ECLI:CZ:US:2010:2.US.1819.09.1
sp. zn. II. ÚS 1819/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. Š., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Valouškem, advokátem se sídlem Budečská 6, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 4. 2008 sp. zn. 3 T 148/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. 6 To 218/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2009 stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů s odkazem na porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 4. 2008 sp. zn. 3 T 148/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu dle §250a odst. 1, 3 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Poškozená Pojišťovna Kooperativa, a.s. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, stěžovatele uznal vinným trestným činem pojistného podvodu dle §250a odst. 1 tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále městský soud uložil obžalovanému peněžitý trest ve výměře 20.000,-Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Poškozená Pojišťovna Kooperativa, a. s., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 4. 2009 sp.zn. 8 Tdo 267/2009 dovolání odmítnul dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu dle §250a tr.zákona je třeba, aby pachatel při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Tohoto jednání se však nedopustil. Trestný čin pojistného podvodu je trestným činem úmyslným, v daném případě však nebylo zjištěno, že by stěžovatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný v zákoně. Pokud soudy hodnotily jednání stěžovatele jako úmyslné, porušily tak ust. §4 trestního zákona i čl. 8 odst. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Přestože stěžovatel odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností - zjevně - nenapadá. Tato skutečnost vyplývá nejen z textu petitu (jímž je Ústavní soud vázán, neboť jím stěžovatel určuje ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá, pročež je ústavněprávní přezkum nad takto vymezený rámec zcela vyloučen), ale i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel zmiňuje toliko ve smyslu rekapitulace procesní stránky věci, aniž by jakkoli oponoval názoru dovolacího soudu, že v dovolání neuplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod a že by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu stěžovatele protiústavní. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel Ústavnímu soudu nezaslal ani jako přílohu k ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 331 a usnesení ze dne 24. 10. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 454/06; srov. též mutatis mutandis usnesení ze dne 19. 11. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09).
Nenapadl-li proto stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, a z tohoto důvodu nezbylo než ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítl [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj