ECLI:CZ:US:2010:2.US.983.10.1
sp. zn. II. ÚS 983/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. G., zastoupené JUDr. Jiřím Janebou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Komenského 266, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 81/2010 - 25 ze dne 2. 3. 2010 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0 Nt 904/2010-14 ze dne 3. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadenými rozhodnutími byla zamítnuta žádost stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu, neboť obecné soudy konstatovaly, že i nadále trvají důvody vazby dle §67 písm. a) a c) tr. řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje důvodnost jejího trestního stíhání. Ohledně útěkového vazebního důvodu soudu vytýká, že citoval část nálezu sp.zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) způsobem, který odporuje jak zbytku tohoto nálezu, tak i celkové linii judikatury Ústavního soudu. Mechanický odkaz na trestní sazbu je totiž zcela nedostatečný, přičemž soud nehodnotil to, že stěžovatelce reálně hrozí vysoký trest s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Nevypořádal se ani s okolností, že stěžovatelka pečuje o dvě malé děti a má zájem o ně pečovat i nadále, což je ve světle shora uvedeného nálezu argument zmírňující hrozbu maření trestního stíhání. Nadto skutkové okolnosti případu stěžovatelky se podstatně liší od skutkových okolností řešených v uvedeném nálezu.
K předstižnému důvodu vazby stěžovatelka namítá, že jsou závěry napadených rozhodnutí založeny na kolektivní odpovědnosti. Podle právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 470/05 je třeba se zabývat otázkou, zda je obviněný vůbec schopen ve své trestné činnosti pokračovat, když je závislý na ostatních spoluobviněných. Sama skutečnost, že měla mít stěžovatelka z vytýkané činnosti finanční prospěch, tedy nemůže stačit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále napadá i koluzní důvod vazby dle §67 písm. b) tr. řádu, i když z usnesení okresního soudu vyplývá, že usnesením krajské státní zástupkyně bylo rozhodnuto, že tento důvod vazby odpadl a stěžovatelka je nadále ve vazbě pouze z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že je stěžovatelka společně s dalšími spoluobžalovanými stíhána pro trestné činy obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) a d) tr. zákona, resp. podle 232a odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. d), dále pro trestné činy neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního zákona, dílem ve stádiu pokusu. V této trestní věci byla vzata do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0 Nt 811/2009-8 ze dne 27. října 2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 485/2009-23 ze dne 1. prosince 2009.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv či svobod; k tomu by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96 dostupný v databázi rozhodnutí NALUS). V projednávané věci však žádné takové porušení ústavních předpisů zjištěno nebylo.
Ústavní soud nejprve připomíná, že obecnému soudu v přípravné fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o samu důvodnost trestního stíhání obviněného. Rozhoduje-li obecný soud o vazbě, vychází z dikce ustanovení §67 tr. řádu, druhý pododstavec, jež toliko požaduje, aby dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Na odůvodnění vazebních rozhodnutí nelze mít přehnané požadavky právě po stránce skutkové argumentace vztahující se k důvodnosti trestního stíhání obviněného, o jehož vazbu se jedná. Není nutné, aby obecný soud v takovém rozhodnutí podrobně rozváděl obsah usvědčujících důkazů, je-li důvodnost trestního stíhání (tedy určitá vyšší míra pravděpodobnosti, že se obviněný konkrétního trestného jednání dopustil) jasně patrná z dosud shromážděného spisového materiálu. Tato důvodnost musí vyplývat zejména z usnesení o zahájení trestního obviněného.
Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 554/2003, U 4/32 SbNU 467; aj.) a již jen proto nelze na důvodnost zahájení trestního stíhání klást tytéž nároky jako na meritorní rozhodnutí. Při posuzování nezbytnosti zásahu do osobní svobody vazbou je proto nezbytné zkoumat zda indicie, resp. zjištěné skutečnosti, toliko nasvědčují tomu, že se skutek stal, že se jej dopustil obviněný, a že má všechny znaky trestného činu. Při posuzování nezbytnosti dalšího trvání vazby je pak v tomto ohledu nezbytné zkoumat, zda je prováděným dokazováním, resp. řízením, důvodnost prve uvedeného podezření posilována, resp. zda není oslabována.
Pokud jde o existenci důvodů vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu, Ústavnímu soudu nezbývá než spolu s obecnými soudy odkázat na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (dostupném v databázi rozhodnutí NALUS), jež na věc stěžovatelky plně dopadají. Ústavní soud ve světle spisového materiálu konstatuje, že ve věci stěžovatelky nejde o pouhou typovou hrozbu vysokým trestem na základě v úvahu přicházející trestněprávní kvalifikace stíhaného jednání (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 226/96, I. ÚS 19/97 a další). Hrozba vysokého trestu je v případě stěžovatelky podložena specifickými skutečnostmi, jež vyplývají z výsledků prověřování podezření z trestného činu policií. Relevantní je zejména těsné spojení stěžovatelky s obviněným K., který měl být řídící osobou organizované skupiny. Spolu s obv. K. se měla stěžovatelka velmi aktivně podílet na výběru poškozených žen, odebírat jim osobní doklady, zadržovat je ve společném bytě, činit na ně nátlak, organizovat prostituci těchto žen a z jejich nucené prostituce kořistit. Ze spisového materiálu je zřejmé, že dle zjištění policie neměla stěžovatelka hrát v rámci organizované skupiny nikterak podružnou, závislou či okrajovou roli. Za této situace lze v případě, že se uvedená podezření v dalším řízení potvrdí a stěžovatelka bude uznána vinnou, důvodně očekávat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozmezí trestní sazby dle §232a odst. 3 tr. zákona.
Z argumentace stěžovatelky přitom nevyplývají žádné "silné důvody" ve smyslu citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, jež by byly s to existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu eliminovat.
I ve vztahu k důvodům vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. řádu lze poukázat na to, že stěžovatelka se dle zjištění policie měla mimořádně závažné trestné činnosti dopouštět soustavně po delší dobu (minimálně dvou let), vůči celé řadě poškozených a kořistěním z jejich nucené prostituce získávat značné finanční zisky. Do uvedené trestné činnosti mělo být zapojeno více osob. Skutečnost, že stěžovatelka je matkou malých dětí, není překážkou pro vzetí do vazby za situace, kdy podle dosavadních zjištění policie stěžovatelce přítomnost dětí v domácnosti nikterak nebránila v předchozí soustavné trestné činnosti. Ve vztahu k argumentaci stěžovatelky rodinným zázemím nelze ve světle spisového materiálu přehlédnout, že i na stíhaném trestném činu obchodování s lidmi se měly podílet především blízké osoby, resp. příbuzní stěžovatelky.
Závěrem je třeba uvést, že stěžovatelka podala ve své vazební věci již dvě ústavní stížnosti (sp. zn. III. ÚS 285/10 a II. ÚS 958/10), a to ze stejných důvodů a se shodnou argumentací, které byly shledány jako zjevně neopodstatněnými.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu