí ČR nevyhovělo; dne 5. 3. 2010 stěžovatelka na uvedené ministerstvo podala novou žádost, která nebyla doposud vyřízena. Stěžovatelce bylo navíc po celou existence platebních výměrů na penále vyhovováno v jejích žádostech o posečkání placení těchto penále z důvodů podání opravných prostředků, správních žalob a kasačních stížností. FÚ konečně (k otázce přiměřenosti daňové povinnosti i stanoveného penále) uvedl, že pohledávkou správce daně z titulu dodatečně doměřené daně je pouze položka ve výši 5 887 540 Kč a nikoliv ve výši cca 13 mil. KČ, neboť zástavní právo smluvní ve výši 7 mil. Kč bylo zřízeno jako "ručení proti soukromému úvěru" předsedy představenstva stěžovatelky. Finanční úřad ve Vysokém Mýtě navrhl, aby Ústavní soud ustavní stížnost odmítl jako nedůvodnou a současně sdělil, že netrvá na ústním jednání v řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatelka v zaslané replice ze dne 13. 7. 2010 k jednotlivým vyjádřením uvedla zejména následující.
K části vyjádření FÚ týkající se pohledávky v celkové výši cca 13 mil. Kč (nejasně) prohlásila, že současná hodnota pohledávky je již pouze necelé 3 mil. Kč a že pohledávka ve výši cca 6 mil. Kč vznikla právě z titulu daně doměřené FÚ. Stěžovatelka opět připomněla to, že chyba daňového poradce vyloučila podání kasační stížnosti ve věci doměření daně.
K vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatelka opět namítla, že od počátku tvrdí a dokládá, že nikoli vlastní vinou byla připravena o možnost přezkumu správnosti doměřené daně (Poznámka: Ústavní soud připomíná, že o ústavní stížnosti související s touto věci již rozhodl pod sp. zn. I. ÚS 3285/09). Stěžovatelka v této souvislosti také dovozuje (a odůvodňuje), že se Nejvyšší správní soud nezabývá konkrétními okolnostmi případu; dodala, že ani samotná daň nebyla doměřena správně, takže nemůže být ani penále, které sleduje její osud, správně stanoveno.
K odůvodnění rozhodnutí FŘ a Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelka předkládá v podstatě stejnou argumentaci, kterou již použila ve vlastní ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace právě v souzené věci nastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí správních soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatelky zamítnut. V jejich odůvodnění bylo jasně a podrobně uvedeno (a to včetně odkazů na příslušnou a bohatou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a na vztah mezi právem ČR a evropským právem), proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu vyhovět a proč nelze akceptovat její názor na nepřezkoumatelnost rozhodnutí FŘ a Krajského soudu v Hradci Králové.
Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelčina opakující se argumentace, jež se týká tvrzené chyby daňového poradce, která měla vyloučit podání kasační stížnosti ve věci doměření daně z příjmu právnických osob a následně z něj dovozovaného nesprávně stanoveného penále; právě toho se týká tato konkrétní souzená věc. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že výše označeným usnesením ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 3285/09, odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí žaloby na zaplacení 5.887.540 Kč s příslušenstvím, ve které stěžovatelka uplatňovala nárok na zaplacení náhrady škody vůči daňovému poradci. Tam Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelčině spektakulární úvaze týkající se toho, zda by její (řádně podaná) kasační stížnost mohla mít úspěch proto, že se stěžovatelka domnívá, že FÚ nevykládá zákon správně. Ústavní soud tehdy zdůraznil, že z napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti plyne, že FÚ vycházel z účetnictví stěžovatelky vedené její vlastní účetní (zaměstnankyní), takže tím spíše stěžovatelka za její činnost odpovídala. Ústavní soud připomněl, že tato skutečnost platí navíc z toho důvodu, že stěžovatelka "neúčtovala v roce 2000 na základě tehdy známých skutečností v souladu s příslušnými předpisy", v účetnictví stěžovatelky chyběly veškeré účetní případy související se snížením hodnoty postoupené pohledávky a tedy "z tohoto pohledu je pak pochopitelně chybné i účtování" (srov. znalecký posudek na č. l. 220 spisu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, sp. zn. 55 Cm 1092005).
Ústavní soud proto ani nyní nemůže stěžovatelce - v této souvislosti - přisvědčit v jejím tvrzení, že se především Nejvyšší správní soud nezabýval konkrétními okolnostmi souzené věci; ostatně, sama kasační stížnost ve věci doměření daně z příjmu právnických osob podána nebyla a řízení před obecnými soudy ve věci žaloby na zaplacení 5.887.540 Kč s příslušenstvím, ve které stěžovatelka uplatňovala nárok na zaplacení náhrady škody proti daňovému poradci, bylo pravomocně ukončeno. Z toho také nelze dovodit nic jiného než to, že daňové penále za pozdní úhradu daně z příjmu právnických osob bylo vyměřeno právě za této právní situace a stěžovatelčina opakující se argumentace tvrzenou chybou daňového poradce je v této souzené věci irelevantní.
Ústavní soud nepovažuje argumentaci stěžovatelky za případnou ani z toho důvodu, že vyměřené daňové penále za pozdní úhradu daně z příjmů právnických osob bylo a i nadále (alespoň k datu vyjádření FÚ) je předmětem řízení o jeho prominutí; tu nelze přehlédnout - pro dokreslení - že stěžovatelce bylo vyhovováno v jejích žádostech o posečkání placení těchto penále se zřetelem k tomu, že podávala opravné prostředky, správní žaloby a kasační stížnosti. Tyto skutečnosti jak Krajský soud v Hradci Králové, tak i Nejvyšší správní soud ve svých odůvodněních připomínaly (§55a a §65 ZSDP). Jedná se o instituty, podle nichž zákonná právní úprava umožňuje v konkrétní věci prominout či zmírnit tvrdost zákona, byť to neznamená, že příslušný orgán (Ministerstvo financí ČR) stěžovatelce vyhovět musí.
Ústavní soud uzavírá, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Správní soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími správních soudů základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu