ECLI:CZ:US:2010:3.US.1209.10.1
sp. zn. III. ÚS 1209/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Matco, s. r. o., IČ: 26425033, se sídlem Opatovická 4, 110 00 Praha 1, právně zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. ledna 2010 č. j. 11 EC 27/2009-42, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. dubna 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. ledna 2010 č. j. 11 EC 27/2009-42, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. ledna 2010 č. j. 11 EC 27/2009-42 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 219,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.).
Dotazem na pracovnici Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. ledna 2010 č. j. 11 EC 27/2009-42 nepodala odvolání a napadené rozhodnutí nabylo dne 14. dubna 2010 právní moci.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí své přesvědčení, že proti napadenému rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. ledna 2010 č. j. 11 EC 27/2009-42 není přípustný řádný opravný prostředek, přestože byla okresním soudem poučena, že proti tomuto rozsudku okresního soudu je přípustné odvolání. Podle názoru stěžovatelky se v její právní věci mělo postupovat podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Stěžovatelka poukazuje na bod č. 5 přechodných ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb., ve kterém se uvádí, že o žalobách nebo jiných návrzích na zahájení řízení podaných před nabytím účinnosti tohoto zákona se provede u soudu prvního stupně příprava jednání podle dosavadních právních předpisů, ledaže soud do dne nabytí účinnosti tohoto zákona neučinil ve věci žádný úkon. Bod č. 10. přechodných ustanovení pak stanoví, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle názoru stěžovatelky v její právní věci první úkon Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou učinil až po novele občanského soudního řádu tím, že dne 6. srpna 2009 vydal elektronický platební rozkaz, který následně proto, že se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného, zrušil. Protože vydání platebního rozkazu nepředchází jednání, nemohou mu tak předcházet ani úkony soudu směřující k přípravě jednání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že napadené rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou neobsahuje řádné odůvodnění ve smyslu ust. §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Z odůvodnění předmětného rozsudku nevyplývá, že by Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou prováděl jakékoli dokazování, ze kterého by učinil jakákoli skutková zjištění, která by následně právně hodnotil. Ze samotné skutečnosti, že stěžovatelka na výzvu soudu nepředložila originály listin, soud bez bližší argumentace uzavřel, že žalobní tvrzení nebyla prokázána.
III.
Ústavní soud vycházel z toho, že v souzené věci se uplatní občanský soudní řád ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. - aplikace tohoto znění občanského soudního řádu se ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává - protože při opačném závěru by byl nucen podanou ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou pro nevyčerpání řádného opravného prostředku.
Podle ust. §202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. července 2009, není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč, přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji údajně představuje peněžní částka jistiny 3 219,- Kč.
Při projednávání věcí bagatelních se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo sp. zn. III. ÚS 3119/09).
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000,- Kč [ust. §202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. června 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (článek 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatelka ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky, brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000,- Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu. V daném případě však žádné okolnosti, které by odůvodňovaly individuální výjimku, zjištěny nebyly.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu