ECLI:CZ:US:2010:2.US.375.10.1
sp. zn. II. ÚS 375/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2009 č. j. 2 To 74/2009-91 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 7. 2009 č. j. 53 T 1/2009-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušení jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V úvodu své ústavní stížnosti stěžovatel připomíná, že předmětné trestní řízení bylo "obnoveným řízením", neboť byl původně stíhán a odsouzen jako uprchlý. V novém řízení se soudu nepodařilo zajistit účast korunního svědka Ľ. M., jehož výpověď je jediným přímým usvědčujícím důkazem. Soud se ovšem spokojil s přečtením jeho předchozích výpovědí. Stěžovatel má za to, že výpověď svědka z přípravného řízení nelze použít, neboť byla provedena před zahájením jeho trestního stíhání, a nebyly tak splněny ani podmínky pro čtení jeho výpovědi u hlavního líčení. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 558/02. Domnívá se, že nemohlo jít o neodkladný úkon a tento svědek měl být po zahájení jeho trestního stíhání znovu vyslechnut. Přípustnost takového úkonu měla být navíc posuzována podle nyní účinného znění zákona, nikoli podle trestního řádu platného v době provádění takového úkonu. Pokud byla svědkovi při tomto úkonu předložena fotodokumentace a na jedné z fotografií měl být stěžovatel, orgány činné v trestním řízení již o jeho údajném podílu na trestní věci musely vědět před výslechem svědka. Výpověď svědka proto nemohla sloužit k odhalení stěžovatele coby dalšího pachatele. Poukazuje i na podezřelou roli tohoto svědka v projednávaném případě, jíž se nikdo nezabýval.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci.
Vrchní soud setrval na svých závěrech prezentovaných v napadeném řízení, kde se opakovaně vyslovil k důvodnosti aplikace ustanovení §211 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. ř. i v aktuálním znění na provádění výpovědi svědka M.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci označil ústavní stížnost za nedůvodnou a plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Na uvedená vyjádření, která byla stěžovateli zaslána, již nebylo nijak reagováno.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 53 T 1/2009 bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který měl spáchat tím, že společně s dalšími osobami, jejichž trestní stíhání bylo již pravomocně ukončeno, v době od 4. 3. 1997 do 26. 3. 1997 v prostorách akciové společnosti Seliko v Olomouci ve čtrnácti případech odebral J. K., který se prokazoval odcizeným občanským průkazem na jméno R. V., celkem 245.370 litrů lihu za cenu bez spotřební daně, na povolení Ministerstva zemědělství k odběru lihu bez spotřební daně pro firmu Ramok P. K., kterým se J. K. prokazoval, včetně dalších dokladů firmy Ramok, které si opatřil dosud nezjištěným způsobem, a v návaznosti na jeho činnost stěžovatel zajišťoval přepravu tohoto lihu na další místa, čímž došlo k tomu, že uvedený líh nebyl dále evidován, a proto nemohla být konečnému spotřebiteli vyúčtována spotřební daň, čímž svou činností vytvořili stav, že Seliko, a. s., Olomouc nebylo schopno prokázat v daňovém řízení prodej lihu firmě Ramok, takže jí byla stanovena daňová povinnost k odvedení spotřební daně ve výši 47.847.150,- Kč a odvedení daně z přidané hodnoty ve výši 10.526.370,- Kč, čímž způsobili České republice škodu ve výši 58.373.520,- Kč. Stěžovatel byl za uvedený trestný čin odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci druhým napadeným rozhodnutím tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Podstatou stěžovatelovy stížnosti je výtka nezákonného a neústavního procesního postupu orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s prováděním klíčového důkazu ve věci - výpovědi svědka M., kterou byla jednoznačně prokázána účast stěžovatele na organizaci odvozu odebraného lihu .
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že za nyní projednávané protiprávní jednání byl stěžovatel již odsouzen v řízení vedeném proti němu jako proti uprchlému, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27. 9. 2004 sp. zn. 53 T 13/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2005 sp. zn. 2 To 130/2004, kterým byl společně s již odsouzeným J. K. uznán vinným trestným činem podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. I v předchozím řízení soudy řešily námitku stěžovatele o nepoužitelnosti výpovědi svědka M. a shledaly ji neopodstatněnou. Na svém názoru setrvaly i v novém řízení, které probíhalo poté, co byl první odsuzující rozsudek podle ustanovení §306a tr. ř. zrušen, a v němž bylo znovu prováděno dokazování.
Ústavní soud, stejně jako Evropský soud pro lidská práva, zastává názor, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků vypovídajících proti němu. Výslech svědka odpovídající čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy se musí uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného (obhajoby), tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí.
Obecným pravidlem tedy je, že obžalovanému musí být dána adekvátní příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výslechu nebo v pozdějším stádiu. Za jistých okolností je však možno považovat důkaz výpovědi svědka za provedený v souladu s citovaným článkem Úmluvy i tehdy, byl-li výslech provedený v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k výpovědi vyjadřovat, popírat ji a klást svědkovi otázky. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny. Z principu kontradiktorního řízení tedy existují výjimky; opatření omezující práva obhajoby však musí být striktně nezbytná a potíže způsobené obhajobě musí být dodatečně kompenzovány postupem justičních orgánů. Tam, kde je odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích učiněných osobou, kterou obžalovaný neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat, jsou práva obhajoby omezena v rozsahu neslučitelném se zárukami poskytovanými čl. 6 Úmluvy. Tento článek však nelze interpretovat tak, že vyžaduje v každém případě, aby otázky položil svědkovi přímo obviněný nebo jeho obhájce (srov. např. nález IV. ÚS 538/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 35, str. 21, nálezy II. ÚS 297/04, II. ÚS 29/06, dostupné na www.judikatura.cz).
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, výslech svědka M. byl uskutečněn před sdělením obvinění stěžovateli jako neodkladný úkon za podmínek stanovených v §160 odst. 4 tr. ř., přičemž nevznikají pochybnosti o tom, že jde o klíčový důkaz usvědčující stěžovatele ze spáchání žalované trestné činnosti. Stěžovateli lze tedy přisvědčit potud, že takový důkaz nelze sám o sobě pro jeho usvědčení použít, neboť nebyl proveden v kontradiktorním řízení. Stěžovatel však již pomíjí tu skutečnost, že uvedený svědek byl znovu vyslechnut ve stádiu řízení před soudy, a to v hlavním líčení konaném v řízení vedeném proti němu jako proti uprchlému, a že tohoto výslechu se zúčastnil obhájce stěžovatele, který mohl plně využít všechna práva obhajoby. Z výpovědi svědka M., učiněné ve stádiu řízení před soudem prvního stupně, také soudy v rozhodující míře vycházely i v obnoveném procesu. V rámci ní svědek jednoznačně potvrdil účast stěžovatele na organizaci odvozu odebraného lihu od prvního kontaktu, během dalšího průběhu a předávání pokynů k jednotlivým odběrům, popsal platby za přepravu včetně chování stěžovatele, který po uskutečněné přepravě roztrhal záznamy o provozu vozidla a odmítl vystavit fakturu. Tento svědek u hlavního líčení také znovu identifikoval stěžovatele podle fotografie. Z hlediska posouzení věrohodnosti tohoto svědka nejsou zanedbatelné ani další provedené, byť nepřímé důkazy, navazující na výpověď svědka M. a usvědčující stěžovatele, které soudy v obnoveném procesu znovu provedly, a vycházely z nich.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že uvedená výpověď svědka, učiněná v řízení vedeném proti němu jako proti uprchlému, neměla být v obnoveném řízení čtena pro nesplnění procesních podmínek. Ze soudní judikatury vyplývá, že svědka, který je cizincem a zdržuje se ve svém domovském státě, nelze nutit k tomu, aby se dostavil k soudu v České republice. Pokud se tedy k hlavnímu líčení na předvolání dobrovolně nedostaví, je splněna podmínka jeho nedosažitelnosti ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 137/2001, publ. ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 7-8/2002, str. 464). Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, svědek M., trvale žijící ve Slovenské republice, se opakovaně k hlavnímu líčení, konanému v rámci obnoveného procesu, odmítl dostavit. Za situace, kdy státní orgány České republiky nedisponují prostředky k zajištění jeho účasti, byly proto splněny podmínky čtení jeho výpovědi z předchozího hlavního líčení, provedené za účasti obhájce stěžovatele, tedy kontradiktorně, a to způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu. Takový postup je i dle judikatury Ústavního soudu ústavně konformní (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1679/07 ze dne 16. 10. 2007).
Možno tedy konstatovat, že byť lze v tomto konkrétním případě přiznat určitou relevanci tvrzení stěžovatele stran pochybností o ústavněprávní akceptovatelnosti důkazu - výpovědi svědka M., učiněné před zahájením trestního stíhání stěžovatele, nepostačuje tato výhrada - vzhledem k dalšímu postupu soudu, při němž bylo osobní slyšení uvedeného svědka zopakováno za přítomnosti obhajoby, i vzhledem ke splnění podmínek pro čtení výpovědi tohoto svědka v obnoveném procesu - k závěru, jenž by opodstatňoval zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu