ECLI:CZ:US:2010:3.US.2979.09.1
sp. zn. III. ÚS 2979/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 13. května 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09 ve věci ústavní stížnosti L. K. proti postupu soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., a proti nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, který ve věci sp. zn. 66 Nc 20846/2007 nerozhodl o stěžovatelových námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a nepředložil stěžovatelovo odvolání proti usnesení, jímž zamítl návrh na zastavení exekuce, odvolacímu soudu.
I. Obvodní soud pro Prahu 4 průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 66 Nc 20846/2007, jež spočívají v tom, že nerozhodl o stěžovatelových námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a nepředložil jeho odvolání proti usnesení, jímž zamítl návrh na zastavení exekuce, odvolacímu soudu, zasáhl do základního práva stěžovatele zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se ukládá, aby v těchto průtazích nepokračoval a aby v této věci neprodleně jednal a postupoval.
III. Obvodní soud pro Prahu 4 je povinen zaplatit stěžovateli k rukám A. V., advokátky, na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem 5 712 Kč, a to do 3 dnů od doručení tohoto nálezu.
IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - vyhověl stěžovatelově petitu, kterým brojí proti v záhlaví specifikovanému postupu a rozhodnutí soudního exekutora a obecného soudu.
2. Dne 6. 6. 2008 podal stěžovatel odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2008 č. j. 66 Nc 20846/2007-73, kterým obvodní soud rozhodl, že stěžovatelův návrh na zastavení exekuce nařízené usnesením ze dne 11. 4. 2007 č. j. 66 Nc 20846/2007-3 se zamítá. Stěžovatel tvrdí, že exekuce zastavena být měla.
3. Dne 1. 10. 2008 byl stěžovateli doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 2273/07-111 ze dne 29. 9. 2008 vydaný soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D.
4. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel dne 6. 10. 2008 včas námitky; dne 22. 10. 2008 mu bylo exekutorem doručeno sdělení o postoupení námitek soudu, stejně jako jeho vyjádření k nim, a stěžovatel reagoval podáním repliky. Stěžovatel namítá, že exekutor nebyl oprávněn stanovit náklady exekuce a vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce, jestliže tak mohl v dané situaci učinit pouze soud. Příkaz k úhradě nákladů exekuce je nadto podle jeho názoru nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, o jaká zákonná ustanovení exekutor svou pohledávku opírá. Nejenže stanovená výše odměny exekutora je v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 a §6 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, ale náklady exekuce má podle práva nadto hradit oprávněný, neboť zastavení exekuce zavinil [§89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
5. Jelikož Obvodní soud pro Prahu 4 o námitkách v zákonné lhůtě (ve smyslu ustanovení §88 odst. 3 exekučního řádu) nerozhodl, a ani nepředložil podané odvolání Městskému soudu v Praze, podal stěžovatel dne 21. 4. 2009 stížnost na průtahy v řízení, o nichž předseda obvodního soudu do dne podání ústavní stížnosti nerozhodl, a proto dne 7. 9. 2009 učinil návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, tj. k vydání usnesení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a k předložení odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce odvolacímu soudu. Telefonickým dotazem stěžovatel zjistil, že obvodní soud zůstal v obou směrech nečinný.
6. V postupu obvodního soudu shledává stěžovatel nejen porušení ustanovení §88 odst. 3 exekučního řádu, nýbrž i porušení ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů; tím měl soud postupovat v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy a zasáhnout stěžovatelova práva garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 a 95 Ústavy.
7. Stěžovatel se současně domnívá, že vzhledem k vylíčeným skutečnostem je namístě aplikovat ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a přiznat mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem jak proti soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., tak proti Obvodnímu soudu pro Prahu 4, a to ve výši 5 712 Kč, reflektující náklady na jeho advokátní zastoupení.
II.
8. Ústavní soud opakovaně vyžadoval od Obvodního soudu pro Prahu 4 spis sp. zn. 66 Nc 20846/2007, ten však na tyto žádosti nereagoval. Stejně tak opakovaně vyzýval obvodní soud k podání vyjádření k ústavní stížnosti, avšak i tato podání byla obvodním soudem zcela oslyšena. Do přípisu ze dne 24. 3. 2010 proto Ústavní soud vtělil sdělení, že v případě, že ani poté se mu nedostane odpovědi, nezbude než vycházet z těch údajů, jež v kritickém směru - o procesním stavu v řízení - vyložil stěžovatel v ústavní stížnosti.
9. Současně Ústavní soud požádal předsedu Městského soudu v Praze o informaci, zda (a případně jak) bylo v dané věci rozhodnuto ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích; ten v přípise ze dne 1. 4. 2010 uvedl, že soudu příslušný návrh dosud nebyl předložen, a při této příležitosti bylo přislíbeno, že procesní spis obvodního soudu bude Ústavnímu soudu předložen.
10. Jelikož se tak ani v dodatečně stanovené lhůtě (resp. do dne projednání posuzované ústavní stížnosti) nestalo, vycházel Ústavní soud, jak dopředu upozornil, z tvrzení - co do postupu v řízení - obsažených v ústavní stížnosti a podepřených k ní přiloženými kopiemi stížnosti na průtahy v řízení (doručené obvodnímu soudu dne 21. 4. 2009), jakož i návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (doručeného obvodnímu soudu dne 8. 9. 2009), opatřené též kopiemi jejich doručenek.
11. Z níže uvedených důvodů (viz body 31 a 32) Ústavní soud nevyzýval JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ani vedlejšího účastníka (oprávněného v exekučním řízení) k vyjádření k ústavní stížnosti.
III.
12. Ústavní soud nejprve věnoval pozornost otázce tvrzených průtahů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4.
13. V jeho judikatuře jsou průtahy v řízení standardně podřazovány institutu zásahu orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jenž je chápán zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž sám není výrazem (výsledkem) samotné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; odtud plyne, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", který neplyne z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností směřující k vydání nálezu, jímž je vysloven jeho zákaz [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].
14. V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů týkajících se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
15. Do první z nich spadají případy, ve kterých se domáhá ústavněprávní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti dosud probíhá, resp. nebylo skončeno. Podstatou stížnostního žádání je zde zamezení časovým prodlevám a vyjádřený zájem na brzkém ukončení věci vydáním meritorního rozhodnutí. Ve vyhovujícím nálezu Ústavní soud pak zakáže orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 313/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 157/9 SbNU 361) a další], případně přikáže, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 466/97 ze dne 11. 3. 1998 (N 38/10 SbNU 251), nález sp. zn. II. ÚS 225/01 ze dne 4. 7. 2001 (N 102/23 SbNU 35)], či - pokud je to možné - aby obnovil stav před zjištěným porušením práva [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335)]. Po nabytí účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o soudech a soudcích, Ústavní soud striktně vázal - a váže - přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004 (N 112/34 SbNU 157)].
16. Druhou skupinu ilustrují situace, ve kterých stěžovatel namítá porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno, a těžiště ústavní stížnosti pak spočívá v kritice délky celého soudního řízení. Zde Ústavní soud judikuje, že samotné průtahy v řízení nejsou samy o sobě důvodem k vydání zrušujícího nálezu, a kasaci napadených rozhodnutí zakládají pouze tehdy, jestliže ovlivnily dodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97 ze dne 16. 10. 1997 (U 16/9 SbNU 445), nález sp. zn. IV. ÚS 628/03 ze dne 14. 9. 2004 (N 128/34 SbNU 301)]. V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud původně svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (srov. již odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 628/03), později tuto kognici zařadil do jeho výroku [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 296/04 ze dne 4. 8. 2004 (N 107/34 SbNU 121)].
17. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
18. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto napříště uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
19. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
20. Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) je proto - jde-li o řízení v době jejího podání již skončené - podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, což plyne z principu její subsidiarity k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout.
21. Ve stěžovatelově věci řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 skončeno nebylo, pročež jde o situaci shora prve vymezenou, v níž se opodstatněně prosazuje zájem účastníka řízení na efektivním dosažení rozhodnutí sporu či jiné právní věci. Ten sice může i v průběhu řízení uplatnit vůči státu požadavky vyvěrající z úpravy odpovědnosti státu za průtahy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., to však nic nemění na tom, že i kdyby mu bylo v tomto směru vyhověno, nedomůže se odstranění ústavněprávně nepřiměřených, a tudíž nežádoucích prodlev provázejících zahájené řízení. Zmíněný zájem na meritorním rozhodnutí nemůže být eliminován poskytnutím zadostiučinění či náhradou případné škody, neboť prioritní je zde dosažení právní jistoty o narušeném právním vztahu na základě vydaného soudního rozhodnutí. Toto rozlišení je určující i pro procesní prostředky k ochraně procesních práv na ústavní úrovni; stěžovatel, který v zahájeném a dosud neskončeném řízení usiluje o efektivní ochranu svých práv, má k dispozici návrh, aby Ústavní soud rozhodl nálezem podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zatímco stěžovatel, který již dosáhl rozhodnutí ve své věci, takový návrh podat nemůže. Jinak řečeno, z vyloženého vyplývá, že Ústavní soud nemůže odepřít stěžovateli právo, aby přezkoumal, není-li neskončené řízení zatíženo neodůvodněnými průtahy, a aby v případě jejich zjištění přikázal obecnému soudu postupovat k rozhodnutí ve věci ve lhůtě obecně stanovené čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jinak - odmítl-li by podanou ústavní stížnost pro nepřípustnost - rezignoval by na svoji základní ústavní povinnost vyjádřenou v čl. 83 Ústavy. Tím se odlišuje možnost (a povinnost) Ústavního soudu zasáhnout ve prospěch ústavnosti v případech neskončených řízení od nepřípustnosti ústavních stížností požadujících konstatování neodůvodněných průtahů v řízení, které již bylo ukončeno (srov. body 16 až 20).
22. Ze všech těchto důvodů a po zjištění, že stěžovatel před podáním projednávané ústavní stížnosti (marně) využil i procesní prostředek daný mu k ochraně práv v ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, zhodnotil Ústavní soud jím podanou ústavní stížnost jako přípustnou [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151)].
IV.
23. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
24. Ústavní soud poté, co ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu získal (v případě Obvodního soudu pro Prahu 4 ve smyslu §101 odst. 4 o. s. ř.) souhlas účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
V.
25. Podle čl. 90 Ústavy jsou obecné soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny pak má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
26. Ústavní soud se již vícekrát k tématu průtahů v řízení před obecnými soudy vyjádřil; především konstatoval, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy (zakotvené v Listině a Úmluvě) byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu očekává ochranu svých práv v přiměřené době [srov. například nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 42/2 SbNU 35)], a není ani rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98 ze dne 17. 2. 1998 (ST 6/10 SbNU 254)].
27. Je triviálním úsudkem, že ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě v soudním řízení k nedůvodným časovým prodlevám, resp. nečinnosti soudu. Při jejich hodnocení Ústavní soud vychází z vlastní ustálené rozhodovací praxe, jež obsahově navazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), v níž formuloval zásady pro určení, zda řízení se odbývá v přiměřené nebo naopak nepřiměřené době; významnými kritérii je zde složitost věci, vlastní chování stěžovatele, jednání a postupy soudních orgánů, a je třeba vzít v potaz i to, co je pro stěžovatele "v sázce" (srov. např. rozsudek ze dne 27. 5. 2000, č. 30979/96, Frydlender proti Francii); podle toho může být přiměřenost délky řízení posuzována přísněji, jestliže si věc žádá rychlé a bezodkladné vyřízení, průtahy mají na stěžovatele zvlášť tíživý dopad nebo zde působí věk či zdravotní stav stěžovatele (srov. např. rozsudek ze dne 29. 6. 2004, č. 63627/00, Voleský proti České republice, rozsudek ze dne 10. 6. 2003, č. 53341/99, Hartman proti České republice). Vždy je nutné individuálně zvažovat, zda jde o prodlevy neodůvodněné [srov. nález sp. zn. II. ÚS 71/99 ze dne 4. 6. 2003 (N 83/30 SbNU 281)], tj. zda jsou přičitatelné soudu, přičemž naopak právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jednáním stěžovatele, případně jde-li o věc, kdy délka řízení její složitosti odpovídá.
28. V nálezu sp. zn. I. ÚS 660/03 ze dne 19. 2. 2004 (N 24/32 SbNU 219) Ústavní soud konstatoval, že pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou průtahy způsobovány subjektivním faktorem na straně obecného soudu (resp. rozhodujícího soudce) či faktorem objektivním, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví, včetně množství napadlých věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí obecných soudů. Podle dříve vyjádřeného přesvědčení Ústavního soudu je to státní moc jako celek - bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek - která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, a netřeba zdůrazňovat, že přirozeným atributem takové ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto není - v zásadě - významné, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle; klíčovým prvkem je zjištění, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem [srov. např. rozhodnutí ESLP ve věcech Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku (rozsudek ze dne 13. 7. 1983, č. 8737/79), Guincho proti Portugalsku (rozsudek ze dne 10. 7. 1984, č. 8990/80), DeCubber proti Belgii (rozsudek ze dne 26. 10. 1984, č. 9186/80), či Erkner a Hofauer proti Rakousku (rozsudek ze dne 23. 4. 1987, č. 9616/81)].
29. Bylo již vyloženo, že v dané věci využil stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu právní řád poskytoval, aby čelil pokračující nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 ve své věci. Navzdory podané stížnosti na průtahy v řízení předsedovi obvodního soudu a následnému návrhu na určení procesní lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích zůstal však obvodní soud v dané věci zcela pasivní. Stejný postoj jako ke stěžovateli zaujal ostatně soud posléze i ve vztahu k Ústavnímu soudu, jehož opakované výzvy a žádosti nereflektoval rovněž. Časový aspekt - doba nečinnosti obvodního soudu - jde-li o nečinnost ve vztahu k procesním úkonům stěžovatele učiněným dne 6. 6. 2008 (podané odvolání), resp. 6. 10. 2008 (podané námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce), existenci relevantních průtahů dokumentuje více než přesvědčivě, a nikterak se nenaznačuje, že mohly být ovlivněny jednáním stěžovatele, stejně jako to, že by délka "řízení" odpovídala jeho složitosti.
30. Je tudíž namístě závěr, že v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 Nc 20846/2007, ve vztahu k úkonům identifikovaným ve výroku shora pod bodem I, existují průtahy, kterými jsou porušována stěžovatelova práva (ale i práva vedlejších účastníků) podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; obvodní soud je evidentně dlouhodobě nečinný, a i z (ne)komunikace s Ústavním soudem se nabízí úsudek, že se ke změně svých postupů ani v blízké budoucnosti nechystá. Ústavní stížnost je proto v této části důvodná, a Ústavní soud ji proto ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu vyhověl.
VI.
31. Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele je přiléhavé reagovat toliko na "průtahy v řízení" vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť ji lze soustředěně provést již na této instanční úrovni.
32. Za situace, kdy Ústavní soud orientuje výrok svého nálezu (jen) proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, je nevyhnutelné ústavní stížnost v části směřující proti postupu soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., posoudit jako nepřípustnou, neboť je stěžovateli nadále k dispozici procesní prostor pro meritorní posouzení jeho (věcných) námitek, jež proti jím vydanému příkazu k úhradě nákladů exekuce vznesl. Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
VII.
33. Náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Existující zřetelné průtahy v řízení, jejichž trvání je navíc nadále nepřímo avizováno, flagrantní ignorování snah stěžovatele o zjednání nápravy, jakož i zcela přezíravý postoj Obvodního soudu pro Prahu 4 k věci však představují natolik výjimečný rys projednávané věci, že Ústavní soud přistoupil k aplikaci ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, jež mu v řízení před Ústavním soudem vznikly. Ústavní soud proto uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby stěžovateli nahradil náklady spojené s jeho právním zastoupením ve výši 4 800 Kč (2x 2 100; 2x 300 Kč + DPH ve výši 19 % ze základu 4 800 Kč ve výši 912 Kč), a to podle ustanovení §9 odst. 3 písm. g) ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. a) a d), §13 odst. 3 a §14a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud učinil součástí nálezu, neboť je-li možno o uložení povinnosti k náhradě rozhodnout usnesením (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je nepochybně možné tak učinit i nálezem.