ECLI:CZ:US:2010:1.US.877.10.1
sp. zn. I. ÚS 877/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. A., zastoupené Mgr. Lukášem Raidou, advokátem, se sídlem 28. října 875/275, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2010 č. j. 8 Co 699/2009-57 a rozsudku pro uznání Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2009 č. j. 17 C 40/2009-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 26. 3. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 2 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem pro uznání byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 831 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení; tento rozsudkem byl odvolacím soudem potvrzen.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění do 30. 6. 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a obdobně i rozhodnutí ve věcech IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, je ta osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak dříve uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Za extrémní rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu nelze podle přesvědčení Ústavního soudu napadené rozsudky považovat, jelikož námitky stěžovatelky vztahující se k důvodům vydání rozsudku pro uznání nelze považovat za relevantní (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003 sp. zn. 32 Odo 616/03 a ze dne 26. 1. 2005 32 Odo 382/04), v dalším pak zejm. odvolací soud přesvědčivě a logicky konzistentně odpověděl na námitky stěžovatelky. Zde je namístě uvést, že stěžovatelka nenapadá samotný výsledek sporu, ale pouze proces, který k němu vedl a systém uplatňování tzv. formulářových žalob, když její stěžejní argumentace se opírá pro Ústavní soud o zcela nepochopitelné tvrzení, že "kombinovaná forma rozhodnutí soudu (pozn. platební rozkaz obsahující ve svém výroku i kvalifikovanou výzvu dle ust. §114b o. s. ř.) je natolik matoucí a nepřehledná, že ani právní zástupce žalované na tuto nereagoval soudem očekávaným způsobem" (pozn. v 30 denní lhůtě od podání odporu).
Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek musí přisvědčit názoru, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu), neboť podaný návrh nehájil základní práva stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj