ECLI:CZ:US:2010:3.US.2285.10.2
sp. zn. III. ÚS 2285/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. F., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 27, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2010, č.j. 11 Nt 916/2010-23, a usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 1 KZV 67/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, stěžovatel byl - v době vydání napadených rozhodnutí - na základě usnesení policejního orgánu (Odboru obecné kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové Krajského ředitelství policie Východočeského kraje Policie České republiky) ze dne 30. 11. 2009, č. j. PVC-407-246/TČ-2006-70, dle §160 odst. 1 tr. řádu trestně stíhán pro trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, 2 tr. zákona, ukončený ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona, a trestný čin vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona; uvedených trestných činů se měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona se spoluobviněnými J. S. a F. M.. Obžaloba stěžovatele podaná Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové (ze dne 30. 7. 2010) obsahuje shodnou právní kvalifikaci.
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením rozhodla ve smyslu §71 odst. 4 tr. řádu tak, že se stěžovatel z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu ponechává i nadále ve vazbě.
Stěžovatelova stížnost byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že orgány rozhodující o vazbě se soustředily k existenci "formálně zahájeného trestní stíhání", přičemž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu přihlížely jen k "typové (toliko objektivní) hrozbě vysokého trestu" u stíhaných trestných činů a "bez řádného zkoumání důvodnosti vazby a omezování osobní svobody stěžovatele" neuznaly jím uváděné "silné důvody", které pokládá za způsobilé vyvrátit důvodné obavy podle §67 písm. a) tr. řádu.
Stěžovatel své trestní stíhání označil za "nedůvodné" a odvíjející se z "jediného" důkazu, který představují výpovědi spoluobviněného F. M. učiněné během výslechu, rekonstrukce a rekognice, jím posléze "odvolané". Poukázal na Doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ze dne 22. 5. 2010, z něhož vyplývá, že v době, kdy měl "manipulovat" s tělem poškozené, byla již usmrcena, a odtud dovozuje, že "nelze činit závěry o tom, že by mu reálně hrozil vysoký trest odnětí svobody". Zdůraznil též své rodinné poměry, které zajišťují "hmotné i sociální zázemí", včetně ubytování v případě propuštění na svobodu, resp. působí "výchovně", stejně jako jím "dlouhodobě deklarovaný zásadní zájem očistit v průběhu trestního řízení své jméno a dobrou pověst, která již byla v důsledku úniku informací o případu v obci narušena". Připomněl, že "předložil i písemný slib, čestné prohlášení rodiny o možnosti jeho ubytování a návrh nahradit vazbu dohledem probačního úředníka", a konečně stěžovatel i namítl, že orgány činné v trestním řízení "nepřípustně bagatelizují" jeho nepříznivý zdravotní stav "(Morbus Bechtěrev III. stupně)", kdy onemocnění se omezením možností rehabilitace během výkonu vazby stává "trýznivým".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných ustanoveních Listiny a Úmluvy, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně (a dále) platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.
Tak tomu ve stěžovatelově věci však není.
Rozhodující orgány vycházely z důvodného podezření, že se stíhaného jednání - z něhož byl posléze (při nezměněné právní kvalifikaci) obžalován - dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost.
Spoluobviněný F. M. při popisu průběhu inkriminovaného skutku podal řadu konkrétních údajů, které podle orgánů činných v trestním řízení obstály z hlediska věrohodnosti v rámci rekonstrukce i rekognice.
Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že námitkami vtělenými do ústavní stížnosti stěžovatel zužuje pozornost směrem ku skutkové fázi po okamžiku, v němž došlo - jak dovozuje znalecký posudek - k úmrtí poškozené, přičemž přehlíží, že znaky trestného činu vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona podle obvinění, resp. obžaloby zahrnovalo též jemu přičítané jednání předcházející.
Stěžovatelova úvaha, že posuzovaný skutek nemůže být právně kvalifikován coby trestný čin vraždy dle výše uvedených ustanovení tr. zákona, je procesně předčasná, a pokud ji orgány rozhodující o vazbě odmítly, nezatížily tím napadená usnesení ani znaky "přepjatého formalismu", proti kterému se Ústavní soud vícekrát vyslovil.
Není jakéhokoli argumentu proti úsudku, že z rozhodných hledisek, doplněných též o zjištění rozhodujících orgánů ohledně sociální ukotvenosti stěžovatele v prostředí osob s "kriminální minulostí", z něhož se rekrutovali i spoluobvinění, jakož i o jeho předchozí odsouzení za úmyslnou trestnou činnost, neobstojí (natožpak v rovině ústavněprávní) stěžovatelův obecný poukaz na "výchovně" působící rodinné zázemí nebo zájem "očistit" svoje "jméno a dobrou pověst" v "obci".
Pak nepochybně nelze rozhodujícím orgánům rozumně vytýkat, že se v otázce odhadu nebezpečí naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu dopustily excesu či svévole.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též - v obecné rovině - rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. O tom však v dané věci nemůže být řeč, neboť odůvodnění usnesení obou rozhodujících orgánů jsou viditelně obšírná, logická, srozumitelná a výstižná, a vytknout jim z tohoto pohledu nelze ničeho.
Ohledně stěžovatelovy námitky zdravotním stavem lze poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05, II. ÚS 969/08, III. ÚS 2511/08, III. ÚS 3077/09), z níž vyplývá, že "způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby, o nichž bylo v napadeném řízení rozhodováno ústavně konformně", přičemž není-li stěžovatel spokojen s "možnostmi rehabilitace", jsou mu k dispozici postupy předvídané zejména v ustanovení §20 a §29 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby ve spojení s §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Oponenturu způsobu výkonu vazby tedy nelze efektivně uplatnit ku podpoře těch procesních prostředků, jež směřují k odstranění vazby jako takové (resp. vůbec).
Nad rámec řečeného stojí za zaznamenání, že stěžovatel námitku "protiústavnosti" způsobu výkonu vazby výslovně identifikoval jen s požadavkem na zrušení napadených usnesení, a nikoli s tvrzením existence "jiného zásahu orgánu veřejné moci".
Stěžovatel, který se před svým zadržením "živil jako taxikář", přitom v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by předmětné onemocnění, znamenající podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 1. 2010, č. j. LPS/2009/4643-UO_CSSZ, "míru poklesu pracovní schopnosti 20 %", bylo způsobilé vyloučit důvodné obavy ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu.
Pak je namístě obrátit pozornost k stanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež definuje návrhy "zjevně neopodstatněné", a tím v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z toho, co bylo řečeno o posuzované ústavní stížnosti, plyne očividně, že právě tak je tomu i zde.
Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu