ECLI:CZ:US:2010:2.US.3092.09.1
sp. zn. II. ÚS 3092/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-venkov, Brno, Příkop 6, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem Brno, Lidická 23b, směřující proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 9. 2009 č. j. 7 Nc 3080/2008-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 1 odst. 1. čl. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 9 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Benešové bylo rozhodnuto, že příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný stěžovatelem dne 18. 8. 2009 pod číslem jednacím 037 Ex 902/08-135 se mění tak, že povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč a oprávněnému na nákladech právní pomocí částku 42.140,- Kč a advokátní paušál 1.200,- Kč. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1038/08 a sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Okresní soud vycházel při svém rozhodování z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který vyslovil právní názor, že pohledávka nebyla vymožena, ale uhrazena mimo exekuční řízení. Proto stanovil výši nákladů soudního exekutora na 7.735,- Kč, tj. odměnu ve výši 3.000,- Kč dle §11 odst. 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb.
Stěžovatel je naopak názoru, že jeho odměna měla být stanovena dle §11 odst. 1 písm. a) ve výši 50% odměny dle §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., a v souladu s §27 této vyhlášky, tedy 15% exekutorem vymoženého plnění.
Proti rozhodnutí okresního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž (mj.) polemizuje s aplikaci citovaných nálezů Ústavního soudu na danou věc.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy zásadně jevem výjimečným a je vázán na splnění výše naznačených podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, to by odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. V posuzované věci okresní soud vyšel z právního názoru vysloveného v nálezech sp. zn. II. ÚS 1038/08 a Pl. ÚS 8/06, a to ve smyslu požadavku reflexe skutečnosti, zda povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil. V této souvislosti okresní soud reflektoval v citovaných nálezech deklarovaný princip zákonné ochrany povinného a důsledky z tohoto principu dopadající na povinného, oprávněného a na exekutora, jestliže smyslem exekuce není majetková likvidace povinného subjektu. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Ústavní soud by tak mohl učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci neshledal. Lze dodat, že obdobně rozhodl Ústavní soud ve své judikatuře např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/08.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu