ECLI:CZ:US:2010:3.US.2104.10.1
sp. zn. III. ÚS 2104/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. G., zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010, č. j. 15 Cmo 79/2010-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie - zrušil v záhlaví uvedené usnesení odvolacího soudu.
Vedlejší účastník (JUDr. Tomáš Pelikán, insolvenční správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo) v rámci přezkumného jednání stěžovatelkou (členkou dlužníka) přihlášenou pohledávku na bezúplatný převod specifikovaného nemovitého majetku do jejího vlastnictví s poukazem na §193 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "zákona č. 182/2006 Sb.") popřel co do pravosti, konstatuje, že tuto pohledávku nelze platně přihlásit do insolvenčního řízení podle §173 zákona č. 182/2006 Sb., jak učinila stěžovatelka, neboť ta je vypořádána postupem předvídaným ustanovením §285 odst. 4 téhož zákona.
Stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníkovi incidenční žalobu, kterou se domáhala, aby soud určil, že (popřená) pohledávka "je zjištěná a existuje po právu"; tuto žalobu posléze - v návaznosti na výsledek řízení o obdobných návrzích jiných členů dlužníka - vzala zpět.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2010, č. j. 196 Cm 43/2009-35, řízení zastavil a o jeho nákladech rozhodl s odvoláním na ustanovení §150 o. s. ř. tak, že vedlejšímu účastníkovi jejich náhradu nepřiznal. K jeho odvolání Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit mu z tohoto důvodu 11 520 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení dalších 960 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že odvolací soud nákladovým výrokem pochybil, neboť správné bylo užít v její prospěch moderační ustanovení §150 o. s. ř., jak učinil soud prvního stupně. "Důvody zvláštního zřetele" spatřuje v okolnosti, že podání incidenční žaloby ji "v předprocesním stádiu" vnukl vedlejší účastník tím, že spornou pohledávku "zařadil na přezkumné jednání a popřel ji", tj. implicitně uznal, že předmětné právo na bezúplatný převod do insolvenčního řízení podle §173 zákona č. 182/2006 Sb. přihlásit lze. S poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 Cmo 20/2010-68, dovozovala, že insolvenční správce měl přihlášku pohledávky posoudit podle jejího obsahu jako uplatnění nároku ve smyslu §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., přičemž současně zdůraznila, že ke zvolenému procesnímu postupu byla vedena procesní opatrností, opodstatněnou též nedostatkem ustálené judikatorní praxe. Stěžovatelka konečně rozhodnutí odvolacího soudu vytkla, že náklady představované podáním vyjádření k žalobě vedlejšímu účastníkovi vznikly jen formálně, neboť z obdobných skutkových a právních okolností vycházelo dalších "cca 80" incidenčních sporů, a nadto zde nebyl důvod, aby se vedlejší účastník nechal zastupovat advokátem, neboť sám je advokátem "se značnou zkušeností v insolvenčním řízení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti totiž nesvědčí.
Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních zákonných ustanovení (o nákladech občanskoprávního řízení), postačí se omezit na konstatování, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde zjevně dány nejsou; stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán zvláštní působností k přezkumu rozhodnutí o nákladech občanskoprávního řízení proto, že zde již jiného opravného prostředku (dovolání) není.
To platí tím spíše, dovolává-li se stěžovatelka dobrodiní ustanovení §150 o. s. ř., tj. že obecný soud měl v její prospěch uplatnit hledisko "důvodů hodných zvláštního zřetele".
Pouze na okraj a nad tento rozhodný rámec je přiléhavé poznamenat, že okolnost, že ve vztahu k nároku na bezúplatný převod vlastnického práva podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, se uplatní zvláštní normativní řešení, které nevyžaduje podání přihlášky podle §173 zákona č. 182/2006 Sb., měla být stěžovatelce zřejmá od počátku, a to rovněž (vedle stěžovatelkou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155) i z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 5/05, 303/2006 Sb., N 77/41 SbNU 11, týkajícího se výkladu §27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, obsahově odpovídajícího aplikovanému §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb.
Není ostatně důvod, proč by důsledky případné "nesjednocené judikatury" - i kdyby tomu tak bylo - měl nést (výhradně) vedlejší účastník.
Stěžovatelčina procesní situace není ani připodobitelná k jakékoli výjimce z obecného pravidla, že je-li účastník řízení oprávněn se nechat zastupovat advokátem, nelze mu odepřít ani odpovídající náhradu tím vzniklých nákladů, pakliže podle procesních předpisů má na ni právo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3315/09).
Je tudíž namístě uzavřít, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dojít nemohlo.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu