ECLI:CZ:US:2010:3.US.2861.10.1
sp. zn. III. ÚS 2861/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2009 č. j. 80 Nc 1567/2009-4 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2010 č. j. 20 Co 663/2009-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 9. 2010, doplněnou podáním ze dne 26. 10. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů. Dle stěžovatele došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že městský soud usnesením ze dne 20. 7. 2009 nařídil exekuci proti stěžovateli pro částku 10.000 Kč s příslušenstvím; usnesení vydala (podepsala) vyšší soudní úřednice. Stěžovatel podal odvolání, ve kterém s odkazem na §44 odst. 6 písm. f) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, a §7 a §11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, namítal, že vyšší soudní úřednice sama nebyla oprávněna k podpisu usnesení o nařízení exekuce a měla věc předložit soudci. I pokud by usnesení připravila dle §10 odst. 1 písm. j) zákona č. 121/2008 Sb., usnesení mělo být podepsáno soudcem. Krajský soud neshledal odvolání opodstatněným s tím, že usnesení vydala osoba, které dle procesních předpisů přísluší věc rozhodnout v rámci výkonu pravomoci soudu ve smyslu §7 občanského soudního řádu; rozsah činnosti vyšších soudních úředníků je stanoven v §10 odst. 1 písm. j) zákona č. 121/2008 Sb. (když v době předcházející činnost vyšších soudních úředníků upravoval zákon č. 189/1994 Sb.). Odvolací soud též dospěl k závěru, že exekuce byla nařízena na základě pravomocného, vykonatelného a způsobilého exekučního titulu. Odvolací soud tedy prvostupňové usnesení potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že se odvolací soud jeho námitkou zabýval nedostatečně. Znovu namítl, že usnesení o nařízení exekuce bylo podepsáno osobou odlišnou, než stanovil explicitně zákon. Poukázal na to, že vyšší soudní úředník nemohl jednat dle §10 odst. 1 písm. j) zákona č. 121/2008 Sb. Naopak muselo jít o aplikaci §11 písm. j) zákona č. 121/2008 Sb., dle kterého vyšší soudní úředník provádí veškeré úkony v občanském soudním řízení s výjimkou věcí, které zákon výslovně svěřuje soudci. Dle stěžovatele přitom z §44 odst. 6 písm. f) exekučního řádu v tehdy platném znění jednoznačně vyplývá, že usnesení o nařízení exekuce muselo být podepsáno soudcem, tedy zákon tento úkon výslovně svěřoval soudci (stěžovatel uvedl, že právní úprava exekučního řádu účinná od 1. 11. 2009, tj. po novele, požadavek podpisu soudce již neobsahuje, dle přechodných ustanovení novely exekučního řádu č. 286/2009 Sb. se přitom právní úprava účinná do 31. 10. 2009 užije i na usnesení městského soudu ve věci stěžovatele; změnu právní úpravy zákonodárcem provedenou ve prospěch vyšší efektivity řízení nelze vykládat retroaktivně). Stěžovatel tedy namítá nicotnost rozhodnutí z důvodu jeho vydání absolutně věcně nepříslušnou osobou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 nebo IV. ÚS 3247/07, všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 nebo ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizace §202 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zvýšena z částky 2.000 Kč na částku 10.000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky nejsou pro svou výši často vůbec schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.
V případě stěžovatele se sice nejedná o prvostupňový rozsudek vydaný v nalézacím řízení, ale o řízení exekuční, nicméně jde o částku 10.000 Kč, když navíc Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně ve svých rozhodnutích dospěly k závěru o řádném a vykonatelném exekučním titulu a splnění podmínek pro nařízení exekuce a stěžovatel v ústavní stížnosti ani opak nenamítá (ostatně nenamítal opak ani v odvolání).
Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, když částka, o kterou se jedná, je částkou bagatelní, a městský soud se nadto námitkou stěžovatele (jež byla vznesena poté i v ústavní stížnosti) dostatečně zabýval a své závěry logicky a srozumitelně vyložil v odůvodnění svého usnesení; v závěrech městského soudu Ústavní soud neshledal extrémní vybočení z ústavních kautel.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud v dané věci dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu