ECLI:CZ:US:2010:3.US.1489.10.1
sp. zn. III. ÚS 1489/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. D. B., zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. března 2010 č. j. 30 Cdo 2129/2008-115, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2007 č. j. 1 Co 300/2007-84, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007 č. j. 37 C 20/2006-45, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2010, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila ústavně zaručená základní práva a svobody, ve smyslu čl. 6, čl. 8, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 17, čl. 30 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěrem dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci, přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemělo po právní stránce zásadní význam, neboť dovolací soud údajně ve svém usnesení uvedl jen ta rozhodnutí, která tento jeho závěr podpořila, přičemž se vůbec nezabýval těmi rozhodnutími vztahujícími se k problematice osobnostních práv, na které poukazovala stěžovatelka ve svém dovolání. Rozhodování dovolacího soudu tak bylo údajně formalistické, pohybující se mimo rámec soudní ochrany základních práv a svobod.
Oběma obecným soudům stěžovatelka vytýká, že se v řízení podrobně nezabývaly závěry napadených znaleckých posudků a nezkoumaly, jestli informace v nich obsažené jsou "pravdivé, objektivní a přiměřené", zda nemohly porušit základní práva stěžovatelky.
Zdravotní potíže stěžovatelky zjištěné na základě odborných vyšetření ze specializovaných zdravotnických pracovišť byly údajně znaleckými posudky svévolně přehodnoceny, podstatné okolnosti včetně diagnostikovaných onemocnění byly prý doplňovány spekulacemi o různých duševních poruchách stěžovatelky, což zdravotnickou dokumentaci předkládanou stěžovatelkou činilo nevěrohodnou. Posudkový orgán údajně klinické příznaky vážných somatických potíží stěžovatelky nebyl schopen správně (objektivně) zhodnotit. Naopak dospěl k závěru, že "neexistují" s poukazem na možné psychiatrické příčiny či poruchy stěžovatelkou popisovaných zdravotních obtíží.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rekapituluje výsledky různých speciálních vyšetření, které podstupovala buď na vlastní žádost nebo v souvislosti s hospitalizací či ambulantním ošetřením. V rámci zkoumání posudkovou komisí se stěžovatelka odmítla podrobit psychiatrickému vyšetření, neboť má zato, že její celkový zdravotní stav je nepřípadně a neobjektivně spojován se spekulativními úvahami o různých formách jejího možného duševního onemocnění. Takové hodnocení příčin a následků zdravotních problémů stěžovatelku poškozuje - dotýká se nepřípustným způsobem jejích osobnostních práv. Stěžovatelka tvrdí, že "psychiatrizující hodnocení jejích zdravotních potíží ze strany žalované" nerespektuje její reálné somatické příznaky, ale staví stěžovatelku do nepříznivého světla osoby psychicky narušené.
Podle názoru stěžovatelky je vyžadování hospitalizace na lůžkovém oddělení specializovaného psychiatrického pracoviště za účelem doplnění komplexního vyšetření jejího zdravotního stavu při zkoumání podmínek pro uznání její úplné invalidity "hrubým bezprávím nepřijatelným v demokratické společnosti", neboť k opodstatněnosti takového postupu neexistoval žádný relevantní důvod. Tyto postupy stěžovatelka posuzuje jako hrubé porušení svého práva na osobní svobodu, dotýkají se její lidské důstojnosti a cti, přičemž sledovaný cíl prý není legitimní a není ani způsobilý objektivně zjistit (posoudit) její zdravotní stav.
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, aby dosud zpracované, ve svém obsahu údajně nepravdivé a difamující posudky byly trvale uloženy v její spisové dokumentaci a aby byly v každém dalším řízení vedeném ve snaze dosáhnout přiznání plného invalidního důchodu "upřednostňovány před lékařskou dokumentací nacházející se v dispozici stěžovatelky".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Praze v právní věci stěžovatelky (dříve žalobkyně) proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí v řízení na ochranu osobnosti zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovaná jí zaslala písemnou omluvu za tvrzení MUDr. A. Š., MUDr. H. M., CSc. a MUDr. H. Z. (členů posudkové komise ve věci přezkoumání plné invalidity stěžovatelky) uvedené v lékařských posudcích č. 742/03 a č. 608/03.
Soud po provedeném dokazování s poukazem na ustanovení §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ") dospěl k závěru, že členové posudkové komise žalované vypracovali na základě pokynu soudu při přezkumném řízení ve věci zamítavého rozhodnutí na přiznání invalidity stěžovatelky znalecké posudky, přičemž výroky, v nichž stěžovatelka spatřuje zásah do osobnostních práv, jsou obsahem posudku. Žaloba byla shledána nedůvodnou, neboť ze strany žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelky.
Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Doplnil právní závěr soudu prvního stupně zejména v tom, že ze strany členů posudkové komise nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelky zejména proto, že ve zpracovaných posudcích vyslovila posudková komise pouze své odborné názory na zdravotní stav stěžovatelky "v rámci zjišťování důvodnosti přiznání plného invalidního důchodu". Tím odborná posudková komise vykonávala své právo i povinnost a vyslovila se k otázkám zadaným soudem, přičemž použila odpovídající formu a jen vůči osobám ve věci zainteresovaným. Stěžovatelka v řízení neprokázala, že by výše jmenovaní lékaři nebyli při zpracování posudků v dobré víře.
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud, který podaný mimořádný opravný prostředek odmítl jako nepřípustný, přičemž konstatoval, že přípustnost dovolání byla odvozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé však po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. nemá. Z obsahu dovolání vyplynul dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž však při posouzení přípustnosti podle výše uvedené ustanovení o. s. ř. nemohlo být přihlédnuto.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s námitkami stěžovatelky a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem a výsledky zkoumání posudkové komise v otázce zdravotního stavu stěžovatelky za situace, v níž její členové na žádost a podle zadání soudu v rámci řízení o přezkoumání zamítavého rozhodnutí ČSSZ ohledně její plné invalidity, vypracovali lékařské posudky, jejichž obsah i forma má podle názoru stěžovatelky poškozovat její osobnostní práva.
Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka není spokojena s jeho odmítavým usnesením, a tvrdí, že jeho závěr nemá oporu v jeho dosavadní rozhodovací činnosti.
Je nutné zdůraznit, že dovolací soud posuzoval pouze otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přichází přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V souvislosti s nastolenou otázkou Ústavní soud odkazuje na závěry uvedené v jeho usnesení ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 226/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V něm mimo jiné uvedl, že ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné připomenout, že usnesení dovolacího soudu, jímž dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatelky podat dovolání (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 40/93, N 6/1 SbNU 47); předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení dovolacího soudu, je případná denegatio iustitiae, a nikoliv samotné subjektivní právo stěžovatelky.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není principiálně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, III. ÚS 466/06, III. ÚS 643/06, III. ÚS 2346/07, příp. II. ÚS 644/04).
O protiústavnost - ve smyslu uvedené "svévole" - však v tomto případě zjevně nejde.
Z rozhodovacích důvodů usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, U 19/4 SbNU 345, lze [rovněž v rámci interpretace §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009] dovodit, že kritérium "judikatorního přesahu" je naplněno zejména u těch rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Není účelem a smyslem rozhodování dovolacího soudu v případě nepřípustného dovolání zabývat se veškerými námitkami odvolatele, resp. reagovat na jím předkládané úvahy, neboť je nutné odůvodnit pouze závěr, jako je tomu v projednávané věci, že dovoláním se nelze zabývat meritorně. Což nepochybně dovolací soud v napadeném usnesení splnil.
Pokud se týká rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího o žalobě stěžovatelky na ochranu osobnosti, je třeba v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu připomenout, že úspěšnost takové žaloby podané ve smyslu ustanovení §13 OZ předpokládá prokázání (splnění) následujících podmínek: existenci neoprávněného zásahu do chráněného všeobecného osobnostního práva konkrétní fyzické osoby, který je objektivně způsobilý narušit či ohrozit osobnost této fyzické osoby; prokázání vzniku újmy na osobnosti v její fyzické resp. psychické, morální či sociální integritě a dále příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a vzniklou újmou. Nenaplnění kteréhokoliv z výše uvedených předpokladů vylučuje možnost uplatnění sankcí podle ustanovení §13 OZ.
Stěžovatelce se v pravomocně skončeném řízení nepodařilo prokázat, že získané poznatky (závěry lékařských posudků zpracovaných dle zadání příslušného soudu), které stěžovatelka chápe jako porušení svých osobnostních práv, jsou neoprávněné (protiprávní) jak svým obsahem, tak i způsobem jejich nabytí, resp. prezentace. Je tomu tak především z toho důvodu, že v dané věci nešlo o zásah nedovolený, ale o činnost spadající svou povahou do plnění právních povinností, uložených zmíněné posudkové komisi soudem. Nebylo rovněž zjištěno, že by taková činnost byla nepřiměřená, tedy že by v jakékoli své formě překračovala zákonem stanovené meze (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2004 sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Neprokázáním neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv stěžovatelky je vyloučen základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalované ve smyslu ustanovení §13 OZ. Stěžovatelka v obsáhlé, ale argumentačně nesourodé ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů. Tyto námitky, byť doplněné o rozsáhlé citace z judikatury Ústavního soudu, však nemohou ovlivnit pro stěžovatelku nepříznivý výsledek pravomocně skončeného řízení.
Právní závěry obou obecných soudů a usnesení dovolacího soudu nevykazují podle zjištění Ústavního soudu známky protiústavnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu