ECLI:CZ:US:2010:2.US.1884.10.1
sp. zn. II. ÚS 1884/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. P. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Pavlem Bartošem, advokátem, se sídlem v Berouně, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, č. j. 14 To 196/2010-57, a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 4. 2009, č. j. 26 PP 141/2009-38, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, který k výzvě soudce zpravodaje ve stanovené lhůtě řádně prostřednictvím advokáta doplnil tak, aby po formální stránce vyhovoval požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal po Ústavním soudu zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Kladně napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého blíže označenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 1 a Okresního soudu v Trutnově. Okresní soud konstatoval, že sice shromážděné podklady osvědčují vykonání poloviny trestu, stěžovatelovo spořádané chování ve výkonu trestu oceněné 27 kázeňskými pochvalami, pracovní zařazení na pracovišti s volným pohybem a celkově kladné hodnocení stěžovatele ve věznici i na pracovišti, ale podmínka polepšení zde není jedinou a nelze ji přeceňovat. Základním důvodem pro zamítnutí žádosti je podle soudu skutečnost, že na podkladu jeho trestní minulosti nelze s maximální měrou pravděpodobnosti důvodně očekávat, že po podmíněném propuštění bude vést řádný život, aniž by bylo patrné riziko recidivy. Okresní soud připomněl, že stěžovatel již dříve odpykával dlouhodobý trest odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněné propuštěn. Poté vyložil, proč s ohledem na charakter předchozí a nynější trestné činnosti a časové souvislosti jednání musel učinit závěr výše uvedený. Uzavřel, že nikoli každý výkon trestu musí zákonitě končit úlevou v podobě podmíněného propuštění, a to i když se v něm odsouzený chová příkladně. Stěžovatel příležitost vést řádný život měl, leč opakovaně ji nevyužil.
Krajský soud svým usnesením, taktéž nyní napadeným, podanou stížnost zamítl. Připojil se k závěrům soudu prvého stupně i k jejich odůvodnění. V reakci na námitky stěžovatele zdůraznil, že institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebyl do zákona zakotven proto, aby za dobré chování či práci ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Podmíněné propuštění je na místě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a pro společnost není příliš velké riziko recidivy. Jakkoliv výsledky odsouzeného dosažené ve výkonu trestu odnětí svobody prokazují polepšení, není to samo o sobě zárukou řádného vedení dalšího života. Je třeba hodnotit další důležité skutečnosti, rekapitulovat dosavadní život odsouzeného, zvážit charakter a závažnost jeho trestné činnosti a vyhodnotit podmínky, do kterých by se podmíněně propuštěný vracel. Po zvážení těchto kritérií dospěl stížnostní soud ke shodnému závěru jako soud prvého stupně, totiž že riziko recidivy stěžovatele je přes všechna pozitiva vysoké.
Stěžovatel s napadenými rozhodnutími spokojen není. Zásah do svých základních práv spatřuje konkrétně v tom, jak obecné soudy přistoupily k výkladu předpokladů podmíněného propuštění. Z předchozího odsouzení stěžovatele totiž učinily okolnost, která kategoricky vylučuje aplikaci tohoto institutu, ačkoliv zákon ani v takové situaci podmíněné propuštění nezakazuje. Stěžovateli je tak odnímáno právo přesvědčit soud o tom, že v budoucnu řádný život skutečně povede. I když předchozí odsouzení je okolností, kterou musí soud při svém rozhodování o tomto typu návrhu zvažovat, není okolností jedinou. Stěžovateli již navíc byla přičtena k tíži několikrát, a to při ukládání současného trestu i při rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění. Napadená rozhodnutí vnímá stěžovatel jako signál, že je zbytečné se o cokoliv snažit, když z hlediska možnosti podmíněného propuštění stejně nemá šanci přesvědčit, že v budoucnu povede řádný život.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [obdobně též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Je vhodné připomenout, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný.
Stěžovatel je na základě pravomocných rozsudků obecných soudů ve výkonu trestu odnětí svobody za majetkovou trestnou činnost. Podle §88 odst. 1 trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.) může soud po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
Otázce aplikace ustanovení §88 trestního zákoníku, resp. přesněji v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.), o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů.
Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10, http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupné tamtéž). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného ve zmiňované věci sp. zn. IV. ÚS 70/09, je ve výlučné pravomoci obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu dle §88 trestního zákoníku (dříve §61 tr. zákona) jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 590/09, dostupné tamtéž). Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by v případech rozhodování trestních soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění mohlo dojít za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle soudce, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory.
K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo. Těžištěm ústavní stížnosti je otázka interpretace institutu podmíněného propuštění. Obecně lze konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak okresní, tak krajský soud se námitkami a argumenty stěžovatele podrobně zabývaly a své vlastní závěry podrobně a logicky odůvodnily. V rovině konkrétních námitek Ústavní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelem, že předchozí odsouzení není absolutní překážkou kladného posouzení žádosti o podmíněné propuštění; obecný soud by postupoval nesprávně, pokud by již na základě samotného zjištění existence dřívějších odsouzení dospěl k závěru o nemožnosti podmíněného propuštění stěžovatele. K tomu ovšem v posuzované věci nedošlo, neboť obecné soudy k předchozím trestům přihlížely v rámci zhodnocení osoby, resp. dosavadního životního stylu stěžovatele, což pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má. V projednávané věci tudíž nelze nalézacímu soudu ničeho vytýkat, jestliže v odůvodnění svých závěrů o pravděpodobnosti vedení řádného života u odsouzeného přihlédl k tomu, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil opakovaně desítkami útoků v těsných časových souvislostech, přičemž šlo i o jednání toho nejzávažnějšího charakteru v podobě zvlášť závažné trestné činnosti. Žádné z řady předchozích odsouzení však nepřimělo stěžovatele začít žít řádným životem a jednou již poskytnutého dobrodiní podmíněného propuštění nevyužil. Pochybnosti o prognóze stěžovatele byly tedy konkrétně a přesvědčivě vyargumentovány. Ústavní soud to nepovažuje za výraz svévole, jímž by docházelo k porušování základních práv stěžovatele.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že na rozhodování soudů o podmíněném propuštění nelze vztahovat bezezbytku zásady rozhodování o vině trestným činem, zejména zásadu in dubio pro reo (in dubio pro libertate). Jak již bylo výše naznačeno, není podmíněné propuštění právem, ale privilegiem, závislým na soudcovském uvážení, při němž musí obecný soud zohlednit aspekty resocializační a nápravné i ochrannou funkci trestu odnětí svobody.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu