ECLI:CZ:US:2010:2.US.2475.10.1
sp. zn. II. ÚS 2475/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a souců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) V. J., 2) E. J., zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010 č. j. 10 Cmo 68/2010-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým mělo být zasaženo je jejich ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Poukazují i na porušení čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie.
Stěžovatelé uvádějí, že k podání přihlášky své pohledávky za Pražským stavebním bytovým družstvem z titulu práva na bezúplatný převod bytové jednotky, kterou mají v užívání, do osobního vlastnictví je vedla právní nejistota, kterou přináší ustanovení §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. (dále jen "Insolvenční zákon"), a tuto nejistotu dále zvýšilo popření existence přihlášené pohledávky insolvenčním správcem, což bylo důvodem podané incidenční žaloby. Ke zpětvzetí žaloby je vedla skutečnost, že soud v jiném obdobném řízení žalobu zamítl. Poukazují na důvody tohoto zamítavého rozsudku, přičemž vyslovují přesvědčení, že zahájení incidenčního sporu v jejich případě, a tedy i vznik nákladů řízení zavinil insolvenční správce a stěžovatelům nemůže být přičítáno k tíži, že hájili své právo na bezúplatný převod. S poukazem na obdobné incidenční spory zahájené u stejného soudu považují za absurdní a v rozporu se zásadami spravedlnosti, aby vrchní soud správci, který je sám advokát, a přesto se nechal v těchto sporech zastupovat jiným advokátem, přiznal náhradu nákladů v plné výši. Poukazují i na nejednotnost rozhodování soudů obou stupňů v uvedených incidenčních sporech. Vrchní soud měl dle jejich názoru ke všem uvedeným skutečnostem přihlédnout a o náhradě nákladů řízení rozhodnout v souladu s ustanovením §150 o. s. ř. V tomto směru poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07. V závěru stížnosti stěžovatelé upozorňují, že v obdobné záležitosti byly u Ústavního soudu podány další ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1821/10, III. ÚS 2104/10, IV. ÚS 2138/10 a IV. ÚS 2141/10. Navrhují proto spojení těchto věcí s jejich ústavní stížností.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, insolvenčnímu správci dlužníka, domáhali určení, že je po právu jejich pohledávka na bezúplatný převod vlastnického práva k bytové jednotce a podílu na společných částech domu označenému v žalobě. Dříve, než soud začal jednat ve věci samé, vzali svou žalobu zpět. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2010 č. j. 196 Cm 123/2009-15 bylo podle §96 odst. 2 o. s .ř. řízení o žalobě stěžovatelů zastaveno, stěžovatelům byl vrácen soudní poplatek a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalovaného rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok I.). Výrokem II. stěžovatelům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovanému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že na případ, kdy k zastavení řízení dochází v důsledku procesního úkonu žalobce, nedopadá soudem aplikované ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože takový případ řeší občanský soudní řád v ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatelé vzali návrh zpět pro chování žalovaného po podání návrhu. Odvolací soud zvažoval i případné použití ustanovení §150 o. s. ř., podmínky pro takový postup však neshledal.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné věci posoudil a shledal neodůvodněným.
Obsahově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to právě ve věcech, vedených pod sp. zn. I. ÚS 1821/10, III. ÚS 2104/10 a IV. ÚS 2141/10, které stěžovatelé navrhli spojit ke společnému řízení s jejich ústavní stížností, přičemž tyto ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Závěry učiněné v označených věcech lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat a shodně s nimi uvádí následující:
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující rozhodnutí o porušení základních práv či svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny věci. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních zákonných ustanovení (o nákladech občanskoprávního řízení), postačí se omezit na konstatování, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde zjevně dány nejsou; stěžovatelé patrně podléhají představě, že Ústavní soud je nadán zvláštní působností k přezkumu rozhodnutí o nákladech občanskoprávního řízení proto, že zde již jiného opravného prostředku (dovolání) není.
To platí tím spíše, dovolávají-li se stěžovatelé dobrodiní ustanovení §150 o.s.ř., tj. že obecný soud měl v jejich prospěch uplatnit hledisko "důvodů hodných zvláštního zřetele".
Pouze na okraj a nad tento rozhodný rámec je přiléhavé poznamenat, že okolnost, že ve vztahu k nároku na bezúplatný převod vlastnického práva podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, se uplatní zvláštní normativní řešení, které nevyžaduje podání přihlášky podle §173 insolvenčního zákona, měla být stěžovatelům zřejmá od počátku, a to rovněž (vedle stěžovateli zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155) i z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 5/05, 303/2006 Sb., N 77/41 SbNU 11, týkajícího se výkladu §27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, obsahově odpovídajícího aplikovanému §285 odst. 4 insolvenčního zákona. Není ostatně důvod, proč by důsledky případné "nesjednocené judikatury" - i kdyby tomu tak bylo - měl nést (výhradně) žalovaný. Je tudíž namístě uzavřít, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dojít nemohlo.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu