ECLI:CZ:US:2010:2.US.1495.10.2
sp. zn. II. ÚS 1495/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2010. č. j. 20 Cdo 127/2010-80, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008 č. j. 16 Co 157/2008-22 (27) a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2007 č. j. 36 E 1/2007 - 12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných ve věci výkonu rozhodnutí. Tvrdí, že postupem shora citovaných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně základních práv a svobod.
Ve svých podáních stěžovatel žádá Ústavní soud o prodloužení lhůt k doplnění ústavní stížnosti či odstranění vad alespoň do konce roku s odůvodněním, že není v jeho možnostech učinit tak dříve, neboť mu stále nebyl připojen proud. Stěžovatel nejprve žádá Ústavní soud o ustanovení advokáta pro řízení o ústavní stížnosti, v následujícím podání pak uvádí, že se obrátil i na ČAK, nicméně nemůže zaručit, kdy bude advokát ustanoven, zvláště když nemůže ve své situaci poskytovat součinnost.
Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není. Stěžovatel především při podání ústavní stížnosti nebyl a nadále není zastoupen advokátem, neboť k návrhu nebyla přiložena plná moc advokáta a veškerá podání ve věci sepisoval sám. Stěžovatel tak nerespektoval ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ukládající fyzickým a právnickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti.
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, je přitom již dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (viz např. ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 790/04, sp. zn. II. ÚS 82/05, sp. zn. I. ÚS 169/05, sp. zn. II. ÚS 2291/08, sp. zn. III. ÚS 2292/08, sp. zn. 2967/09 a další). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti, jak si počínat v případě, že stěžovatel nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením, s odkazem na možnost určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem rozhodnutím České advokátní komory (§18 odst. 2, §45 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V daném případě bylo rozhodnutí dovolacího soudu doručeno ustanovené právní zástupkyni stěžovatele dne 24. 3. 2010, takže stěžovatel měl dostatečný časový prostor pro zajištění právního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel si byl při podání ústavní stížnosti zjevně vědom zákonných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Účelem vyrozumění s určením lhůty k odstranění vad návrhu podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Za této situace by bylo nadbytečné opětovně stěžovatele vyzývat k odstranění vad podání.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj