ECLI:CZ:US:2010:3.US.1504.10.1
sp. zn. III. ÚS 1504/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., právně zastoupené JUDr. Ludmilou Hlaváčkovou, advokátkou AK se sídlem, 687 09 Boršice 428, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. března 2010 č. j. 6 C 392/2009-90, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. května 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. března 2010 č. j. 6 C 392/2009-90, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky, a dále článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. března 2010 č. j. 6 C 392/2009-90 byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 5.251,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 33,55 Kč k 3. květnu 2005, s 29,00% úrokem z prodlení ročně od 4. května 2005 do zaplacení z částky 5.251,80 Kč (výrok pod bodem I.). Žalované byla dále uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 10.200,- Kč (výrok pod bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu a namítá, že banka nekontaktovala stěžovatelku prostřednictvím kontaktní adresy - P. a zasílala vše na adresu O., kde se stěžovatelka zdržuje pouze sporadicky za účelem návštěvy svých příbuzných. Sankční úrok z prodlení ve výši 29 % považuje stěžovatelka za nepřiměřený a v rozporu s dobrými mravy.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 5 251,80 Kč.
Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo sp. zn. III. ÚS 3119/09).
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000,- Kč (ust. §202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. června 2009, resp. po účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, částku 10 000,- Kč) nejde o případy porušení základních práv a svobod (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 2552/09). Jelikož nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je podaná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu).
Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (článek 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatelka ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Nad rámec řečeného lze dodat: Nehledě na bagatelní povahu věci Ústavní soud posoudil stěžovatelkou uplatněné námitky a konstatuje, že Okresní soud ve Zlíně se námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti zabýval a dostatečným a přesvědčivým způsobem objasnil, proč uvedené námitky neshledal důvodnými. Na odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu