ECLI:CZ:US:2010:3.US.394.10.1
sp. zn. III. ÚS 394/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve věci sp. zn. 7 Cmo 564/2008 Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby Vrchnímu soudu v Praze zakázal pokračovat "v jiném zásahu" do jeho práv, jenž spočívá "v nečinnosti ve věci rozhodnutí o vydání opravného usnesení k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2009 č. j. 7 Cmo 564/2008-349". V ústavní stížnosti uvádí, že výrok a odůvodnění tohoto usnesení obsahuje 56 chyb v psaní a počtech a jejich odstranění opravným usnesením se domáhal již podáním ze dne 14. 9. 2009. Ačkoli místopředseda tohoto soudu - podle obsahu sdělení ze dne 22. 10. 2009 a 10. 12. 2009 - jej informoval, že jeho návrhy na opravu chyb postoupil příslušnému senátu, stalo se tak "s odstupem řady měsíců" a příslušný senát dosud "nereagoval a chyby neopravil".
Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudech a soudcích"), sice nepodal, avšak stěžovatel má za to, že z obsahu korespondence s místopředsedou vrchního soudu "nepochybně vyplývá stížnost, ... že v dané věci dochází k průtahům ... z důvodu, že Vrchní soud v Praze se dostatečně nezabýval ... stížností ze dne 14. 9. 2009 a nijak neřešil stěžovatelem namítané chyby napadeného usnesení".
Je zjevné, že stěžovatel brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
K pojmovému vymezení "jiného zásahu" se vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, str. 243), a průtahy v občanskoprávním řízení, jež stěžovatel namítá, takovým zásahem - v obecné poloze - být mohou.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), odmítne soudce zpravodaj návrh také tehdy, je-li nepřípustný (nestanoví-li zákon jinak); ústavní stížnost je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje.
Možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou tedy - a to i v případě namítaných průtahů v řízení - omezeny až na situace, když náprava nebyla zjednána jinak, zde jmenovitě ani na základě shora zmíněného instrumentu zakotveného v ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť svým smyslem a účelem - a to i ve vztahu ku stěžovatelem popsanému stavu v daném řízení - přiléhavým a efektivním prostředkem nápravy nutně je (k nezbytnosti vyčerpání tohoto prostředku pro založení přípustnosti ústavní stížnosti srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 588/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06 a dalších).
Zástupce stěžovatele potvrdil (viz výše), že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podán nebyl; korespondenci, již stěžovatel vedl s místopředsedou vrchního soudu, za splnění této podmínky pro podání ústavní stížnosti mít evidentně nelze, a "všechny prostředky", jež zákon k ochraně práva poskytuje, tudíž vyčerpány nebyly.
Se zřetelem k tomu nezbylo než se uchýlit k výše citovanému ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a na jeho základě Ústavní soud musel ústavní stížnost (bez jednání) odmítnout.
Na vysvětlenou stěžovateli se poznamenává, že tento výsledek postihuje i původní stěžovatelovo podání (zapsané u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3148/09), jelikož je v dané věci zahrnuto jako obsahově tak formálně; ostatně i z pohledu stěžovatele byla otevřena jen doplněním, resp. kvalifikovanou formulací podání původního, vynucenou nedostatkem jeho povinného zastoupení advokátem, a ohlášenou v podobě "odstranění (jeho) vad". Okolnost, že stěžovatelova podání byla u Ústavního soudu zapsána pod různými spisovými značkami, je tedy bez významu, a ani předchozí odmítavé usnesení Ústavního soudu se nemohlo stěžovatelova právního postavení relevantně dotknout, jestliže v něm vyjádřený požadavek ochrany dovolávaného subjektivního práva byl posouzen i v řízení následném, totiž tomto.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj