ECLI:CZ:US:2010:3.US.2148.10.2
sp. zn. III. ÚS 2148/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem Bellova 24, Brno, adresa pro doručování: Rašínova 2, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2010 č. j. 26 Co 22/2010-231, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2010, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2010 č. j. 26 Co 22/2010-231 a tvrdí, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, neboť se prý nezabýval jeho námitkou vznesenou v závěrečné řeči v odvolacím řízení, že žalobce nemá povolení čerpat vodu ze své studně nacházející se na jeho pozemku, neboť k tomu byla oprávněna "pouze" jeho právní předchůdkyně. Proto prý odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku je nedostatečné, porušující povinnosti soudu ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Pokud odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení použil moderační právo uvedené v ustanovení §150 o. s. ř., učinil tak údajně bez toho, že by na tuto možnost stěžovatele jako účastníka řízení jakkoli upozornil a "nevytvořil prý tak prostor k tomu, aby stěžovatel na možnost aplikace tohoto ustanovení soudem mohl patřičným způsobem reagovat". Současně stěžovatel namítá, že odvolací soud využil možnosti dané mu výše označeným ustanovením, aniž by se podle platné judikatury dříve zabýval všemi okolnostmi projednávané věci.
Ve vztahu k doplňujícímu usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2010 č. j. 26 Co 22/2010-242, které však stěžovatel podle petitu ústavní stížnosti nenapadá, stěžovatel uvádí, že prý mu byla výrokem pod bodem V. uložena povinnost nahradit ČR náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5 201,- Kč "duplicitně", protože prý ho zavázal k plnění jedné a téže povinnosti odvolací soud již napadeným rozsudkem.
II.
Z obsahu připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 4. 9. 2009 č. j. 8 C 217/2005-187 ve věci žalobce J. N. (dále jen "žalobce") proti stěžovateli jako žalovanému o náhradu škody vzniklou znehodnocením podzemní pitné vody pod bodem I. výroku rozsudku stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci 14 070,- Kč s úrokem z prodlení uvedeným dále v tomto výroku I., žalobu v částce 31 636,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.), žalobci uložil povinnost doplatit ČR - soudní poplatek ve výši 220,- Kč (výrok III.) a náklady řízení 11 577,- Kč, stěžovateli uložil nahradit náklady řízení 5 201,- Kč (výrok IV.) a žalobci dále uložil nahradit stěžovateli náklady řízení 17 740,- Kč.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť prováděl pro objednatele - P. V. hloubkový podzemní vrt pro vybudování tepelného čerpadla, a to na parcele č. 674/2 v kat. území Dolní Branná v souvislosti se stavbou rodinného domku, i když samotný vrt byl zajišťován subdodavatelsky jinou firmou. Posledně uvedenou skutečnost uvedl stěžovatel v průběhu řízení až po uplynutí tříleté objektivní lhůty ode dne, kdy ke vzniku škody došlo. Podle názoru soudu prvního stupně stěžovatel způsobil předmětnou škodu, kterou dále v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, svou provozní činností.
Po odvolání obou účastníků řízení rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 4. 2010 č. j. 26 C 22/2010-231 tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně uložení povinnosti zaplacení částky 1 120,- Kč s příslušenstvím, kterou zamítl a ve zbývající části výrok I. potvrdil (výrok I.); změnil rovněž část výroku IV. a uložil žalobci povinnost nahradit České republice náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5 789,- Kč; ve výroku V. soudu prvního stupně změnil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před soudem prvního stupně na částku 11 827,- Kč (výrok III.) a stěžovateli uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 11 682,- Kč (výrok IV.).
Usnesením ze dne 14. 5. 2010 č. j. 26 Co 22/2010-242 odvolací soud doplnil výše označený rozsudek o chybějící výrok týkající se povinnosti stěžovatele nahradit České republice náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5 201,- Kč.
Odvolací soud na rozdíl od názoru soudu prvního stupně posoudil pasivní legitimaci stěžovatele ve sporu výhradně z hledisek daných ustanovením §420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen "OZ"), přičemž přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že stěžovatel je ve věci pasivně legitimován a že je dána jeho odpovědnost minimálně za dočasné zhoršení jakosti vody ve studni žalobce.
Oproti názoru soudu prvního stupně snížil odvolací soudu přiznanou výši náhrady škody o částku 1 120,- Kč, neboť její úhradu nepovažoval za opodstatněnou v situaci, v níž byla žalobcem zřízena nová vodovodní přípojka.
Při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně vycházel odvolací soud z odvolání žalobce a konstatoval, že jeho poměry neodůvodňují plné přiznání osvobození od soudních poplatků, ale jen z jedné poloviny. Odvolací soud přiznal stěžovateli 2/3 výše nákladů řízení, přičemž vyšel při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. především ze zjištění o porušení prevenční povinnosti stěžovatele, k níž došlo před zahájením prací na prováděné zakázce.
III.
Ústavní soud zvážil obsah napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k uplatněným námitkám stěžovatele o údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. o porušení čl. 90 Ústavy ČR, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V projednávané věci je těžiště námitek stěžovatele soustředěno do problematiky náhrady nákladů řízení, a to jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím, s důrazem na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud stabilně zaujímá názor, že úsudek soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", je součástí výkladových názorů soudní praxe, přičemž soud v této otázce musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace §150 o. s. ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další skutečnosti (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
V projednávané věci odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele v odůvodnění svého rozsudku řádně vyložil.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protože v takovém případě nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde až tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
To platí tím spíše, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu §150 o. s. ř., jež spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.
Ústavní soud ve své judikatuře tak dává opakovaně najevo, že posouzení podmínek aplikace §150 o. s. ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelné. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně k náhradě povinného účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005); povinností soudu je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Žádná z podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovateli nesvědčí; stěžovatel, jen pokračuje v polemice s obecným soudem na úrovni podústavního práva a sám nijak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jeho věci) ustanovení §146 odst. 2, a §150 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru.
V projednávané věci ani neplatí, že závěry odvolacího soudu (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 912/06), pokud měl stěžovatel bezpochyby možnost se seznámit s obsahem odvolání žalobce, v jehož důsledku odvolací soud změnil náhradově nákladové výroky, byť se tak stalo z důvodu jiného, než uvedl žalobce.
Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele o porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ani v souvislosti s údajným opomenutím odvolacího soudu zabývat se jeho "novým tvrzením" předneseným teprve v závěrečné řeči.
Ústavní soud ze všech výše vyložených důvodů posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu