ECLI:CZ:US:2010:2.US.2187.08.1
sp. zn. II. ÚS 2187/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Na Hradbách 16, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1412/07, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007 č. j. 3 To 554/2006-7831 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 2. 2006 č. j. 19 T 104/2000-7770, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 5, poslední věta zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 10 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem ustanovení §2 odst. 5 poslední věta trestního řádu v platném znění.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že při rozhodování obecných soudů došlo k nesprávné aplikaci zákazu reformationis in peius a byly porušeny principy zákazu libovůle a předvídatelnosti rozhodnutí, k čemuž Nejvyšší soud, který rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumával jen v mezích ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepřihlížel. V porušení zákazu změny rozhodnutí k horšímu jen na podkladě opravného prostředku obviněného stěžovatel spatřuje nesprávné právní posouzení skutku, neboť soudy dle něj posuzovaly jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před podáním obžaloby i ve stádiu před obecnými soudy, přičemž poukazuje na to, že skutek, uvedený v obžalobě, zcela neodpovídá skutku popsanému ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť tato věta neobsahuje žádné skutečnosti, z nichž by vyplývaly znaky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. z. Především namítá nedostatek zavinění ve formě úmyslu. Dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005 a tvrdí, že porušení zákazu reformationis in peius spočívá v tom, že pokud odvolací soud rozhodoval v původním řízení na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele pouze proti výroku o trestu, nemohl být v dalším řízení, konaném po zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně, změněn rozsah skutku v neprospěch stěžovatele. Dle jeho názoru již orgány činné v přípravném řízení neoznačily přesným a nezaměnitelným způsobem skutek, pro který byl odsouzen, čímž porušily ustanovení §220 odst. 1 tr. ř.
Návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 5 poslední věta tr. ř. stěžovatel odůvodňuje tím, že tato úprava, která nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, nezaručuje rovnost zbraní a tím porušuje princip fair procesu, neboť soudům umožňuje, aby se bez návrhu státního zástupce podílel na utváření popisu skutku a formulování viny obžalovaného. Uvedené ustanovení tedy brání řádnému uplatnění práva na spravedlivý proces dle Úmluvy a není tak v souladu s čl. 10 Ústavy.
K ústavní stížnosti se vyjádřili coby účastníci řízení Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Opavě.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že důvody ústavní stížnosti nepovažuje za právně relevantní, a odkázal na své rozhodnutí, v němž se s obdobnými námitkami stěžovatele vypořádal. Navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Okresní soud v Opavě vyjádřil názor, že obsah ústavní stížnosti je v podstatě reflexí současné právní úpravy trestního řízení, která je, pokud jde o roli státního zástupce a soudu při dokazování, vlivu podání stran na další postup a výsledek řízení, mnohoznačná a není ovládána jednotnou koncepcí a zásadami a dostatečně zřetelnými formulacemi. Chybí úprava odpovědnosti státního zástupce a vlivu jeho úkonů na průběh a výsledek řízení v případě, že je nedostatečně činný. Výsledná smíšená koncepce tr. řádu v praxi vede k tomu, že ustanovení §2 odst. 5 poslední věta tr. ř. se někdy stává primárním. Soud se však nedomnívá, že by tato nejednoznačnost mohla být odstraněna zrušením ve stížnosti označené části ustanovení, neboť jde o otázku změny zákona v širším rozsahu. Má za to, že v případě stěžovatele nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, rovnosti zbraní i zákazu reformationis in peius. Poukázal na to, že totožnost skutku je dána jednáním stěžovatele, shodně popsaným jak ve sdělení obvinění, tak i pod bodem 2 rozsudku, přičemž úplná shoda dalších skutkových a právních okolností není vyžadována. Doplnění skutkových okolností v napadeném rozsudku oproti prvnímu zrušenému rozsudku bylo provedeno na základě skutečností známých z dokazování, a obhajoba měla možnost se k nim vyjádřit. Soud je přesvědčen, že oproti původnímu zrušenému rozsudku nedošlo ke zhoršení postavení stěžovatele.
Na uvedená vyjádření účastníků řízení, která byla stěžovateli zaslána k případné replice, již stěžovatel nereagoval.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 T 104/2000, který si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl stěžovatel společně se spoluobviněným Ing. V. H. uznán vinným trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku dle §127 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovatel podle §127 odst. 1 tr. z. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Odvolání stěžovatele do rozsudku soudu prvního stupně bylo druhým napadeným rozsudkem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1412/2007 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, z úvodní pasáže ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak rozsudky soudů I. a II. stupně, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu, čemuž koresponduje i odůvodnění ústavní stížnosti, v němž jsou vznášeny argumenty i proti dovolacímu rozhodnutí. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele. Stěžovatel především namítá porušení procesních ustanovení, která se týkají tzv. zákazu reformationis in peius, tedy zákazu změny rozhodnutí k horšímu jen z podnětu opravného prostředku podaného obviněným, a s tím souvisejícího nedodržení totožnosti skutku ve vztahu mezi sdělením obvinění, obžalobou a odsuzujícím rozsudkem, což se mělo projevit v nesprávném právním posouzení věci. Namítá i absenci zavinění ve formě úmyslu ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
V prvé řadě je nutné uvést, že obdobnými námitkami se již zabývaly soud odvolací a částečně i soud dovolací, neboť ústavní stížnost je obsahově totožná se stěžovatelem uplatněnými opravnými prostředky. Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele řešil věcně, se velmi podrobně vypořádal s dovolací (i stížnostní) námitkou, podle níž z popisu skutku ve skutkové větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit existenci subjektivní stránky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. z., i dalších zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, přičemž vysvětlil, proč nelze této námitce přiznat opodstatněnost. Po důkladném rozboru jednotlivých zákonných znaků a jejich aplikaci na konkrétní případ jasně uzavřel, že nevznikají žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu ani jejích ostatních znaků, neboť použitá právní kvalifikace zcela odpovídá skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a jež jsou vyčerpávajícím způsobem shrnuty ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Ústavní soud nepovažuje za nutné ani vhodné, aby znovu jeho podrobnou ústavně konformní argumentaci opakoval či doplňoval. Zcela postačí, když odkáže na příslušnou část odůvodnění dovolacího rozhodnutí (viz str. 19 až 23 tohoto rozhodnutí), jakož i na odůvodnění rozsudků soudů nalézacího a odvolacího, která jsou v tomto směru také naprosto jasná a přesvědčivá. Pouze připomíná, že právě Nejvyšší soud dle §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. zajišťuje zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje. Této role Nejvyšší soud v projednávaném případě náležitě využil, a Ústavnímu soudu tak nepřísluší jeho závěry přehodnocovat .
Stran namítaného nezákonného a neústavního doplňování popisu skutku, vedoucího k porušení zásady reformationis in peius, k němuž mělo docházet v průběhu trestního stíhání stěžovatele, je třeba nejprve připomenout, že český trestní proces je ovládán zásadou obžalovací, z níž mimo jiné vyplývá, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze nesmí překročit (viz ustanovení §2 odst, 8 a §220 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád blíže nevymezuje a nedefinuje skutek, který je předmětem trestního stíhání obviněného. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, později v žalobním návrhu a následně v odsuzujícím rozhodnutí, ze které vzešel následek, porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu, je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku, anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku. Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobě, resp. ve výrokové části odsuzujícího rozhodnutí, musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mimo jiné shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, případě byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1724/08).
V projednávané věci Ústavní soud (stejně jako obecné soudy) nezjistil zásadní odlišnosti v charakteru popsaného skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a odsuzujícím rozsudku, které by znamenaly porušení zásady reformationis in peius. V průběhu trestního stíhání stěžovatele sice docházelo k upřesňování popisu skutku, pro který byl stíhán a odsouzen, a to s ohledem na výsledky prováděného dokazování, podstata stíhaného skutku se však nezměnila a nedošlo ani ke změně jeho rozsahu, závažnosti následků či ke zpřísnění jeho právní kvalifikace. Postavení stěžovatele se tím nijak nezhoršilo.
Stěžovatelem poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05 na jeho případ nedopadá. Šlo v něm o to, že odvolací soud, jednající jen na základě odvolání obviněného, poté, co zjistil, že popis skutku je vadný, nově formuloval skutkovou větu výroku a zhoršil postavení obviněného, neboť v důsledku jeho korekce bylo stíhané jednání posunuto směrem k dokonanému činu. Nic takového v posuzované věci nenastalo.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces i další namítaná ústavní práva. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §2 odst. 5 poslední věta tr. ř. pro rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud uvádí, že z dikce ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu (zejména slovo "spolu") je zřejmé, že primárním prostředkem k ochraně stěžovatelových ústavních práv je ústavní stížnost. Teprve tehdy, když ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, je možno se zabývat návrhem na zrušení právního předpisu. To ve svých důsledcích však rovněž znamená, že návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti a jestliže Ústavní soud ústavní stížnost odmítne z důvodu zjevné neopodstatněnosti, je současně odmítnut také připojený návrh na zrušení právního předpisu. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) přenášela i na ty, kteří takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (srov. např. usnesení sp. zn. III. 101/95 Sb. n. u., sv. 4, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu