ECLI:CZ:US:2010:3.US.1747.10.1
sp. zn. III. ÚS 1747/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. D., zastoupeného JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem v Praze 7, Letohradská 40, proti jinému zásahu v podobě nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 6. 2010 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ve věci jednat a rozhodnout, tvrdil porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Ze stěžovatelem předložených kopií listin vyplývá, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004 sp. zn. 1 T 119/2001 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 7 To 281/2007 uznán vinným dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Dne 13. 4. 2010 podal k obvodnímu soudu návrh na zrušení zbytku nevykonaného trestu odnětí svobody dle §419 "nového" trestního zákona č. 40/2009 Sb. To odůvodnil tím, že znak skutkové podstaty trestného činu, spočívající v úmyslu "způsobit jiný zvlášť závažný následek", byl v (novém) trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. vypuštěn, tedy byl vypuštěn znak viny a trestný čin již neexistuje (nelze přitom pod pojem "jiný závažný následek" podřadit materiální škodu, když ta nebyla zkoumána a trestný čin se týkal škody imateriální). Dle stěžovatele měl soud k této skutečnosti přihlédnout ex offo. Obvodní soud pro Prahu 1 zaslal stěžovateli sdělení ze dne 16. 4. 2010, ve kterém uvedl, že aplikace §419 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. není možná, neboť jednání, pro které byl stěžovatel uznán vinným, je trestným činem i dle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., a to trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b). Konstatoval, že na základě provedených důkazů je nepochybné, že dva poškození byli pro své politické přesvědčení osobami pro tehdejší režim nepřátelskými a právě pro politické přesvědčení byli jednáním, za které byl stěžovatel odsouzen, poškozeni. Soud uvedl, že proto návrhu stěžovatele nelze vyhovět a z tohoto důvodu tak nebylo rozhodováno dle §419.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že pokud se obrátil na soud s řádným návrhem, mělo být vydáno rozhodnutí, proti kterému by byl také přípustný opravný prostředek; sdělení není řádným rozhodnutím. Stěžovatel je přesvědčen, že aplikace §419 zákona č. 40/2009 Sb. je zcela na místě, neboť dřívější použití přísnější kvalifikace záviselo na vniku "zvlášť závažného následku", zatímco současná skutková podstata sankcionuje přísnější kvalifikací důvod, proč došlo ke spáchání trestného činu (tj. "pro politické přesvědčení"); otázka politického přesvědčení navíc nebyla dle stěžovatele v původním řízení vůbec prezentována. Nelze proto hovořit o identitě nové skutkové podstaty s původní úpravou, tedy mělo být rozhodnuto (resp. vydáno rozhodnutí) o upuštění od výkonu zbytku trestu.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Namítá-li stěžovatel skutečnost, že soud nevydal rozhodnutí, ačkoliv tak učinit měl, je zřejmé, že brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve formě nečinnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Pro stěžovatele evidentně není reakce soudu formou sdělení dostačující a vyžaduje vydání rozhodnutí s příslušnými formálními náležitostmi a s možností užít opravného prostředku.
Dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jsou zakotveny právní instituty, jež umožňují obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi/návrhy na postup soudu, jde-li o nečinnost či průtahy v řízení. Upraven je zde institut stížnosti na průtahy dle §164 a institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích; návrh není (na rozdíl od právní úpravy účinné do 30. 6. 2009) stížností podmíněn. Využití návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu přitom Ústavní soud opakovaně označil za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 897/09, III. ÚS 3006/07, III. ÚS 827/06, III. ÚS 1255/08, I. ÚS 3214/08, III. ÚS 614/06, III. ÚS 2998/08, všechna rozhodnutí dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Obvodní soud pro Prahu 1 Ústavnímu soudu na žádost písemně sdělil, že poté, kdy stěžovatel podal dne 13. 4. 2010 k obvodnímu soudu v předmětné věci návrh na zrušení zbytku trestu, již nepodal v předmětné věci k tamnímu soudu žádný jiný návrh, stížnost na průtahy v řízení, návrh na provedení procesního úkonu či jiné sdělení.
Ústavní soud musí konstatovat, že ani z ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatel využil jakýkoliv právní institut proti nečinnosti, zejména pak návrh dle §174a zákona o soudech a soudcích, který označil Ústavní soud za efektivní prostředek ochrany proti nečinnosti; stěžovatel se po sdělení odpovědi obecného soudu na jeho návrh přímo obrátil na Ústavní soud. Je tedy zřejmé, že stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že proti formálnímu rozhodnutí (bylo-li by vydáno) by mohl podat opravný prostředek, tedy nechat nevyhovující rozhodnutí přezkoumat vyšší instancí, je možno podotknout, že rovněž návrh dle §174a zákona o soudech a soudcích (zde evidentně směřující proti nečinnosti obvodního soudu, který nevydal formální rozhodnutí, ale doručil stěžovateli "toliko" nevyhovující sdělení) je posuzován soudem vyššího stupně v rámci soudní soustavy.
Protože se stěžovatel domáhá ústavní stížností ochrany proti nečinnosti obvodního soudu bez toho, že by napřed (v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) využil jiné dostupné zákonné procesní prostředky proti nečinnosti, rozhodl Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu