ECLI:CZ:US:2010:2.US.234.10.1
sp. zn. II. ÚS 234/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatelky Servisní služby, s. r. o., se sídlem Kartouzská 200/4, Praha 5, IČ: 27169341, zastoupené JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 114/2009-29 ze dne 25. 9. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro údajné porušení jejího ústavně zaručeného práva na právní jistotu. Dále stěžovatelka požádala Ústavní soud o přiznání náhrady nákladů řízení.
Z obsahu připojeného listinného materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 23 Co 114/2009-29 ze dne 25. 9. 2009 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") změnil rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích č. j. 16 Nc 14444/2006-12 ze dne 25. 7. 2008, kterým tento soud v rámci rozhodnutí o zastavení exekuce (výrok I.) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové náklady exekuce ve výši 4.165,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky krajský soud ve výroku I. nově rozhodl tak, že zachoval povinnost stěžovatelky zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 4.165,- Kč a nadto uložil povinnému nahradit soudní exekutorce odměnu ve výši 3.570,- Kč. V odůvodnění zmínil svůj konstantní postup aplikovaný v minulosti při rozhodování o otázce náhrady nákladů exekuce v obdobných věcech, kdy vycházel z ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), ve znění zákona č. 347/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, dle něhož v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinné hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Jelikož tyto závěry ve světle stávající judikatury Ústavního soudu neobstojí, odvolací soud nově posoudil povinnost k úhradě nákladů soudního exekutora dle právní úpravy platné do 31. 12. 2007 a dospěl k závěru, že k zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného došlo s částečným zaviněním obou účastníků řízení. Na straně oprávněné shledal odvolací soud procesní zavinění ve skutečnosti, tvrzené samotnou oprávněnou, že předala soudní exekutorce k vymožení cca 300 až 400 pohledávek s předpokladem, že 65 % z těchto pohledávek je rizikových a možně nedobytných. Podle odvolacího soudu stěžovatelka vstupovala do exekučního řízení s vědomím, že ve větším množství případů nedojde, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení její pohledávky a soudní exekutorce vzniknou náklady exekuce, které ji nebudou uhrazeny. Odvolací soud za této situace přistoupil k rozdělení povinnosti hradit náklady exekuce mezi oba účastníky exekučního řízení způsobem shora uvedeným.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá, že argumentace krajského soudu ohledně její povinnosti jako oprávněné hradit náklady exekutora ve výši 4.165,-Kč spočívala na nesprávném právním posouzení věci. Dovozuje, že i v tomto případě jde o věc obdobnou, jakou Ústavní soud řešil v celé řadě svých předcházejících rozhodnutích (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. 6. 2009 a sp. zn. I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 a další). S ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, týkající se aplikace ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007, na exekuční řízení zahájená v době jeho účinnosti (před novelizací provedenou zákonem č. 347/2007 Sb.), označila stěžovatelka za protiprávní postup, kterým soud uložil při zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného oprávněnému povinnost k úhradě nákladů řízení, když oprávněný toto zastavení procesně nezavinil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že obdobně postupoval v usneseních sp. zn. II. ÚS 821/10 ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 891/10 ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 906/10 ze dne 29. 4. 2010 či sp. zn. III. ÚS 1038/10 ze dne 13. 5. 2010, vydaných v jiných stěžovatelčiných kauzách. Ústavní soud ani v posuzované věci neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v citovaných rozhodnutích a v podrobnostech na ně proto odkazuje.
Stěžovatelka i v tomto případě předložila Ústavnímu soudu "formulářovou" ústavní stížnost, v níž téměř doslovně setrvala na argumentaci přednesené před krajským soudem, aniž by jakkoliv reagovala na obsah odůvodnění posléze tímto soudem vydaného rozhodnutí. Odvolací soud v něm k předneseným námitkám stěžovatelky akcentoval závěry Ústavního soudu ohledně ústavně konformního výkladu intertemporality založené předmětnou novelou exekučního řádu a v daném směru změnil odůvodnění soudu prvého stupně a sám reagoval na nálezy Ústavního soudu, které se přímo týkaly právní věci stěžovatelky. Ústavní soud je proto, shodně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 906/10, nucen konstatovat, že využitá argumentace stěžovatelky odkazující bez dalšího na citované nálezy, ztrácí ve světle důvodů, pro které odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, právní relevanci.
Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, N 58/2 SbNU 151), zkoumal tedy, zda napadené rozhodnutí nezasahuje do základních práv stěžovatelky v důsledku jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených, ovšem s negativním výsledkem. Krajský soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal posléze právní názor, který nejen vychází ze zjištěného skutkového stavu, ale opírá se též o ústavně konformně interpretovanou právní normu. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že i stěžovatelce lze přičítat částečné zavinění na zastavení exekučního řízení, a je tedy povinna nést část nákladů exekuce, nelze mu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Z důvodů výše naznačených Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud rovněž podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení, který stěžovatelka ani nijak neodůvodnila.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu