ECLI:CZ:US:2010:2.US.1697.10.1
sp. zn. II. ÚS 1697/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 119/2010 ze dne 16. února 2010, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 354/2009 ze dne 17. září 2009, a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 18/2009 ze dne 29. dubna 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 11. června 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona tím, že jako pronajímatel po určitou dobu neobnovil přívod elektrické energie do bytu obývaného nájemkyní L. H., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců. Dále mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu, a rovněž mu byl uložen peněžitý trest ve výši 25.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Poškozená byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na pořad věcí občanskoprávních. Usnesením odvolacího soudu bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto, coby podané z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně vytýká obecným soudům, že se dostatečně nezabývaly jeho důvodnou obhajobou a z jejich rozhodnutí není zřejmé, jak se vypořádaly s jeho námitkami, což s ohledem na právní názor, obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 113/96 (N 129/6 SbNU 449), považuje za vážné pochybení. Poukazuje na to, že v posuzovaném případě došlo nejen k obecně přijímané preferenci zájmů nájemníků, ale i ke kriminalizaci pronajímatele pro jednání, kterého se nedopustil a ani dopustit nemohl. Nezpochybňuje přitom hodnocení provedených důkazů ani z nich vyvozená skutková zjištění, ale toliko právní posouzení vytýkaných skutků. K odpojení vody a elektrické energie přistoupil s ohledem na nevyhovující technický stav instalace, který ohrožoval život a zdraví nájemníků. Na rekonstrukci neměl dostatek finančních prostředků kvůli respektování státem určené výše nájemného. Poukázal přitom na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389), a rozsudku Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska proti Polsku č. 35014/97 ze dne 16. června 2006 (správně 19. června 2006). Obecné soudy přitom v posuzované věci nezkoumaly, zda poškozená využila cestu občanskoprávního či správního řízení k ochraně svých práv, cítila-li se poškozena.
3. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
4. V nyní posuzovaném případě bylo stěžovateli vytýkáno pokračování v trvajícím trestném činu, pro nějž byl původně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 218/2008 ze dne 22. července 2008, přičemž ústavní stížnost stěžovatele proti němu (a navazujícímu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 213/2010 ze dne 25. března 2010) byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 1766/10 ze dne 2. července 2010.
5. Soud prvního stupně vyšel z toho, že to byl stěžovatel, kdo narušil pokojný nájemní vztah odpojením přívodu elektrické energie do bytu poškozené, a pokračoval v tom až do srpna 2008, kdy poškozenou poprvé vyzval ke zpřístupnění bytu za účelem obnovení dodávky elektrické energie. Přívod elektrické energie označil za základní standard při užívání jakéhokoliv bytu. Odvolací soud vyšel z toho, že stěžovatel byl předchozími rozsudky odsouzen za odpojení přívodu elektrické energie a vody do více bytů ve více domech, které vlastnil. Jednal přitom vždy zcela svévolně a typicky šikanózním způsobem, když takto "v zájmu poškozených" postupoval pouze v případě bytů s regulovaným nájemným a nikoliv v případě bytů, kde nájemníci platili neregulované nájemné. Poškozeným tak pod záminkou ochrany před úrazem elektrickým proudem ztěžoval či znemožňoval užívání bytu, až řada z nájemců tento tlak nevydržela a z bytů se odstěhovala. Konečně dovolací soud poukázal na zjištění, že se jednotliví nájemníci domáhali občanskoprávní ochrany u Městského soudu v Brně i u Úřadu městské části Brno - střed, které stěžovateli nařídily obnovení předešlého pokojného stavu, což stěžovatel nerespektoval. Z toho je zřejmé, že obecné soudy naplnily jak povinnost řádně se vypořádat s obhajobou a námitkami stěžovatele, tak především pozitivní povinnosti státu plynoucí z čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Argumentace nevyváženým vztahem mezi vlastníky domů s byty s regulovaným nájemným a nájemci těchto bytů v těchto domech je pak s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu zcela nepřípadná.
6. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu