ECLI:CZ:US:2010:2.US.3319.09.1
sp. zn. II. ÚS 3319/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 592/2008 ze dne 31. srpna 2009, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 12 Nc 1889/2007-11 ze dne 20. listopadu 2007, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti WIRPO s. r. o., se sídlem Hájecká 1194/12, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 22. prosince 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvního stupně bylo na návrh vedlejší účastnice řízení (tam oprávněné) zastaveno exekuční řízení proti stěžovateli a současně bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení 29.060 Kč. Usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení soudu prvého stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel rekapituluje, že mu byla rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 9/2005 ze dne 22. května 2007 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 73/2007-818 ze dne 11. září 2007 uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení škodu ve výši 516.837 Kč a současně mu byla uložena povinnost nahradit tuto škodu podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Tato rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 136/2008 ze dne 11. června 2008 a toto rozhodnutí doložil soudu prvého stupně v nyní posuzované věci (po podání odvolání) dne 5. září 2008.
3. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nijak nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání. Je totiž přesvědčen, že návrh vedlejší účastnice řízení byl podán předčasně, a proto měl být odmítnut jak neoprávněný. V důsledku uložení povinnosti podle §59 odst. 2 trestního zákona bylo totiž rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu podle §228 odst. 1 trestního řádu omezeno jen na určení výše škody, a lhůta k plnění se shodovala se zkušební dobou. Ta v době podání exekučního návrhu ještě neuplynula.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Pokud tedy ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice, jež mu nepřísluší (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). To je právě posuzovaný případ.
5. Argumentace stěžovatele o předčasnosti exekučního návrhu s ohledem na jím podaný výklad ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona a §228 odst. 1 trestního řádu, tvořila zcela zjevně i obsah jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. To je zřejmé jak z narativní části usnesení odvolacího soudu, tak i z koncepce ústavní stížnosti. S touto námitkou se odvolací soud vypořádal tím, že označil za zcela nesprávný stěžovatelem podaný výklad příslušných ustanovení trestního zákona a trestního řádu. Uvedl, že stěžovatelovým výkladem došlo ke smíšení podmínek pro závěr o tom, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil, s vykonatelností rozhodnutí o náhradě škody. Názor odvolacího soudu je přitom v souladu jak s ustálenou rozhodovací činností obecných soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2578/2006 ze dne 30. října 2007), tak i s názory doktríny (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 520-521). Lze tedy uzavřít, že se odvolací soud s námitkou stěžovatele srozumitelně vypořádal a jeho závěr byl předvídatelný. Zcela opodstatněný byl i závěr o tom, že soud prvního stupně postupoval správně, když řízení zastavil v důsledku zpětvzetí návrhu vedlejší účastnice řízení.
6. Ve vztahu ke skutečnosti, že byl před rozhodnutím odvolacího soudu zrušen exekuční titul, stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítá a ostatně ve vztahu k této skutečnosti stěžovatel nic nenamítal ani nenavrhoval ani v podání (přiloženém k ústavní stížnosti), kterým soud prvního stupně (po podání odvolání) informoval o zrušujícím rozhodnutí. S ohledem na to by případná námitka ve vztahu k této skutečnosti, obsažená v ústavní stížnosti, byla nepřípustná pro nevyčerpání všech prostředků nápravy.
7. Konečně stěžovatel tvrdí, že v posuzovaném případě mělo dojít výkladem právních norem k odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Toto jeho tvrzení nebylo nijak vyargumentováno a jeví se zcela nepřípadné.
8. Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 psím. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu