ECLI:CZ:US:2010:3.US.1845.08.1
sp. zn. III. ÚS 1845/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti F. C., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Šťáhlavce 1105/16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 11 Co 498/2007, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť jím mělo být porušeno jeho základní právo garantované článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, bylo pravomocným usnesením Městského úřadu Přerov, odboru správního oddělení přestupků, ze dne 11. 2. 2005 č. j. 2005/14042/R-1702/SPRAV/Ko, zastaveno přestupkové řízení proti stěžovateli pro podezření z přestupku neuposlechnutí výzvy veřejného činitele dle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon o přestupcích"), jehož se měl stěžovatel dopustit tím, že neuposlechl výzvu, aby opustil budovu soudu. Přestupkové řízení bylo po provedeném dokazování zastaveno podle §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť stěžovateli nebylo spáchání přestupku spolehlivě prokázáno.
Stěžovatel (v civilním řízení "žalobce") se poté žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7 s odkazem na §32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zák. č. 82/1998 Sb.") a §151 odst. 1, 2 trestního řádu domáhal, aby žalované České republice - Ministerstvu vnitra bylo uloženo stěžovateli zaplatit na náhradě škody částku 2.402,20 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla být škodou představovanou hotovými výdaji souvisejícími se zastoupením žalobce v přestupkovém řízení zmocněncem (náklady sestávající z cestovného a ubytování). Uvedenou žalobu však Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl rozsudkem ze dne 25. 6. 2007 č. j. 29 C 214/2005-40. Stěžovatel podal prostřednictvím svého zmocněnce odvolání, o němž Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 18. 6. 2008 rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvého stupně potvrzuje.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že hotové výdaje vzniklé obviněnému v přestupkovém řízení, které bylo zastaveno z důvodu dle §76 odst. 1 písm. a), b) nebo c) zákona o přestupcích, je stát takové osobě povinen nahradit. Dle názoru stěžovatele, vyjde-li v přestupkovém řízení najevo, že obviněný se přestupku nedopustil, resp. nebylo-li mu jeho spáchání prokázáno, je na zahájení přestupkového řízení třeba hledět jako na nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel se dovolává analogie s postupem dle §151 odst. 1, 2 tr. řádu o nákladech trestního řízení. Dle názoru stěžovatele představuje odmítnutí uvedeného výkladu obecnými soudy případ tzv. přepjatého formalismu a nelze je akceptovat jako ústavně konformní. Stěžovatel považuje za nesprávnou argumentaci obecných soudů, odkazující na §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., podle nějž je předpokladem přiznání nároku na náhradu škody dle citovaného zákona zrušení, resp. změna pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost. Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí o zahájení přestupkového řízení podle §67 odst. 3 zákona o přestupcích nemá formu správního aktu, nelze je napadnout žádnými opravnými prostředky a zastavením přestupkového řízení podle §76 odst. 1 zákona o přestupcích se toto rozhodnutí neruší. Nelze tedy spravedlivě požadovat, aby se stěžovatel před uplatněním nároku na náhradu škody z nesprávného úředního postupu nejprve domohl zrušení takového rozhodnutí.
II.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti, která však byla velmi stručná a v podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z tohoto důvodu považoval Ústavní soud za nadbytečné, aby byla vyjádření zasílána stěžovateli k replice. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti dále vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 214/2005.
III.
Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy učinily skutková zjištění či vyslovily právní názory, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 článku 36 Listiny odkazuje na zvláštní zákon, který upraví podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Tímto zákonem se stal zák. č. 82/1998 Sb.
Vztahy, ve kterých dochází ke vzniku škody ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny, jsou vztahy veřejnoprávními, v nichž stát či jiné veřejnoprávní korporace autoritativně rozhodují o právech a povinnostech subjektů, které s orgánem veřejné moci nejsou v rovném postavení a tato rozhodnutí nezáleží na jejich vůli. Stát vystupuje v pozici subjektu veřejného práva, jako nositel veřejné moci. Vztah odpovědnosti za škodu, který vzniká mezi poškozeným a státem v důsledku vzniklé škody, je však již občanskoprávním vztahem odpovědnosti za škodu a účastníci tohoto vztahu mají rovné postavení (viz Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. Díl. 2. Rozšířené vydání, Plzeň, 2009, str. 1328-1329, str. 1330).
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti, jejímž předmětem je rozhodnutí obecných soudů vydané v občanském soudním řízení, musel Ústavní soud vzít v úvahu výši nároku, který z titulu náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatel uplatňoval. Spor byl veden o částku jen o málo překračující hranici tzv. bagatelní věci ve smyslu §202 odst. 2 o. s. ř. (ve znění před účinností zákona č. 7/2009 Sb., jímž byla tato částka zvýšena na 10.000,- Kč, bez příslušenství). Ústavní soud odkazuje na závěry, jež v minulosti v tzv. bagatelních věcech zaujal (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1679/09, II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a další, dostupná v databázi NALUS). Ústavní soud opakovaně judikoval, že k přezkumu z hledisek ústavněprávních lze přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jedná-li se o otázky zcela principiálního významu. O případ takové závažnosti v projednávané věci zjevně nejde.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že se ztotožňuje s právním názorem obecných soudů, že v případech zastavení řízení o přestupku je třeba vycházet z obecné úpravy dle §5 až 8 zák. č. 82/1998 Sb., vztahující se ke správnímu řízení. Úprava, týkající se trestního řízení dle §9 až 12 citovaného zákona, resp. příslušných ustanovení trestního řádu, je úpravou speciální, podle níž ve věci přestupků nelze postupovat. Východiskem nároku obviněného na náhradu škody ve vymezených případech skončení trestního řízení je samotný charakter trestního procesu, jehož prostředky nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného. Obviněný v trestním řízení je povinen snášet jednotlivé procesní úkony či uplatňování omezovacích institutů dle trestního řádu, přičemž sám fakt trestního stíhání má pro obviněného, navzdory zásadě presumpce neviny, nezřídka difamační dopad (srov. závěry Ústavního soudu, vyjádřené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 642/05, II. ÚS 590/08). Uvedené důsledky nejsou v řízení o přestupcích dány; analogie, jíž stěžovatel argumentuje, tento zcela zásadní rozdíl mezi oběma typy řízení přehlíží.
Vzhledem k výše uvedenému byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu