ECLI:CZ:US:2010:3.US.1923.10.2
sp. zn. III. ÚS 1923/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Seberou, advokátem v Plzni, Bezručova 9, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 4. 2010 č. j. 21 EC 472/2009-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 7. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 4. 2010 č. j. 21 EC 472/2009-100. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis okresního soudu, ze kterého zjistil, že obchodní společnost podala proti stěžovateli žalobu o zaplacení 1.000 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu porušení povinnosti cestujícího dne 21. 5. 2008 uhradit jízdné při cestování linkou městské hromadné dopravy. Okresní soud vydal dne 14. 8. 2009 platební rozkaz, stěžovatel však podal odpor, proto soud věc projednal a následně rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni požadovanou částku s úroky a uložil mu povinnost nahradit náklady řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval své námitky z předchozího řízení (vylíčil jeho verzi o přepravní kontrole, poukázal na svědectví jeho spolucestující dcery a na finanční zainteresovanost revizorů, tvrdil, že se nejednalo o bezbariérový autobus, tedy musel paní s kočárkem a taškami pomoci, obsazení autobusu bylo zřetelně vyšší, lístek si řádně označil již před kontrolou a nikoliv až při zásahu revizorů). Namítl, že jediným důkazem byl záznam o kontrole a výpověď dvou revizorů, kteří měli se stěžovatelem při kontrole konflikt a až dodatečně sepsali záznam; jsou navíc finančně zainteresováni na přistižených cestujících. Výpověď řidiče autobusu považuje stěžovatel za irelevantní (nepotvrdil cestování revizorů v daném voze, naopak stěžovatel má za to, že konfliktu proběhnuvšího by si musel všimnout, kontrola neproběhla v autobuse č. 517). Nesouhlasí s tím, že soud uvěřil výpovědím svědků, které jsou pro jejich vztah k výsledku věci nepřípustné a neuvěřil naopak stěžovateli a jeho dceři. Stěžovatel uvedl, že nemohl jinak prokazovat, že je v právu, než tím, že předložil označenou jízdenku, označil svědkyni (spolucestující dceru) a poukázal na to, že záznam byl sepsán dodatečně revizory po nestandardní slovní potyčce. Výpovědi zainteresovaných revizorů nejsou relevantní; relevantní důkazy si přitom může revizor zajistit, např. svědky - řidiče, cestující ad. Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby prověřil, jakou úspěšnost mají černí pasažéři v soudních řízeních; tito nemají šanci na úspěch. Stěžovatel rovněž namítl, že svědecké výpovědi revizorů byly provedeny poté, kdy k jejich předvolání byla žalobkyně vyzvána samotným soudem; žalobkyně tak neprojevila žádnou snahu navrhnout nějaké další důkazy k prokázání svých tvrzení a okresní soud nebyl nestranným arbitrem (přiklonil se k žalobkyni). Soud za žalobkyni navrhoval důkazy, které poté hodnotil ve prospěch žalobkyně. Soud se pokusil z vlastní iniciativy zpochybnit dotazem na lékařku také svědkyni stěžovatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 nebo IV. ÚS 3247/07, všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 nebo ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizace §202 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zvýšena z částky 2.000 Kč na částku 10.000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky nejsou pro svou výši často vůbec schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. V případě stěžovatele se jedná o částku ve výši 1.000 Kč, tedy je zřejmé, že v jeho případě nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod. Stěžovatel je tak k podání ústavní stížnosti zjevně neoprávněný. Jak již Ústavní soud ve výše uvedených rozhodnutích uvedl, nelze takový výklad chápat jako odepření spravedlnosti (ochrany před Ústavním soudem), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Je třeba uvést, že právo na spravedlivý proces není samoúčelné, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatel ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Z druhé strany částka 10.000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti; tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu. V dané věci okresní soud neodepřel stěžovateli přístup k soudu, naopak se věcí podrobně zabýval, provedl několikeré jednání a myslitelné důkazy; stěžovatel měl dostatečný prostor se k věci a důkazům vyjádřit. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů provedeného obecným soudem (např. jinak hodnotit věrohodnost důkazů), neshledá-li exces (nelogičnost, nekonzistentnost, vyvození závěrů z důkazů nevyplývajících). Pokud byly některé důkazy provedeny bez návrhu žalobkyně, je možno uvést, že okresní soud své závěry nepostavil jen na těchto důkazech, naopak v podstatě vyvodil, že všechny důkazy (vyjma svědectví dcery stěžovatele) jsou důvodem pro vyhovění žalobě.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu