ECLI:CZ:US:2010:3.US.1933.09.1
sp. zn. III. ÚS 1933/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VELDA s. r. o., se sídlem Fialková 509, Jesenice, 252 42 Horní Jirčany, IČ: 62916823, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem AK se sídlem Na Záhonech 71, 141 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2009 č. j. 2 Afs 124/2008-127, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2008 č. j. 30 Ca 178/2007-58, proti rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. září 2007 č. j. 1671/07-0601-22, a proti rozhodnutí Celního úřadu v Pardubicích - dodatečnému platebnímu výměru ze dne 7. října 2004 č. 7066358400007, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové, 3) Celního ředitelství v Hradci Králové, a 4) Celního úřadu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. července 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2009 č. j. 2 Afs 124/2008-127, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2008 č. j. 30 Ca 178/2007-58, rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. září 2007 č. j. 1671/07-0601-22, rozhodnutí Celního úřadu v Pardubicích - dodatečného platebního výměru ze dne 7. října 2004 č. 7066358400007, a to pro porušení článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 1 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Celního úřadu v Pardubicích - dodatečným platebním výměrem ze dne 7. října 2004 č. 7066358400007 bylo stěžovatelce dodatečně vyměřeno clo ve výši 372 643,- Kč a daň z přidané hodnoty v částce 18 632,- Kč, celkem 391 275,- Kč. Stěžovatelka v jednotné celní deklaraci ze dne 16. dubna 2004 č. 10665034-03552-9 navrhla propuštění zboží dovezeného ze Slovenské republiky do režimu volného oběhu s tím, že jde o "sirup s citrónovou příchutí", na který se clo nevztahuje. Celní úřad však na základě posudku Celně technické laboratoře Celního ředitelství v Hradci Králové (dále též "CTL"), která zkoumala odebraný vzorek zboží, zjistil, že je dovezené zboží nutno zařadit do podpoložky celního sazebníku č. 17029099 - "ostatní cukry". Na takové zboží je pak v souladu s ust. §3 nařízení vlády č. 263/2001 Sb., kterým se stanoví ochranné opatření na dovoz některých výrobků do České republiky, třeba uplatnit sazbu dovozního cla stanovenou celním sazebníkem nebo mezinárodní smlouvou "zvýšenou o 163". Rozhodnutím Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. září 2007 č. j. 1671/07-0601-22 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému platebnímu výměru.
Uvedené rozhodnutí celního ředitelství napadla stěžovatelka správní žalobou. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2008 č. j. 30 Ca 178/2007-58 byla žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítnuta. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadla stěžovatelka kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2009 č. j. 2 Afs 124/2008-127 byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Celní úřad v Chrudimi při odběru vzorku nepostupoval podle vnitřního předpisu celní správy SPČ 1/2000 vydaného generálním ředitelem Generálního ředitelství cel, což mělo zásadní význam pro další dokazování. Stěžovatelka se domnívá, že se zmíněným vnitřním předpisem měla být celními orgány seznámena. Stěžovatelka poukazuje na to, že předpis SPČ 1/2000 v části II odst. 15 stanovil, že všechny tři odebrané vzorky musí být zapečetěné a potvrzené deklarantem i zaměstnancem celního úřadu. Protože se tak v jejím případě nestalo, mohlo podle stěžovatelky dojít k manipulaci se vzorkem.
Stěžovatelka uvádí, že od samého počátku řízení, tzn. již v řízení o doměření cla a daně z přidané hodnoty, vedeném Celním úřadem v Pardubicích, poukazovala na to, že podle cukernatosti dovezeného zboží se cukernatost roztoku zjištěná CTL zásadním způsobem liší od toho, jak ji uvádí zahraniční výrobce ve svých dokladech, a jak je také uvedena v celních dokladech vystavených slovenskými celními orgány. Námitky stěžovatelky směřovaly k tomu, aby byly odstraněny pochybnosti o tom, zda byl v CTL zkoumán vzorek odebraný celním úřadem za přítomnosti stěžovatelky z dovezeného zboží. Stěžovatelka opakovaně požadovala, aby si celní ředitelství vyžádalo cestou mezinárodní spolupráce vyjádření celních orgánů Slovenské republiky, konkrétně Celního úřadu Trnava, který předmětnou dodávku celně projednával při vývozu ze Slovenska, což celnímu ředitelství umožňovala platná mezinárodni smlouva. Celní úřad v Pardubicích tento návrh odmítl s odůvodněním, že neshledal provedení tohoto důkazu zásadním pro rozhodnutí, neboť výsledky analýzy předmětného vzorku jsou pro něj jednoznačným a dostatečným důkazem, na jehož základě lze v dané věci rozhodnout.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že její domněnku o manipulaci se vzorkem potvrzuje to, že podle měření CTL měl roztok zcela odlišnou cukernatost, než jakou uvádí zahraniční výrobce ve svých dokladech a jaká je uvedena v celních dokladech vystavených slovenskými celními orgány. Protože stěžovatelka měla pochybnost o tom, že CTL zkoumala vzorek odebraný v přítomnosti zaměstnance celního úřadu z dovezeného zboží, navrhovala, aby byl proveden důkaz vyjádřením Celního úřadu Trnava, který předmětnou dodávku celně projednával při vývozu ze Slovenské republiky. Stěžovatelka poukazuje na to, že mezi Českou republikou a Slovenskou republikou byla uzavřena mezinárodní smlouva o spolupráci a vzájemné pomoci v oboru celnictví, vyhlášená pod č. 200/1996 Sb., která dává informacím celních orgánů obou států stejnou váhu. Celní úřad v Pardubicích však tento důkaz neprovedl s tím, že jej nepovažuje za zásadní, aniž by podal zdůvodnění.
Celní úřad v Pardubicích doměřil stěžovatelce dodatečným platebním výměrem clo a daň z přidané hodnoty ze zboží nazvaného jako "ostatní cukry", a to na základě analýzy provedené CTL Hradec Králové. Celní úřad Trnava, potvrdil, že mu bylo předloženo zboží pojmenované jako "sirup s citrónovou příchutí". Postup celních orgánů byl podle stěžovatelky v rozporu s platnou právní úpravou. Celní úřad v Chrudimi při vyměřování cla a daně podle stěžovatelky postupoval v rozporu s platnou právní úpravou. Nejvyšší správní soud a před ním Krajský soud v Hradci Králové podle stěžovatelky porušily její právo na soudní ochranu, neboť jejich interpretace právních předpisů včetně mezinárodní smlouvy je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež vznesla již dříve v řízení před krajským soudem a v řízení před Nejvyšším správním soudem, a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ohledně hodnocení důkazů provedených správními orgány a obecnými soudy je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy a správními orgány zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (ust. §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, dále jen "zákon o správě daní a poplatků, ust. §77 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen" s. ř. s.", ust. §120 a násl. občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04 a další).
Jestliže správní orgány a posléze i soudy postupovaly při hodnocení důkazů předložených stěžovatelkou, jakož i těch, které si v řízení opatřily (zejména svědeckých výpovědí) v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování (zde ust. §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, ust. §77 s. ř. s., ust. §132 o. s. ř.), a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelkou předestřeného) hodnocení důkazů.
Ústavní soud není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jde o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ve svých dřívějších rozhodnutích (usnesení ze dne 23. června 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04, později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v ust. §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (resp. v ust. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
To je relevantní i v souzené věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. článek 36 Listiny), a to tvrzením, že správní orgány i obecné soudy nesprávně zjistily a následně nesprávně právně posoudily zjištěný skutkový stav.
V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje tytéž námitky, které již před tím uplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval a dostatečným a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal.
Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu