ECLI:CZ:US:2010:2.US.635.09.1
sp. zn. II. ÚS 635/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 31. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 635/09 ve věci ústavní stížnosti M. Ch. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2008 ve věci sp. zn. 1 Co 326/2007, jímž byla v rámci odvolacího řízení, stručně shrnuto, zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po Fakultní nemocnici Brno zaplacení peněžité náhrady jako nemajetkové újmy, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1217/2008, jímž bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2008 č. j. 1 Co 326/2007-135 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2008 č. j. 30 Cdo 1217/2008-150 se ruší.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Žalobou ze dne 18. 5. 2005 se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo žalované - Fakultní nemocnici Brno - uloženo zaplatit mu jako peněžitou náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zásahu do jeho osobnostních práv částku 1 000 000 Kč (lékař, jenž byl zaměstnancem žalované nemocnice, měl svým pochybením při léčbě a zanedbáním lékařské péče v době od 29. 5. 2000 do 8. 3. 2001 zavinit stěžovatelovy doživotní následky s těžkou újmou na zdraví). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 1. 2006 ve věci sp. zn. 24 C 42/2005 žalobě ohledně částky 300 000 Kč vyhověl a ve zbývající části ji zamítl. K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 11. 2006 ve věci sp. zn. 1 Co 126/2006 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, a ve zbývající části napadený rozsudek potvrdil. Odvolací soud totiž zaujal právní názor, že stěžovatelem uplatněný návrh byl v době podání žaloby promlčen. V důsledku stěžovatelova dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2007 ve věci sp. zn. 30 Cdo 744/2007 tak, že rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť zastával na rozdíl od vrchního soudu právní názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku je právem nepromlčitelným. Vrchní soud nicméně napadeným rozsudkem rozhodl s poukazem na rozhodnutí občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007 (o zveřejnění rozhodnutí vrchního soudu konstatujícímu promlčitelnost práva na náhradu nemajetkové újmy) stejně jako rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, neboť stěžovatelem tvrzené právo nebylo soudně nárokováno v zákonné tříleté promlčecí lhůtě. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným rozsudkem částečně zamítl a částečně odmítl.
Napadenými rozhodnutími měly obecné soudy porušit stěžovatelova výše uvedená základní práva, neboť jím uplatněné právo nebylo dle jeho názoru (v době podání žaloby) promlčeno. Stěžovatel totiž vychází z předpokladu, že nároky na ochranu osobnosti jsou nepromlčitelné. Zásah do osobnosti lidské bytosti je totiž kvalitativně zcela jiný než vznik jiné občanskoprávní škody. V případě zásahu do osobnostních práv - tak jako v případě stěžovatele - je proto velmi problematické stanovit počátek promlčecí lhůty, neboť daný zásah stále trvá, a trval tedy i v době podání předmětné žaloby.
Stěžovateli je sice znám obsah uvedeného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, stejně tak je mu ale známa skutečnost, že rozhodnutí ani stanovisko Nejvyššího soudu nepředstavují v České republice pramen práva. V konkrétní věci jsou obecné soudy podle §243d odst. 1 a §226 odst. 1 občanského soudního řádu vázány (vedle rozhodných právních norem) toliko právním názorem soudu vyššího stupně, jenž je obsažen v konkrétním kasačním rozhodnutí. Navzdory své zákonné povinnosti se vrchní soud v projednávané věci těmito procesními normami neřídil, a pouze odkázal na závěry kolegia Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud potom v napadeném rozhodnutí uvádí, že vázanost právním názorem nadřízeného soudu nelze chápat formalisticky, nýbrž materiálně dynamicky; s tímto konstatováním se stěžovatel neztotožňuje, přičemž zdůrazňuje, že ani materiálně dynamický výklad zákonného ustanovení nemůže jít zcela proti textu zákona, neboť takový postup by byl postupem zjevně protiústavním, jelikož by odporoval principu právní jistoty.
Stěžovatel nadto připomíná, že vrchním soudem odkazované rozhodnutí občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu bylo přijato v době, kdy předmětné soudní řízení již více než dva roky probíhalo, a poté, co Nejvyšší soud opakovaně judikoval právní názor zcela oponentní. V této souvislosti se stěžovatel domnívá, že jednou z povinností státu je stanovit podmínky pro uplatnění práv a nároků všech jeho jurisdikci podléhajících subjektů, a je tedy povinností státu taktéž stanovit jednoznačná pravidla, podle kterých se má občan v souvislosti s uplatňováním všech svých práv a povinností řídit a chovat. Až do rozhodnutí občanskoprávního a obchodního kolegia (tedy do dne 14. 11. 2007) přitom stát dle stěžovatele prostřednictvím svých prostředků regulace, kterými jsou zákony a jejich interpretace nezávislými soudy, subjektům občanskoprávních vztahů jednoznačně sděloval, že právo na nemajetkovou újmu podle §13 odst. 2 občanského zákoníku je právem nepromlčitelným. Provedená změna, jež nalezla svůj výraz i v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, tak znamená změnu pravidel, podle kterých se má každý subjekt občanskoprávních vztahů chovat, přičemž se navíc jedná dle mínění stěžovatele o změnu uplatňovanou zjevně retroaktivně.
V kontextu projednávané věci stěžovatel mimoto akcentuje necitlivost aplikace ustanovení §100 odst. 1 občanského zákoníku, pročež dovozuje, že uplatnění námitky promlčení by mělo být v posuzovaném případě v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s důvody v ní obsaženými, pročež navrhl její odmítnutí, respektive zamítnutí. Odvolací soud připouští, že v řízení řešený nesoulad právních názorů na otázku promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku trval výrazně dlouhou dobu, což nepochybně nepřispělo k právní jistotě veřejnosti. Odvolací soud dále zdůraznil, že po celou dobu svého působení zastával právní názor o promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích z porušení osobnostních práv fyzické osoby a jeho konstantní judikaturu narušilo až dle jeho názoru překvapivé rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1542/2003. Na toto rozhodnutí vrchní soud reagoval v dalších kauzách pečlivě vyargumentovaným právním názorem a posléze vyvolal návrhem na zařazení svého rozhodnutí do tzv. zelené sbírky řízení před kolegiem Nejvyššího soudu. Právní názor o promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy je dle vrchního soudu zcela v souladu s ustanovením §100 odst. 2 občanského zákoníku a rozhodnutím občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007 byla pouze odstraněna nesprávná judikatura dovolacího soudu v této otázce. Vrchní soud proto vyjadřuje nesouhlas s názorem stěžovatele, že postupem odvolacího soudu, vycházejícím z hmotného práva, mu mělo být odepřeno právo na soudní ochranu.
Vrchní soud nadto oponuje právnímu názoru stěžovatele, že změna právního názoru Nejvyššího soudu v průběhu řízení znamenala nepřípustnou retroaktivitu. Zpětná účinnost právní normy je obecně nepřípustná; judikatura obecných soudů ovšem v českém právním rádu není pramenem práva a změnu judikatury nelze posuzovat z hlediska přípustné či nepřípustné retroaktivity. I v případě akceptace zkoumání změny pravidel nastavených judikaturou soudů by se muselo jednat o pravidla zcela ustálená, po dlouhou dobu neměnná, což v daném případě neplatí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1542/2003 bylo od počátku nesouladné nejen s judikaturou Vrchního soudu v Olomouci, ale i soudů jiných, takže o ustálených pravidlech nelze v dané věci ani hypoteticky hovořit. Závěrem svého vyjádření vrchní soud ještě uvedl, že nebylo možno zabývat se otázkou rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, neboť ta nebyla v řízení vůbec prezentována.
Nejvyšší soud ve vyjádření účastníka řízení odkázal na obsah odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku a připomněl, že senát dovolacího soudu při svém rozhodování přihlížel k rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který se danou právní problematikou zabýval.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním, Ústavní soud nepřezkoumával pouze důvodnost stěžovatelových námitek, nýbrž posuzoval napadená rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces a přezkoumal řízení před dotčenými soudy jako celek.
Podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do skupiny materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání (srov. O´Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional and Administrative Law, 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, s. 33n.). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349, 367; 37/2007 Sb.)].
Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive dle obecného přirozenoprávního principu [viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)].
Namístě je připomenout i stanovisko doktrinární, citované již v nálezu ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179): "Má-li být nějaké rozhodnutí správné jakožto spravedlivé, ‚juste', a zodpovědné, pak v pohybu, v němž k němu dospívá, existuje-li něco takového, musí být současně pravidlu podřízeno a být bez pravidla, musí zachovávat zákon, a přitom do té míry zákon likvidovat či suspendovat, aby jej pokaždé mohlo znovu nalézat, ospravedlňovat či přinejmenším jej znovu nalézat v novém a svobodném stvrzení a potvrzení jeho principu. Každý případ je jiný, každé rozhodnutí je odlišné a vyžaduje absolutně jedinečnou interpretaci, kterou žádné existující a kodifikované pravidlo absolutně nemůže a nesmí garantovat. Pokud ji naopak bezpečným způsobem garantuje, pak je soudce počítacím strojem (i to se stává) a nelze o něm říci, že je spravedlivý, ‚juste', svobodný a zodpovědný" (Derrida, J.: Síla zákona: "Mystický základ autority", 1. vydání, Praha, 2002, str. 31).
V projednávané věci řešily obecné soudy jako primární otázku, zda se právo na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku promlčuje v obecné promlčecí době, nebo zda se jedná o právo nepromlčitelné. Zatímco Krajský soud v Brně považoval toto právo - v souladu s judikátem Nejvyššího soudu - za nepromlčitelné, pročež se věcně zabýval stěžovatelovým návrhem, který shledal co do podstaty oprávněným, Vrchní soud v Olomouci - konzistentně se svojí rozhodovací praxí - zamítl stěžovatelovu žalobu na základě (dle jeho právního závěru) důvodně vznesené námitky promlčení. Stěžovatel, odvolávající se na judikát Nejvyššího soudu, poukazoval v dovolání na nepromlčitelnost svého práva, indikovanou ve věci rozsudkem Nejvyššího soudu, jenž věc vrátil - se závazným právním názorem - odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud se nicméně necítil právním názorem dovolacího soudu vázán, neboť v mezidobí od rozhodnutí Nejvyššího soudu do rozhodnutí soudu vrchního rozhodlo dne 14. 11. 2007 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu zařadit do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004 ve věci sp. zn. 1 Co 63/2003, v němž vyslovil vrchní soud závěr o promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy podle §13 občanského zákoníku, a proto stěžovatelovu žalobu opět zamítl. Následující stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud zamítl, když mj. odkázal na v daný okamžik zcela aktuální rozhodnutí svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ve věci sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, jež argumentačně vycházelo právě z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 1 Co 63/2003.
V nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855) Ústavní soud konstatoval: "Důvěra v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy je možno důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry ve správnost aktů veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je proto stěží akceptovatelné, pokud orgán veřejné moci při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně konstatoval, že ani tak není možné dříve zjištěná pochybení odstranit, resp. předchozí protiprávní stav napravit.".
Byť rozsudek Nejvyššího soudu, kterým dovolací soud stěžovatelovu věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, nepředstavoval konečné rozhodnutí ve věci, představoval bezesporu - stejně jako před samotným podáním žaloby judikát Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 - autoritativní rozhodnutí, jež potenciálně vyvolávalo ve stěžovateli dobrou víru ve "skutečnost", že jeho soudně nárokované právo je nepromlčitelné.
V souvislosti s otázkou ne/promlčitelnosti (určitého) práva je třeba připomenout, že rozhodnutí obecného soudu zamítnout žalobu z důvodu promlčení předchází řada právních skutečností vyznačujících se ve svém souhrnu kombinací skutečností hmotněprávních a procesněprávních. K samotnému promlčení práva dochází již uplynutím právním předpisem specifikovaného času (právní událost), je-li současně splněna podmínka, že během takto vymezené doby oprávněná osoba své právo nevykonala (právní jednání ve formě omisivní). Předvídané právní následky odpovídající účelu promlčení, tj. nemožnost přiznat oprávněné osobě promlčené právo, nastanou ovšem až za situace, kdy k oběma uvedeným skutečnostem přistoupí skutečnost třetí - procesněprávní, kterou představuje vznesení námitky promlčení ze strany povinného uskutečněné před rozhodujícím orgánem, tedy před soudem. Teprve až kumulativní naplnění uvedené "složené" právní skutečnosti vyvolává zákonem předvídané následky, tedy skutečnost, že obecný soud nemůže žalobci přiznat žalované právo. V danou chvíli by nicméně měla nastoupit další fáze řešení otázky promlčení, během které by měl rozhodující soud - před případným zamítnutím žaloby z důvodu promlčení - ještě posoudit, zda vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 580-587, a Krym, Ladislav: Promlčení v judikatuře českých soudů, in: Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva, ASPI).
V době podání žaloby vycházel stěžovatel, stejně jako nalézací soud, z judikátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, na nějž je ostatně odkazováno i v aktuální komentářové literatuře (viz Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 588), a byť by mohl být obeznámen s konstantní rozhodovací praxí Vrchního soudu v Olomouci, mohl mít důvodně za to, že rozhodnutí dovolacího soudu vykazují "vyšší judikatorní sílu". Oprávněnost stěžovatelova přesvědčení o nepromlčitelnosti jím nárokovaného práva se mu potom potvrdila kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu, jehož právní názor na otázku promlčitelnosti stěžovatelova práva měl být - za standardních podmínek - právním názorem závazným a konečným. Po vrácení věci vrchnímu soudu měl totiž odvolací soud - zjevně vázán právním názorem dovolacího soudu - dospět k závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení není důvodná. Odvolací soud nicméně, přestože ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti sám zdůrazňuje, že soudní rozhodnutí nejsou pramenem práva, rozhodl ve věci opětovně stejně - ačkoliv vázán opačným právním názorem dovolacího soudu - toliko na základě skutečnosti, že občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu rozhodlo - zcela nezávisle na projednávané věci - o zařazení jednoho z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Obstát (bez dalšího) nemůže v tomto ohledu ani potenciální námitka, že v případě formalistického lpění na závazném právním názoru dovolacího soudu, jenž byl v době rozhodování odvolacího soudu de facto již překonán, by docházelo ke zbytečnému prodlužování řízení v důsledku následujícího dalšího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, neboť rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu po případném dovolání žalované by nebylo možno s jistotou předjímat; navíc je možno předpokládat, že dovolání žalované - toliko v otázce promlčení - by bylo nepřípustné (srov. Chalupa, Luboš: Přípustnost dovolání po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, in: Bulletin advokacie 7/2008, str. 29). V této souvislosti Ústavní soud proto uvádí, že odkaz dovolacího soudu v odůvodnění napadeného rozsudku na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3342/2007 není zcela přiléhavý, neboť v tam projednávané věci nerespektoval nalézací soud závazný právní názor odvolacího soudu z důvodu existence nálezu Ústavního soudu; daná procesní situace je tedy značně odlišná.
Pouze nad rámec je vhodné konstatovat, že napadený rozsudek vrchního soudu musel stěžovatel - nikoliv toliko subjektivně - považovat za rozhodnutí překvapivé [srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)], neboť předmětné rozhodnutí vrchního soudu nebylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v době vydání napadeného rozsudku ještě publikováno, což v napadeném usnesení Nejvyšší soud nikterak nereflektoval.
Jak již Ústavní soud uvedl dříve [srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473) či nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497)], změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.
Při posuzování důvodnosti projednávané ústavní stížnosti je třeba mít dále na paměti základní účel institutu promlčení, kterým je bezesporu ochrana právní jistoty (dlužníka, povinného). Této ochraně právní jistoty dlužníka (tedy tomuto právu) odpovídá na straně věřitele (oprávněného) povinnost ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt - jakýsi imperativ, aby věřitelé neodkládali vynucení svých subjektivních práv.
Za situace, kdy rozhodná ustanovení občanského zákoníku ne zcela dostála požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, jelikož se jejich interpretace v čase natolik proměňovala, že během několika let orgán sjednocující judikaturu obecných soudů dospěl k oběma pólovým závěrům (promlčitelné - nepromlčitelné právo), je proto nutno posuzovat legitimní očekávání obou procesních stran. Ústavní soud se přitom domnívá, že při existenci judikátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 a jemu konvenujícím závěrům v převážné části odborné literatury měl stěžovatel v posuzované věci legitimní očekávání, zatímco promlčením chráněná právní jistota žalované nebyla v době podání žaloby natolik jednoznačná jako je (a měla by být) bezpochyby po vydání rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 ve věci sp. zn. 31 Cdo 3161/2008.
Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšším soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.
Vznesení námitky promlčení dle názoru Ústavního soudu zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45) a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)].
V projednávané věci odmítl Nejvyšší soud stěžovatelovu námitku, že vznesení námitky promlčení žalovanou odporuje dobrým mravům, jako nepřípustnou proto, že ji stěžovatel nevznesl v předchozím řízení. Dovolací soud ovšem zjevně přehlíží, že stěžovatel v řízení před nalézacím a odvolacím soudem neměl důvod tuto námitku vznášet. V průběhu předmětného soudního řízení založily obecné soudy opakovaně dobrou víru (legitimní očekávání sui generis) stěžovatele, že vznesení námitky, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům, nebude z jeho strany nutné, neboť je nárokované právo dle názoru Nejvyššího soudu nepromlčitelné. V řízení u krajského soudu se soud první instance postavil na stanovisko, že nárokované právo je právem nepromlčitelným. Prostor k této námitce - z povahy věci - nebyl dán ani při prvním jednání u vrchního soudu, tím méně potom při jeho opakování, jež vyústilo ve vydání (viz výše) překvapivého rozhodnutí. Ostatně směřoval-li odvolací soud k závěru o promlčení nárokovaného práva, postupoval proti závaznému právnímu názoru soudu dovolacího, aniž by účastníky řízení o této skutečnosti ve smyslu §118a odst. 2 občanského soudního řádu poučil. Pochybení vrchního soudu nenapravil ani Nejvyšší soud, jenž napadeným rozhodnutím postupoval zcela formalisticky. V kontextu dané věci tak způsobil ve vztahu ke stěžovateli denegationem iustitiae.
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - obdobně jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení [srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08 - viz výše). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 41/21 SbNU 363)].
Posouzení otázky, zda námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, přitom představuje zcela klíčovou otázku posuzované věci, přičemž vzhledem ke všem shora popsaným souvislostem projednávané věci není možno stěžovateli přičítat k tíži soudy přijatý závěr o promlčení jím uplatněného nároku; je tedy namístě úsudek, že vznesení námitky promlčení může odporovat dobrým mravům, a námitka promlčení proto musí být Vrchním soudem v Olomouci shledána nedůvodnou. Obecné soudy totiž musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli - jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem - ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva [srov. mutatis mutandis nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115)].
Obecné soudy svým postupem nedostály shora vytyčeným požadavkům, a tím porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2008 č. j. 1 Co 326/2007-135 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 č. j. 30 Cdo 1217/2008-150 zrušil.