ECLI:CZ:US:2010:2.US.3189.10.1
sp. zn. II. ÚS 3189/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem Matoušova 12, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010 č. j. 28 Co 382/2010-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to jeho výroku II., kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení. Tvrdí, že tímto výrokem bylo porušeno jeho ústavní právo garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu shledává v napadeném rozhodnutí jednání, které lze označit za soudní libovůli. Má za to, že mu nemůže být kladeno k tíži, že žalobce uplatnil promlčený nárok a navíc vylíčil skutkové okolnosti jeho vzniku tak, že od počátku bylo zřejmé, že žaloba nemůže být úspěšná. Stěžovatel musel v předmětném řízení vynaložit finanční prostředky na své právní zastoupení a odvolací soud na něj nedůvodně tyto náklady za chybně uplatněný nárok žalobcem přenesl, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Okresní soud v Příbrami uložil rozsudkem ze dne 5. 5. 2010 č. j. 12 C 259/2009-50 stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 30.000,- Kč s přísl. úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 18.110,- Kč. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím (výrok II.). Důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž nepřiznal v řízení úspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, opřel o zjištění, že stěžovatel si od žalobce, s nímž měl tehdy přátelské vztahy a byli kolegy v armádě, půjčil nejméně částku 25.000,- Kč, kterou žalobci nevrátil. Tuto půjčku sám nepopírá. Před odchodem ze stejného útvaru stěžovatel z tohoto důvodu dodatečně podepsal smlouvu o půjčce, s níž se žalobce jako s jediným dokladem obrátil na soud, když mu stěžovatel půjčené peníze nevrátil. Postoj stěžovatele považoval odvolací soud za nemorální a nehodný vojáka Armády České republiky a dnes policisty Policie České republiky.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že mu odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, přestože byl z procesního hlediska plně úspěšný.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http: //nalus.usoud.cz)). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více, že jde o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 357). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení v případě aplikace ustanovení §150 o. s. ř. se předpokládá, že obecný soud své rozhodnutí náležitě odůvodní, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 801/10 ze dne 6. 5. 2010).
Z uvedeného hlediska nelze odvolacímu soudu cokoli vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení podrobně a srozumitelně vyložil důvody, o něž opřel svůj závěr o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Jde přitom o okolnosti, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Nelze tedy hovořit o možné libovůli v rozhodování, která by jedině mohla vést k vydání zrušujícího nálezu. Ve vztahu k námitkám stěžovatele Ústavní soud pouze připomíná, že v projednávaném případě nejde o posouzení skutečností relevantních pro rozhodnutí o věci samé, ale o zvažování důvodů hodných zvláštního zřetele, které je zcela ponecháno na uvážení soudu, rozhodujícího o nákladech řízení. Pokud takové okolnosti odvolací soud shledal a jejich užití řádně odůvodnil, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jeho postup detailně přezkoumával.
Lze tedy uzavřít, že požadavky vyplývající ze striktně omezeného rámce ústavního přezkumu nákladového výroku, odůvodněného ustanovením §150 o. s. ř., byly splněny. Poukaz stěžovatele na nálezy, v nichž Ústavní soud obecným soudům opakovaně vytýkal nedostatečné odůvodnění nákladového výroku či zjevnou libovůli v rozhodování o nákladech řízení, je proto nepřípadný.
Ústavní soud tudíž nezjistil porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu